Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti S. M., zastoupeného Mgr. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem Uničov, Masarykovo nám. 37, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 12. 2017 č. j. 40 P 335/88-443 a proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu orgánu Policie České republiky, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 94 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Šumperku, kterým bylo nařízeno jeho předvedení ke znaleckému vyšetření. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem orgánu Policie České republiky dne 2.
1. 2018, který spočíval v realizaci tohoto předvedení, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v tomto zásahu. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci.
Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V daném případě stěžovatel mohl podat proti usnesení Okresního soudu v Šumperku řádný opravný prostředek - odvolání. O této možnosti byl v uvedeném usnesení řádně poučen a odvolání dne 5. 1. 2018 také podal, jak sám v ústavní stížnosti uvedl. V části ústavní stížnosti podané právní zástupkyní stěžovatele se dále uvádí, že stěžovateli není známo, že by o jeho odvolání již bylo rozhodnuto, avšak sám stěžovatel ve svém vlastnoručním podání ze dne 9.
3. 2018 uvedl, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci již o jeho odvolání rozhodl a zároveň k ústavní stížnosti přiložil usnesení tohoto soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. 70 Co 31/2018-486, kterým bylo napadené usnesení Okresního soudu v Šumperku potvrzeno.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému usnesení Okresního soudu v Šumperku a proti postupu Policie České republiky při jeho výkonu. Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ,
II. ÚS 724/02 ,
,
a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
Pokud jde o tvrzený zásah v podobě postupu Policie České republiky spočívající v realizaci předvedení, Ústavní soud konstatuje, že i v této části stěžovatel fakticky brojí proti napadenému usnesení Okresního soudu v Šumperku, resp. proti tomu, že toto rozhodnutí bylo vykonáno. Nenamítá totiž, že by orgán Policie České republiky postupoval procesně nesprávným, resp. protiústavním způsobem (tedy například by se při provádění zadržení uchýlil k nepřiměřené tvrdosti či brutalitě), ale zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v samotné okolnosti, že došlo k realizaci předvedení nařízeného napadeným usnesením. Jestliže tedy stěžovatel nenapadá způsob, jakým bylo toto usnesení vykonáno, ale samotnou okolnost, že k jeho výkonu došlo, je třeba tuto část jeho ústavní stížnosti hodnotit stejným způsobem, jako část směřující proti samotnému usnesení Okresního soudu v Šumperku, tedy jako nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1839/08 či
IV. ÚS 2646/17 ).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj