Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o vyloučení soudce Ludvíka Davida z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele Františka Hakla, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice, takto: Soudce Ludvík David je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1695/13
.
Stěžovatel podal ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2013, č. j. 28 Cdo 257/2013-680.
Podle rozvrhu práce byla věc přidělena do I. senátu, jehož členem je soudce Ludvík David. V přípise ze dne 15. října 2013 soudce Ludvík David uvedl, že ve věci je vyloučen podle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť ve věci již rozhodoval jako člen senátu Nejvyššího soudu. Podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že soudce Ludvík David rozhodoval ve věci v rámci řízení u Nejvyššího soudu, dospěl senát Ústavního soudu určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce, že jsou dány důvody pro jeho vyloučení z projednávání věci u Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
9. Ve vztahu k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že dovolací soud napadeným rozhodnutím rozhodl o dovolání vedlejšího účastníka, jež bylo dle tvrzení stěžovatele podáno až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud si v této souvislosti dovoluje poukázat především na to, že lhůta pro podání dovolání je lhůtou procesní, k jejímuž zachování postačuje, pokud je dovolání nejpozději v poslední den této lhůty předáno k poštovní přepravě, přičemž není rozhodné, zda je příslušnému soudnímu orgánu zasláno ve formě tzv. obyčejné zásilky či zásilky doporučené, neboť právní předpisy formu takové zásilky nikterak nepředepisují.
Včasnost podaného návrhu se pak vždy posuzuje podle data uvedeného na razítku poskytovatele poštovních služeb, jenž podání převzal k poštovní přepravě. Obsahuje-li obálka s dovoláním vedlejšího účastníka razítko poskytovatele poštovních služeb s uvedením data 30. 10. 2012 (což stěžovatel ve své ústavní stížnosti nikterak nerozporuje), pak z této skutečnosti dle názoru Ústavního soudu nepochybně vyplývá, že nejpozději tohoto dne byla zásilka předána poskytovateli poštovních služeb k poštovní přepravě, neboť tento musel mít nutně nejpozději v tento den možnost se zásilkou disponovat a opatřit ji svým razítkem, a proto nelze než uzavřít, že lhůta pro podání dovolání byla ze strany vedlejšího účastníka zachována a dovolací soud byl tedy oprávněn o podaném dovolání věcně rozhodnout.
Námitka stěžovatele, že zásilka byla odeslána z obce K., a nikoli z hlavního města Prahy, kde sídlí advokátní kancelář, jež vedlejšího účastníka zastupuje v řízení před obecnými soudy, je ve vztahu k otázce posouzení včasnosti dovolání zcela bez právního významu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu