USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. Petrem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Ovčárecká 311, proti žalovanému J. Č., zastoupenému Mgr. Šárkou Horáčkovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Železná 159, o určení, že žalobce je dědicem ze zákonné dědické posloupnosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 20 C 109/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 24 Co 19/2024-102, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šárky Horáčkové, advokátky.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 20 C 109/2023-68, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je dědicem ze zákonné dědické posloupnosti ve třetí dědické třídě dle ustanovení § 1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po zůstavitelce J. K., zemřelé 29. 8. 2022“ (výrok I), a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen žalovanému zaplatit na jejich náhradu 8 297,60 Kč (výrok II). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je (jako tzv. spolužijící osoba) dědicem ze zákona po zůstavitelce J. K. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro jeho vady odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, musí být specifikováno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) a současně vymezeno, čeho se dovolatel domáhá (tzv.
dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel označí právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z řečeného plyne, že jednou z povinných obsahových náležitostí řádného dovolání je též tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z platné právní úpravy dovolání též vyplývá, že dovolatel je povinen nejen formulovat relevantní otázku, ale posléze ji povinně podřadit pod některý ze čtyř výše zmíněných typových předpokladů přípustnosti (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13.
3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17). Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v něm není náležitě vymezena právní otázka předkládaná k dovolacímu přezkumu. V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro sebe za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl žalobcem vymezen tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., příznivější závěr nelze dovodit ani z vlastního obsahu textu dovolání. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě bude zpravidla naplněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16. Uvedl-li pak návazně žalobce, že má být jím předkládaná právní otázka „posouzena jinak“ [viz strana 1 poslední odstavec dovolání], pak způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého dřívějšího řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) Nejvyšší soud odchýlit (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen.
zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žalobce v nyní podaném dovolání však ke své újmě neoznačil žádné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mělo být v této věci přehodnoceno (překonáno). Stejně tak, je-li namítáno porušení základních práv, resp. práva na spravedlivý proces, žalobce opět jednoznačně neuvádí žádný předpoklad přípustnosti dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či procesně nepřípustně za dovolatele domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolání je v poměrech právě projednávané věci spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Dovolání je totiž zákonem předjímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve výše zmiňovaném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11.
2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). V odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že zákonný požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je srozumitelný, přiměřený a sleduje legitimní účel – směřuje ke zvýšení kvality podaných dovolání, a tím i ke zrychlení, zkvalitnění a zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a k filtraci jeho nápadu. Od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání dovolání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch.
Obligatorní právní zastoupení advokátem v dovolacím řízení podle § 241 občanského soudního řádu by přitom mělo garancí vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. Obdobně k dané materii přistupuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07). Vedle jasně vymezeného důvodu přípustnosti žalobcem podaného dovolání v něm nakonec absentuje i řádně vymezená právní otázka (tedy dovolací důvod). Dovolatel formuloval jedinou otázku: „zda žalobce je dědicem ze zákonné posloupnosti ve třetí třídě dědiců po zůstavitelce J.
K.“, ve skutečnosti však o konkrétní právní otázku ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. nejde, neboť žalobce se jen obecně táže, zda je jeho žaloba jako celek důvodná či nikoliv. Zákonodárce však předpokládá, že bude Nejvyššímu soudu předložena jedna či více právních otázek, jež mají souvislost s následným posouzením celkové důvodnosti či nedůvodnosti projednávaného návrhu, a které řešil či měl řešit odvolací soud. Koncepce dovolacího řízení vychází z toho, že Nejvyšší soud, na rozdíl od soudu odvolacího, nepřezkoumává důvodnost či nedůvodnost žaloby ani věcnou správnost výroku rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zabývá se napadeným výrokem jen z pohledu těch dílčích otázek, které dovolatel výslovně zpochybnil (§ 241a odst. 3, § 241b odst. 2, § 242 odst. 3 věta prvá a odst. 4 o.
s. ř.). Řečeno jinak: dovolání nemůže být založeno na izolovaně předkládané otázce, zda je žaloba jako celek po právu či nikoliv, pak by se totiž zákonný požadavek na vymezení důvodu dovolání stal zcela obsoletní. K dovolatelem namítaným vadám řízení (zde zejména v podobě tvrzeného porušení poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. spojeného s údajným odnětím možnosti projednat věc před odvolacím soudem) Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.
nepřihlíží, pokud dovolání není již jinak (buď podle § 237 nebo
§ 238a o. s. ř.) přípustné, což je i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatele v zákonem stanovené a neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), čímž žalobce Nejvyššímu soudu zabránil, aby mohl přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.