Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Romana Krakovky, insolvenčního správce, sídlem Pivovarská 1504/8, Ostrava, zastoupeného Mgr. Romanem Černým, advokátem, sídlem Pivovarská 1504/8, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2024 č. j. 123 Icm 3487/2020, 102 VSPH 423/2024-72 (KSUL 45 INS 5485/2020), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Magdaleny Ryvolové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že vedlejší účastnice jako věřitelka přihlásila do insolvenčního řízení svou vykonatelnou pohledávku, avšak nedoložila listiny prokazující existenci a trvání tvrzeného nároku. Tyto listiny nedoplnila ani k výzvě stěžovatele jakožto insolvenčního správce.
3. Stěžovatel tudíž její pohledávku popřel a podal žalobu na určení pravosti a výše pohledávky v rozsahu popřeného úkonu. Vedlejší účastnice v tomto návazném soudním řízení předmětné listiny doložila a prokázala tím existenci své pohledávky, pročež odpadly důvody popřeného úkonu. V reakci na to stěžovatel vzal žalobu zpět. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") proto zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok I.) a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 31 762 Kč (výrok II.).
4. Vrchní soud napadeným usnesením změnil rozhodnutí krajského soudu v nákladovém výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel se k odvolání vedlejší účastnice nevyjádřil. Dále uvedl, že stěžovatel nevzal žalobu zpět proto, že se domohl uplatněného nároku, nýbrž proto, že žalovaná v řízení pouze předložila listiny osvědčující její popřenou pohledávku. To nelze ztotožňovat se zaviněním zastavení řízení. Jelikož vedlejší účastnice podle vrchního soudu nezavinila zastavení řízení (s výjimkou zpětvzetí nepatrné části přihlášené pohledávky v původním řízení v rozsahu cca. 3 % celkové částky), je nutno rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud stěžovatele nakonec poučil, že dovolání proti napadenému usnesení není přípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že to byla vedlejší účastnice, kdo zavinil zastavení řízení, pročež mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Uvádí k tomu, že vedlejší účastnice měla povinnost doložit listiny prokazující existenci a trvání jejího nároku již v původním, insolvenčním řízení. Jelikož tak neučinila, neměl jinou možnosti, než její pohledávku popřít a zahájit incidenční spor. Následné zpětvzetí žaloby bylo pouhou reakcí stěžovatele na to, že vedlejší účastnice splnila svou povinnost doložit listiny prokazující existenci a trvání nároku až v incidenčním sporu, ačkoli to mohla a měl učinit dříve. Dále namítá, že vrchní soud opomněl jeho vyjádření k odvolání vedlejší účastnice, které stěžovatel soudu zaslal dne 5. 6. 2024. Napadené rozhodnutí považuje za svévolné, nepřezkoumatelné a v rozporu s legitimním očekáváním, že mu budou nahrazeny náklady incidenčního řízení. Má za to, že v důsledku uvedených pochybení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, jelikož dovolání proti napadenému usnesení vrchního soudu nebylo přípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že tato problematika zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť ač se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)].
Ústavní soud též zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízením ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že zákonodárce se rozhodl vyloučit možnost podání dovolání proti nákladovým výrokům [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].
Jen stěží lze předpokládat, že záměrem zákonodárce bylo přenést rozhodování o této problematice, jakož i odpovědnost za sjednocování judikatury v oblasti nákladů řízení na Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny pouze v případech extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
8. Ústavní stížnost se navíc týká nákladů řízení v bagatelní výši. Ústavní soud za bagatelní zpravidla považuje spory o částky nepřevyšující 50 000 Kč, u nichž typicky nejde podat dovolání. Úmyslem zákonodárce jistě nebylo, aby roli další přezkumné instance a sjednocovatele rozhodovací praxe v těchto věcech tvořil Ústavní soud místo Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 962/24 ze dne 24. 4. 2024). Ačkoli u nákladových výroků je problematika bagatelnosti poněkud nepřiléhavá, jelikož proti nim nelze podat dovolání, ani když jejich výše převyšuje hranici 50 000 Kč, lze k ní přihlížet při posouzení (ne)způsobilosti napadeného nákladového výroku zasáhnout do základních práv stěžovatele.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel napadá rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení, konkrétně o nákladech řízení před prvostupňovým soudem ve výši 31 762 Kč a nákladech odvolacího řízení v blíže nespecifikované a nedoložené výši. K jejich celkové výši sám uvádí, že "náklady, které (mu - pozn.) byly odepřeny, nepřevyšují částku 50 000 Kč". Jinými slovy, stěžovatel napadá výrok o nákladech řízení ve výši nepřesahující obvyklou hranici bagatelnosti. Jak bylo shora vyloženo, judikatura Ústavního soudu je v těchto věcech obzvláště zdrženlivá. Srovnatelné ústavní stížnosti jsou zpravidla posouzeny jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, které ji z hlediska ústavnosti činí významnou [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)].
10. K tomu ovšem v nyní posuzované věci nedošlo. Vrchní soud zvolil jednu z myslitelných variant výkladu § 146 občanského soudního řádu, když za daných skutkových okolností nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran, neboť neshledal zavinění zastavení řízení ze strany žalované. I kdyby měl Ústavní soud za to, že vhodnější by byl opačný výklad, který - jak tvrdí stěžovatel - zastává Vrchní soud v Olomouci, jeho posláním není to, aby plnil roli arbitra mezi konkurujícímu výklady podústavního páva a sjednocovatele rozhodovací praxe obecných soudů.
11. Ústavní soud však nad rámec posuzované věci připomíná, že (tvrzená) nejednotnost rozhodovací praxe soudů je v materiálním právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) vrcholně nežádoucí a měla by být obecnými soudy v zájmu právní jistoty a předvídatelnosti práva odstraněna.
12. Nakonec se Ústavní soud zabýval i námitkou stěžovatele, že vrchní soud opomenul jeho vyjádření k odvolání vedlejší účastnice (žalované). Ústavní soud v tomto ohledu musí se stěžovatelem souhlasit. Vyjádření stěžovatele bylo prokazatelně doručeno do datové schránky prvostupňového soudu dne 5. 6. 2024, avšak vrchní soud jej přehlédl a pouze lakonicky - a vadně - konstatoval, že stěžovatel se k odvolání nevyjádřil, čímž došlo ke zkrácení práva stěžovatele rovnost zbraní (čl. 37 odst. 3 Listiny).
13. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda tento zásah do procesních práv stěžovatele představuje dostatečný důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Dospěl k závěru, že nikoli. Stěžovatelovo opomenuté vyjádření k odvolání bylo mimořádně stručné a čítalo necelou jednu stranu textu. Stěžovatel v něm pouze shrnul, že za daných okolností nemohl postupovat jinak, než zahájit incidenční spor, a že zavinění za zastavení řízení nese vedlejší účastnice. K těmto otázkám se vrchní soud v napadeném rozhodnutí alespoň okrajově vyjádřil i navzdory tomu, že stěžovatelovo vyjádření přehlédl. S ohledem na obsah napadeného rozhodnutí i obsah a rozsah stěžovatelova odvolání proto Ústavní soud dospěl k závěru, že porušení stěžovatelových procesních práv nedosáhlo takové intenzity, aby vyžadovalo kasaci napadeného rozhodnutí vrchního soudu.
14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu