Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kedlese, zastoupeného Mgr. Petrem Jelínkem, advokátem, sídlem Ovčárecká 311, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2025 č. j. 24 Cdo 836/2025-133, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2024 č. j. 24 Co 19/2024-102 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. října 2023 č. j. 20 C 109/2023-68, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Jiřího Čáslavského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je dědicem po zůstavitelce Janě Kedlesové ze zákonné dědické posloupnosti ve třetí dědické třídě coby osoba, která žila se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2023 č. j. 20 C 109/2023-68, zamítl žalobu stěžovatele. Vyložil, že znaky společné domácnosti lze spatřovat jednak v soužití, jednak ve sdílení příjmů a nákladů na živobytí a v obstarávání péče o domácnost. Z provedeného dokazování okresní soud vyvodil, že stěžovatel a zůstavitelka udržovali během roku před její smrtí blízký vztah, avšak nesdíleli příjmy a výdaje, vedli každý vlastní domácnost. Návštěvy stěžovatele u zůstavitelky v domově pro seniory, péče o ni v tomto zařízení a poskytování výpomoci nelze kvalifikovat jako obstarávání péče o domácnost, jako by byli stěžovatel a zůstavitelka členy rodiny; občasné nákupy nelze považovat za společné hospodaření a příjmy.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 2. 2024 č. j. 24 Co 19/2024-102 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Dle krajského soudu okresní soud správně vyhodnotil skutkovou situaci zjištěnou prostřednictvím dokazování a tvrzení samotného stěžovatele tak, že stěžovatel se zůstavitelkou nevedli společnou domácnost v rozhodné době jednoho roku před její smrtí. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 25. 3. 2025 č. j. 24 Cdo 836/2025-133 odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatele v zákonné lhůtě odstraněny. Dovolání stěžovatele neobsahovalo obligatorní náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., nebylo v něm vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani v něm nebyla náležitě vymezena právní otázka předkládaná k dovolacímu přezkumu.
4. V podané ústavní stížnosti směřující proti rozsudku okresního soudu, rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že soudy neúplně zjistily skutkový stav, nesprávně interpretovaly jeho vyjádření stran společné domácnosti, ani nevyzvaly stěžovatele tak, jak měly dle § 118a o. s. ř. Namítá také, že krajský soud postupoval chybně, když nerespektoval omluvu jeho zmocněnce a žádost o odročení jednání o odvolání a jednal bez přítomnosti stěžovatele a jeho zmocněnce.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům okresního soudu a krajského soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, zabýval se Ústavní soud tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, když dovolání stěžovatele odmítl pro vady s tím, že neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Postup Nejvyššího soudu hodnotil Ústavní soud však pouze obecně optikou základních práv, jejichž porušení stěžovatel tvrdí, neboť sám stěžovatel na důvody odmítnutí dovolání v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Závěr Nejvyššího soudu není ve stížnosti zpochybněn.
7. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je ovšem patrno, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (resp. stěžovatel přípustnost dovolání vymezil alternativně, a to přímou citací § 237 o. s. ř.), ani náležitě nevymezil právní otázku, kterou předkládá k dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud přitom, jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, posuzoval celý text dovolání jako celek, nepřistoupil k jeho hodnocení nijak formalisticky.
8. Stěžovatel tedy nedostál povinnostem vyplývajícím z o. s. ř., pokud jde o podání dovolání. Odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání pro vady s tím, že neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované zákonem a v dovolacím řízení tak nebylo možné pokračovat, odpovídá jeho postup stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv překvapivý. V jeho postupu nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Jde-li o napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou.
10. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nemohl nijak zohlednit, konstatuje pouze, že ve smyslu stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyhodnotil, že v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu