Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-východ č. j. 2 T 69/2024-91 ze dne 12. dubna 2024 a zásahu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - VÝCHOD, Oddělení obecné kriminality, Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Okresního soudu Praha-východ, spočívajícím v postupu předcházejícím vydání uvedeného trestního příkazu, za účasti Okresního soudu Praha-východ, Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov -VÝCHOD, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - VÝCHOD, Oddělení obecné kriminality ("policejní orgán"), Okresního státního zastupitelství Praha-východ ("okresní státní zastupitelství) a Okresního soudu Praha-východ ("okresní soud") došlo k porušení jeho výše zmíněných ústavně zaručených práv, a aby těmto orgánům činným v trestním řízení zakázal pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v předmětné trestní věci bylo trestní řízení vedeno proti obviněnému A. Š. ("obviněný"). Stěžovatel vystupoval v řízení v postavení poškozeného. Skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že obviněný bodnul nožem stěžovatele do břicha a způsobil mu tak ublížení na zdraví v podobě bodného poranění břicha s příčným řezem do hloubky 4 cm a povrchové traumatické stažení povrchní vrstvy tlustého střeva, bez poškození dalších orgánů. Tento skutek byl spáchán dne 10. dubna 2024, ve věci bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, přičemž dne 12. dubna 2024 podal státní zástupce okresního státního zastupitelství návrh na potrestání a téhož dne vydal samosoudce okresního soudu napadený trestní příkaz, který rovněž téhož dne nabyl právní moci.
3. Stěžovatel namítá, že byl toliko formálně poučen o svých právech a v důsledku "tryskové" rychlosti, s jakou bylo trestní řízení pravomocně skončeno, mu bylo reálně znemožněno uplatňovat práva, zejména řádně vznést adhezní nárok. Uvádí, že v době, kdy byl vydán trestní příkaz, byl hospitalizován po operaci břicha a základní informace mu byly poskytnuty v době, kdy kvůli zdravotnímu stavu nedokázal vnímat jejich obsah. Státnímu zástupci vytýká, že až dne 18. dubna 2024 jím byl informován o podání návrhu na potrestání, a ještě později se na základě aktivity svého advokáta dozvěděl, že byl ve věci vydán trestní příkaz. Má za to, že uplatnění jeho práv jako poškozeného se v dané věci stalo zcela iluzorní. Upozorňuje na to, že mu ani nebylo umožněno učinit prohlášení o dopadu trestného činu na jeho život.
4. Stěžovatel dále namítá, že v době vydání trestního příkazu, tj. dva dny po spáchání stíhaného skutku, nemohl okresní soud dospět k závěru, že doba stěžovatelova léčení nepřesáhne dobu šesti týdnů, tedy že nejde o těžkou újmu na zdraví. Upozorňuje na lékařskou zprávu vypracovanou na žádost policejního orgánu dne 12. dubna 2024, z níž vyplývá, že je jeho pracovní neschopnost odhadována na dobu šesti týdnů až dvou měsíců. Z trestního spisu podle něj vyplývá, že se samosoudce okresního soudu zabýval celou věcí 59 minut včetně vazebního zasedání. Tvrdí, že došlo k flagrantnímu porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a povinnosti orgánů činných v trestním řízení umožnit poškozenému uplatnění práv.
5. Stěžovatel zpochybňuje použitou právní kvalifikaci skutku, který byl na něm spáchán, neboť z popsaného skutkového děje podle něj vyplývá srozumění obviněného, že svým útokem stěžovatele usmrtí nebo mu minimálně způsobí těžkou újmu na zdraví. Uvádí, že přinejmenším o intenzitě újmy na zdraví způsobené stěžovateli nemohl mít samosoudce okresního soudu jakékoli relevantní důkazy, takže věc nebyla spolehlivě objasněna a nebyly splněny podmínky pro vydání trestního příkazu. Rychlost, s jakou byla celá trestní věc vyřízena, podle něj vzbuzuje oprávněné pochybnosti o vynaložení kvalifikovaného úsilí k objasnění podezření z trestné činnosti.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, respektive, v němž bylo postupováno způsobem, proti kterému stěžovatel brojí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený okresním soudem pod sp. zn. 2 T 69/2024 a vyzvala účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
8. Okresní soud ve vyjádření rekapituloval průběh trestního řízení a uvedl, že s ohledem na obsah výslechu obviněného, jeho osobu a bezúhonnost, okolnosti posuzovaného skutku a obsah spisového materiálu předloženého státním zastupitelstvím, nebylo namístě ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody. Podle jeho názoru z předložených dokladů a výpovědi odsouzeného nevyplývalo nic, co by nasvědčovalo možnosti použití jiné (přísnější) právní kvalifikace. Využití trestního příkazu považuje v dané věci za přiměřené, efektivní a šetřící práva všech, tedy jak odsouzeného, tak i poškozeného, kterého nebylo nutné opakovaně vyslechnout v řízení před soudem. Má za to, že v řízení nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele, který byl policisty řádně poučen o svých právech; konaného vazebního zasedání se nemohl účastnit, neboť to je neveřejné. Připomněl, že poškozený nemá ani právo podat odpor proti trestnímu příkazu.
9. Okresní státní zastupitelství uvedlo, že z lékařské zprávy nevyplývalo, že by alespoň hypoteticky hrozila možnost těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 trestního zákoníku. Daná věc byla podle jeho názoru skutkově a právně jednoduchá a jednoznačná, a proto bylo přihlédnuto k zásadě rychlosti řízení. Domnívá se, že poškozenému nebyla upřena jeho práva, když byl ve věci slyšen a dostalo se mu poučení o jeho právech, nebylo mu bráněno ani v tom, aby se se svým nárokem připojil k trestnímu řízení. Okresní státní zastupitelství dále poukázalo na lékařskou zprávu, kterou stěžovatel předložil dne 3. května 2024 a ze které neplyne, že by se jeho zranění vyvíjelo ve smyslu delší doby trvající závažné poruchy zdraví. Uvedlo, že v dané věci s ohledem na nepracovní dny byl stěžovatel reálně vyrozuměn o podání návrhu na potrestání až v době, kdy ve věci existoval pravomocný trestní příkaz, nicméně to podle jeho názoru nelze považovat za jakékoliv porušení postupů upravených v trestním řádu.
10. Policejní orgán ve vyjádření uvedl, že dne 11. dubna 2024 byl stěžovatel ochoten a schopen podat ve věci vysvětlení, a právě proto mu před samotným podáním vysvětlení bylo poskytnuto poučení o jeho právech. Argumentaci stěžovatele nepovažuje za relevantní. Dodal, že není kompetentní se vyjadřovat k postupu ostatních orgánů činných v trestním řízení v dané věci.
11. Obviněný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Protože byl ve výzvě poučen, že nevyjádří-li se, bude to podle § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s ním již dále jednáno.
12. Ústavní soud obdržená vyjádření zaslal na vědomí a k případné replice stěžovateli. Ten této možnosti využil a v replice uvedl, že vyjádření účastníků řízení jen potvrzují, že byla v řízení upřednostněna rychlost před zásadou uvedenou v § 2 odst. 15 trestního řádu a před zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Má za to, že byl v zájmu iluzorní efektivity trestního řízení eliminován na pouhý objekt pro forma, tedy zajištění podpisu na poučovacích formulářích. Připomíná, že poškozenému má být umožněna aktivní účast v řízení v postavení strany, přičemž on vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a mimořádně rychlému vyřízení věci reálně nemohl svá práva využít.
Upozorňuje, že se okresní soud nijak nevyjádřil k jeho námitce směřující proti závěru o tom, že doba omezení obvyklého způsobu života u stěžovatele nepřesáhne dobu šesti týdnů. Okresní státní zastupitelství podle něj zcela přehlíží lékařskou zprávu ze dne 12. dubna 2024, v níž byla doba jeho pracovní neschopnosti odhadována na dobu šesti týdnů až dvou měsíců. Z uvedeného dovozuje, že se orgány činné v trestním řízení řádně nezabývaly otázkou následků trestné činnosti. Tvrdí, že z podkladů, které měly orgány činné v trestním řízení k dispozici, jednoznačně vyplývalo, že byl útok veden proti životně důležitým orgánům.
Zpochybňuje tvrzení okresního soudu, že obviněného nebylo možno vzít do vazby. V závěru stěžovatel setrval na tom, aby Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 (N 153/96 SbNU 14) a judikaturu tam citovanou].
14. Jestliže stěžovatel namítá, že nemohl reálně uplatnit svá práva poškozeného, Ústavní soud podotýká, že šlo o přímý důsledek toho, s jakou rychlostí bylo provedeno a skončeno trestní řízení. Byť je třeba přiznat, že stěžovatel měl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ztížené možnosti pro uplatňování svých práv, nelze zároveň přehlížet, že v dané trestní věci byla od počátku omezena osobní svoboda zadrženého podezřelého, z čehož vyplýval silný zájem na jejím co nejrychlejším vyřízení. Jinak řečeno, v existující situaci nebylo možno po orgánech činných v trestním řízení legitimně požadovat, aby upřednostnily poškozeného-stěžovatele v tom směru, že by s vyřízením případu čekaly až na to, kdy se zlepší jeho zdravotní stav natolik, aby mohl uplatňovat svá práva, a to za cenu, že bude třeba nadále omezovat osobní svobodu obviněného (zprvu jako podezřelého).
Orgány činné v trestním řízení tedy nepochybily, když v posuzované věci primárně zohlednily zásadu rychlosti trestního řízení vyplývající z § 2 odst. 4 trestního řádu.
15. Uvedené platí tím spíše, že rychlým postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla vytvořena překážka pro naplnění materiálních práv stěžovatele. Své právo na náhradu škody či nemajetkové újmy může stěžovatel uplatňovat v rámci civilního řízení, a přes určitá pochybení orgánů činných v trestním řízení reálně nedošlo ani k zásahu do stěžovatelova práva na účinné vyšetřování, jak bude ještě blíže vysvětleno.
16. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že orgány činné v trestním řízení před vydáním napadeného trestního příkazu neobjasnily s potřebnou důsledností otázku charakteru a intenzity újmy na zdraví, kterou stěžovatel utrpěl v důsledku útoku obviněného. Státní zástupce podal návrh na potrestání dne 12. dubna 2024, tedy dva dny po spáchání skutku, který byl předmětem zkráceného přípravného řízení, jež podání návrhu na potrestání předcházelo. Ve stejný den vydal samosoudce okresního soudu napadený trestní příkaz.
Stěžovatel byl v tu dobu hospitalizován v nemocnici po operaci břicha. V době podání návrhu na potrestání, resp. vydání trestního příkazu, byla v trestním spisu na č. l. 31 až 33 obsažena stručná lékařská zpráva vyžádaná policejním orgánem, z níž vyplývalo, že pracovní neschopnost stěžovatele může trvat po dobu šesti týdnů až dvou měsíců. Je zřejmé, že ani státní zástupce, ani samosoudce okresního soudu v uvedený den ještě nemohli spolehlivě vědět, že zranění stěžovatele bude vykazovat pouze znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku (tedy v podobě déle trvající poruchy zdraví).
Jinak řečeno, v inkriminovanou dobu nebyl skutkový stav objasněn natolik spolehlivě, aby bylo možno vydat trestní příkaz pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, neboť přicházely v úvahu i jiné, přísnější právní kvalifikace. Nebyla tedy splněna základní podmínka pro vydání trestního příkazu vyplývající z § 314e odst. 1 trestního řádu.
17. Ústavní soud však zároveň připomíná, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04 ze dne 6.
října 2005 či sp. zn. IV. ÚS 4385/12 ze dne 23. září 2014 a další). Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4000/16 ze dne 15. ledna 2019, sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. prosince 2015 (N 212/79 SbNU 419), sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. dubna 2010 (N 75/57 SbNU 23) nebo sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 4310)]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí soudu.
18. V nyní posuzované věci nelze přehlédnout významnou skutečnost, která vyplývá z trestního spisu. V něm je totiž na č. l. 106 založena ambulantní zpráva ze dne 2. května 2024, vystavená MUDr. Vendulkou Brabcovou, v níž byl stěžovatelův zdravotní stav popsán jako afebrilní (tj. bez horečky, s normální teplotou), stabilní, břicho klidné, měkké, palpačně nebolestivé, bez hmatné resistence, rána klidná, hojí se p. p. i. (tj. per primam intentionem - nekomplikované zhojení operační rány). Stěžovateli bylo doporučeno dobrat antibiotika a provádět intenzivní dechovou rehabilitaci, přičemž na kontrolu se měl dostavit 13.
května 2024 k odstranění stehů. Z této lékařské zprávy je tedy zřejmé, že již asi čtyři týdny od spáchání inkriminovaného skutku zdravotní stav stěžovatele nevykazoval charakter vážné poruchy zdraví, takže nepřipadalo v úvahu, aby byl následek způsobený jednáním obviněného posuzován jako těžká újma na zdraví, od čehož by se mohla odvíjet přísnější právní kvalifikace jím spáchaného skutku. Pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud neidentifikoval v daném případu žádné okolnosti, které by odůvodňovaly posuzovat stíhaný skutek dokonce jako pokus vraždy, jak se domáhá stěžovatel.
19. Ústavní soud tak uzavírá, že byť orgány činné v trestním řízení před vydáním napadeného trestního příkazu opomněly důsledně objasnit otázku následku způsobeného skutkem, jenž byl předmětem daného trestního řízení, ze skutečností vyšlých najevo až po vydání napadeného trestního příkazu vyšlo najevo, že toto opomenutí nemělo vliv na jeho správnost, a to včetně užité právní kvalifikace. Obviněný jakožto pachatel, který vůči stěžovateli spáchal trestný čin ublížení na zdraví, byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen, a nedošlo tak k reálnému zásahu do stěžovatelova práva na účinné vyšetřování či jiných jeho ústavně zaručených práv.
20. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu