Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem Na Spojce 610/6, Praha, proti usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Ult 103/2025-2937 ze dne 26. 5. 2025 a č. j. Ult 102/2025-2832 ze dne 31. 3. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označených usnesení plyne, že stěžovateli bylo před Krajským soudem v Praze kladeno za vinu, že spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dílem ve stadiu pokusu. Stěžovatel se opakovanými podáními domáhal předběžného projednání obžaloby za účelem rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost z důvodu zániku trestnosti skutku. Dále se zejména domáhal přezkoumání znaleckého posudku pro pochybnosti o oprávnění podat znalecký posudek a o jeho věcné správnosti.
2. Vrchní soud v Praze návrhy na určení lhůty k provedení procesních úkonů v záhlaví označenými usneseními zamítl. Konstatoval, že předmětem tohoto samostatného řízení je posouzení, zda před krajským soudem došlo k neodůvodněným průtahům, tedy jestli bylo povinností krajského soudu rozhodnout v předběžném projednání obžaloby, resp. o zastavení trestního stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu, případně o vrácení věci státnímu zástupci. Vrchní soud dále uvedl, že předmětem tohoto návrhu nemůže být další argument, z jakých důvodů má být procesní úkon proveden, ale pouze to, v čem jsou spatřovány průtahy v řízení.
Návrh na určení lhůty k provedení procesních úkonů nemůže sloužit k vynucování úkonů, které soud odmítá provést, nebo je provede jiným způsobem či s jiným výsledkem než jaký stěžovatel požaduje. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle nějž předběžné projednání obžaloby není podle § 185 odst. 1 trestního řádu povinnou součástí řízení před soudem prvního stupně.
3. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, jelikož má za to, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel zejména namítá, že vrchní soud (a před ním i krajský soud) chybně vyhodnotil stěžovatelovy námitky vůči postupu krajského státního zástupce, který se neřídil ustanovením § 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Dále namítá, že se soudy nevypořádaly s námitkami proti znaleckému ústavu, resp. znaleckému posudku a že nereagovaly na návrh nařídit předběžné projednání obžaloby, který krajský soud chybně postoupil krajskému státnímu zástupci.
Stěžovatel má za to, že se krajský soud nezabýval hodnocením znaleckého posudku s tím, že slepé důvěřování závěrům znalce vede k rezignaci na zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel poukazuje na to, že ignorování jeho podání vytváří dojem předpojatosti. Tvrdí, že jeho podnět byl krajským státním zástupcem chybně vyhodnocen jako námitka podjatosti, a následně zamítnut. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem vrchního soudu, který neshledal v předchozím řízení průtahy.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem k upřesnění petitu a částečnému zpětvzetí ústavní stížnosti podáním stěžovatele ze dne 25. 9. 2025 se Ústavní soud dále věnuje pouze té části stížnostní argumentace, která se vztahuje k napadeným v záhlaví označeným usnesením vrchního soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
6. Stěžovatel ve své obsáhlé a nepřehledné ústavní stížnosti rekapituluje předchozí řízení a místy ne zcela srozumitelně polemizuje se závěry krajského a vrchního soudu. Ve stížnosti se kromě nesouhlasu s tím, že vrchní soud aproboval postup krajského soudu, stěžovatel především zabývá otázkami aplikace podústavního práva s minimem ústavněprávní argumentace. V postupu, kterým vrchní soud vypořádal stěžovatelův návrh, však nelze shledat ústavněprávně relevantní pochybení. Vrchní soud poskytl racionální výklad dotčených ustanovení a logické úvahy, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova návrhu (srov. stručně bod 2 výše).
7. Stěžovatelovy námitky se z velké části míjejí s podstatou věci (srov. body 2 a 3 výše). Vrchní soud přiléhavě vysvětlil, že posuzuje pouze to, zda v předchozím řízení vznikly neodůvodněné průtahy (viz shodně body 6 a 7 napadených usnesení). Svůj závěr o absenci průtahů pak srozumitelně odůvodnil. Proto v rámci vymezeného předmětu řízení nelze shledat, že by soud podstatné stěžovatelovy námitky pominul. Stejně tak vrchní soud především dostatečně vysvětlil, že předběžné projednání obžaloby není povinnou částí řízení, přestože se ho stěžovatel dožaduje. V postupu vrchního soudu Ústavní soud neshledal ústavněprávní pochybení.
8. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu