22 Cdo 3461/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J.
S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Szaboem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/7, proti žalované obci Zlatníky – Hodkovice,
IČO 00241873, se sídlem ve Zlatníkách, Náves sv. Petra a Pavla 113, zastoupené
Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, o
určení vlastnického práva, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 30 000 Kč a
o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 37 C
47/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
5. 2022, č. j. 21 Co 100/2022-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6 050 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Vladimíra Szaboa do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud Praha-západ (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 1. 10. 2021, č. j. 37 C 47/2020-129, určil, že žalobkyně je vlastnicí
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), zamítl návrh žalované na uložení
povinnosti žalobkyni vyklidit tento pozemek a odstranit veškerý majetek
žalobkyně nacházející se na pozemku (výrok III). Zamítl také vzájemný návrh
žalované na uložené povinnosti žalobkyni zaplatit žalované 30 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení od 21. 9. 2020 do zaplacení (výrok II). Rozhodl
rovněž o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok IV).
Krajský soud v Praze (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 Co 100/2022-157, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně
nabyla pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále rovněž jako „obč. zák.“), na základě vydržení, jelikož měla být vzhledem ke všem okolnostem po
dobu alespoň deseti let v dobré víře, že jí tento pozemek patří. Podle
dovolatelky nelze považovat omyl žalobkyně o tom, že byla vlastnicí předmětného
pozemku, za omluvitelný. Žalobkyni muselo být při nabývání sousedních pozemků
zřejmé, že předmětný pozemek, i když byl oplocen spolu s těmito dalšími pozemky
v rámci jednoho funkčního celku, není předmětem převodu. Je nutné především
zohlednit, že předmětný pozemek má nepravidelný tvar a „a tento pruh se
nerozprostírá podél celé jedné strany jinak pravidelného areálu (pozn. ve
vlastnictví žalobkyně), ale pouze podél části této strany, která přiléhá ke
komunikaci“. Podle žalované dobrou víru žalobkyně nelze dovozovat na základě
pouhého porovnání výměry nabývaných pozemků k pozemkům skutečně drženým, ale je
nezbytné zohlednit veškeré okolnosti posuzované věci. Má za to, že soudy
nižších stupňů se při řešení relevantních právních otázek odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020), resp. se jedná „o věc dovolacím soudem
neřešenou, je-li otázka formulována konkrétněji.“
Dále uvádí, že odvolací soud se řádně nevypořádal ani s námitkou, že na
projednávanou věc nelze bez dalšího aplikovat závěry přijaté ve věci vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 76/2008 (v rámci které soudy
posuzovaly nabytí vlastnického práva žalobkyně na základě vydržení k části
jiného pozemku, který tvořil jeden funkční celek s pozemky, které žalobkyně
nabyla na základě příslušného právního titulu), neboť skutkové okolnosti jsou
odlišné. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí odvolacího soudu za
nepřezkoumatelné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud řádně posoudil veškeré okolnosti projednávané věci a
vypořádal se se všemi námitkami žalované. Své rozhodnutí o vydržení pozemku ze
strany žalobkyně nezaložil na pouhém porovnání výměry nabývaných a skutečně
držených pozemků, ale zohlednil rovněž tvar pozemku, skutečnosti vztahující se
k jeho nabytí nebo okolnosti jeho připlocení k nabývaným pozemkům. Žalobkyně
považuje s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci za správný závěr
odvolacího soudu, že byla po dobu deseti let vzhledem ke všem okolnostem v
dobré víře, že jí pozemek parc. č.
XY patří, a proto jej nabyla ve smyslu § 134
obč. zák. na základě vydržení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované
odmítl, případně – shledá-li jej přípustným – jej zamítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují
nabytí vlastnického práva, měly nastat v projednávané věci před 1. 1. 2014, je
nezbytné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 [k
tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal
Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli
pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického
práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku
mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části)
sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve
skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry
držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí
vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku.
Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední
pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či
vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli
při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické
hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016),
otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení
vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004),
existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména
katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je
oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp.
pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i
překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho
pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let,
nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný
vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že
držitel užívá jeho pozemek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc nebo právo patří, je vždy individuální, založené na komplexním posouzení
jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při
posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto
dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na
úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být
zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších
stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cd
1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo
81/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo
3962/2019).
V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou
úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré
víře, že jí pozemek parc. č. XY patří, a proto jej nabyla ve smyslu § 134 odst.
1 obč. zák. do vlastnictví na základě vydržení. Odvolací soud tuto úvahu rovněž
řádně a náležitě odůvodnil, přičemž komplexně posoudil jedinečné a konkrétní
skutkové okolností posuzované věci.
Je nutné především zohlednit, že žalobkyně se chopila držby pozemku parc. č. XY
na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1998, prostřednictvím které nabyla
spolu s J. S. pozemky parc. č. st. XY, stavbu č. p. XY a pozemky parc. č. XY a
parc. č. st. XY v k. ú. XY do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V této
době již byl sporný pozemek připlocen k těmto převáděným pozemkům a užíván s
nimi v rámci jednoho funkčního celku. Žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí
shora uvedených nemovitostí na základě smlouvy o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů ze dne 5. 5. 1997. Žalobkyně byla utvrzena o průběhu
vlastnické hranice svým právním předchůdcem a v tomto rozsahu byly rovněž
pozemky ze strany právních předchůdců žalobkyně i žalobkyní užívány. Rovněž
poměr výměry nabytých pozemků k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým, jež
spolu tvořily jeden funkční celek, nevylučuje dobrou víru žalobkyně (výměr
sporného pozemku představuje 2 % výměry nabývaných pozemků). Zohlednit lze
rovněž dlouhodobou držbu pozemku ze strany žalobkyně trvající přibližně dvacet
let, během které žalovaná nenamítala, že by žalobkyně držela pozemek v jejím
vlastnictví. Žalobkyně až v polovině roku 2007, při provádění komplexních
pozemkových úprav, zjistila, že pozemek parc. č. XY není v jejím vlastnictví.
Z uvedeného se podává, že dovodil-li odvolací soud, že žalobkyně nabyla
vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě vydržení, je jeho
rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s.
ř. [v této souvislosti dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím
soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání
dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže
nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3.
2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15)]. S ohledem na výše uvedené není dovolání žalované
v této části přípustné.
Opodstatněná není ani námitka žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu není
přezkoumatelné. Odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami žalované,
zohlednil veškeré okolnosti nyní projednávané věci, a nikoliv jen bez dalšího
převzal závěry soudů přijaté ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 13 C 76/2008. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze považovat za
nepřezkoumatelné, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4118/2010).
Dovolání žalované do výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl
potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí požadavku žalované
na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit 30 000 Kč, není přípustné podle § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jelikož v této části řízení bylo jeho předmětem v
době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč). Stejně tak
není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání žalované do
výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok IV
rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a do výroku II rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení,
neboť tyto části rozhodnutí odvolacího soudu se týkají výroku o nákladech
řízení.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobkyně
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu