22 Cdo 1845/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně obce Srbsko, se sídlem úřadu Srbsko 16, IČ 233803, zastoupené
JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 30,
proti žalovaným 1) J. E. a 2) J. E., zastoupeným JUDr. Alenou Drulákovou,
advokátkou se sídlem v Berouně, Kostelní 7, o vyklizení pozemku, vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 226/2000, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011, č. j. 19 Co
372/2007-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na
náhradě nákladů dovolacího řízení 2.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jindřicha Peloucha.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 o. s. ř.).
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 22. února 2006, č. j. 3 C 226/2000-126, ve znění doplňujícího usnesení
ze dne 26. dubna 2007, č. j. 3 C 226/2000-148, rozhodl výrokem pod bodem I., že
„žalovaní jsou povinni odstranit oplocení zapuštěné do země sestávající se z
ocelových trubek a pletiva o výši 2 m, nacházející se na pozemku žalobce parc.
č. 601/2 zapsaném na LV č. 100001 pro obec S., k. ú. S., Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště B., a to v celkové délce 20,23 m,
přičemž přední část plotu z pohledu od obecní cesty v délce 16,13 m je umístěna
2,05 m od hranice pozemku mezi pozemkem žalobce parc. č. 601/2, zapsaném na LV
č. 100001 a pozemku žalovaných parc. č. st. 118 zaps. na LV č. 161 pro obec a
k. ú. S., Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště B.,
a to rovnoběžně s touto hranicí, 2 boční stěny plotu každá o délce 2,05 m
přední část plotu zakončují a směřují kolmo až k hranici pozemku parc. č. st.
118, do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění usnesení
ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, změnil rozsudek soud
prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší
soud rozsudkem
ze dne 3. února 2010, č. j. 22 Cdo 4173/2008-180, rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 19 Co
372/2007-209, výrokem pod bodem I. „rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího usnesení změnil tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit část
stavebního pozemku č. 118, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, katastrální pracoviště B., na LV č. 161 pro k. ú. S., obec S.,
přiléhající k pozemku č. 601/2 – ostatní plocha, zapsaného v témže katastrálním
území na LV č. 10001 tak, že odstraní oplocení sestávajícího z drátěnky,
kovových trubek, kovových sloupků, kolejnice a ukotvení, to vše do tří měsíců
od právní moci rozsudku.“ Výrokem pod bodem II. nepřiznal žalobkyni právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem pod bodem III. a
IV. rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah
dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, jsou součástí procesního
spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
[§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Jádro dovolání je ve tvrzení, že dovolací soud neodůvodněně zavázal odvolací
soud názorem, že žalující obec jednala v omluvitelném omylu, že stát je
vlastníkem sporného pozemku. Formulace jedné věty v odůvodnění rozsudku sice
mohla vést i k tomuto závěru, z kontextu rozhodnutí je však zřejmé, že
předmětem předchozího dovolacího řízení byla otázka, zda obec mohla nabýt
vlastnického práva vydržením k 1. 1. 1992; z poslední věty odůvodnění jasně
vyplývá, že v dalším řízení před odvolacím soudem bude třeba zjistit,
„zda (obec) byla k 1. 1. 1992 oprávněným držitelem“. Tak věc pojal i odvolací
soud,
který se oprávněností držby včetně omluvitelnosti omylu podrobně zabýval a
učinil
v tomto směru samostatná zjištění (viz str. 4 a 5 jeho rozsudku), aniž by
uvažoval o vázanosti právním názorem dovolacího soudu ohledně těchto
předpokladů vydržení (omluvitelnost omylu je předpokladem pro posouzení držby
jako oprávněné). Odvolací soud vyložil závěry rozhodnutí dovolacího soudu tak,
že podle nich „odvolací soud neposuzoval držbu žalobkyně z toho pohledu, že
mohla jednat v omluvitelném omylu...“; příslušnou pasáž rozsudku dovolacího
soudu tedy správně vyložil v kontextu s dalšími částmi rozhodnutí. Jinak lze
poznamenat, že podle judikatury dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré
víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu č. 1068). V daném případě nebyly úvahy odvolacího soudu zjevně
nepřiměřené (dovolání s nimi ani nepolemizuje) a není tu nic, co by mohlo
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
s tím, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a v
dovolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v
dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 7 písm. d),
§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1.500,- Kč a dále paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 1.800,- Kč. Náklady
jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 360,- Kč, celkem tedy 2.160,- Kč. Lhůta a místo k plnění
vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně
oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 9. června 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu