Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004 a proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Dne 5. 7. 2002 podal u Městského soudu v Praze žalobu ve věci ochrany osobnosti. Usnesením označeného soudu č.j. 34 C 80/2002-7 ze dne 3. 9. 2002 byl vyzván k úhradě soudních poplatků ve výši 40.000,- Kč. Požádal o osvobození od soudních poplatků, které mu soud usnesením č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002 nepřiznal. Toto usnesení mu bylo doručeno dne 13. 12. 2002 do vazební věznice. Dne 20. prosince byl z vazební věznice propuštěn, některé písemnosti však nedostal a mezi nimi i usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, což byl hlavní důvod, proč nemohl toto usnesení napadnout včas podaným odvoláním.
Učinil tak až v červnu 2003, požádal soud o prominutí zmeškání lhůty, jeho žádost však soud usnesením č.j. 34 C 80/2002-41 ze dne 12. 8. 2003 zamítl. Mezi tím stěžovatele usnesením č.j. 34 C 80/2002-22 ze dne 17. 1. 2003 opětovně vyzval k zaplacení soudních poplatků již ve výši 400.000,- Kč. Proto stěžovatel dne 18. 2. 2003 opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud, aniž by se novou žádostí zabýval, usnesením č.j. 34 C 80/2002-27 ze dne 28. 2. 2003 řízení zastavil pro nezaplacení soudních poplatků.
Usnesení č.j. 34 C 80/2002-41 i usnesení č.j. 34 C 80/2002-27 napadl stěžovatele odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 Co 292/2003 a 1 Co 293/2003 ze dne 4. 11. 2003 rozhodl tak, že první usnesení potvrdil a druhé zrušil. Po zrušení usnesení o zastavení řízení ho soud znovu vyzval usnesením č.j. 34 C 80/2002-63 ze dne 7. 6. 2004 k zaplacení soudního poplatku ve výši 400.000,- Kč a zároveň mu dopisem sdělil, že k novým žádostem o osvobození od soudních poplatků nebude přihlížet, protože již bylo jednou pravomocně rozhodnuto.
Stěžovatel přesto znovu požádal o osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004 soud řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku a Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání. Stěžovatel tvrdí, že dřívější zamítavé pravomocné rozhodnutí nemůže v zásadě bránit účastníku řízení, aby opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků.
Uvedené pravidlo neplatí v případě, že důvodem nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo naplnění druhé ze zákonných podmínek podle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., tj. svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V jeho případě však soudy nic takového nekonstatovaly. Dále stěžovatel nepovažuje za správný názor, že důvodem neprojednání další žádosti o osvobození od soudních poplatků je nedoložení jeho osobních a majetkových poměrů. To, že žadatel nedoloží svá tvrzení o neschopnosti platit soudní poplatek, může být důvodem k zamítnutí žádosti, nikoliv však k odmítnutí žádost projednat a rozhodnout o ní.
Stěžovatel tvrdí, že mezi jednotlivými žádostmi uplynula dostatečně dlouhá doba odůvodňující nutnost opětovně přezkoumat poměry žadatele. Městský soud v Praze neměl proto k nové žádosti přistupovat formálně a měl jeho poměry skutečně posoudit.
Stěžovatel rovněž poukázal na změnu výše soudního poplatku (původně 40.000,- Kč, později 400.000,- Kč), v čemž rovněž spatřoval důvod, aby soud jeho žádost o osvobození od soudních poplatků znovu projednal. Ve formálním postupu Městského soudu v Praze, potvrzeném Vrchním soudem v Praze spatřuje stěžovatel pochybení, v jehož důsledku mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V doplnění ústavní stížnosti doručeném dne 7. 10. 2005 - a podaném nikoli prostřednictvím advokáta - stěžovatel uvedl, že po obdržení první výzvy k zaplacení soudního poplatku řádně v termínu podal žádost o osvobození, která byla dostatečně specifikována. Namítá, že soud (podatelna) tuto žádost určitě založil do jiného spisu a tak zavinil, že ač stěžovatel na výzvu řádně reagoval, osvobození od soudních poplatků mu nebylo přiznáno.
Usnesení o zastavení řízení napadl stěžovatel odvoláním. Usnesením č.j. 34 C 80/2002-33 ze dne 14. 5. 2003 byl stěžovatel vyzván k doplnění podaného odvolání. Podáním ze dne 17. 6. 2003 reagoval stěžovatel na tuto výzvu a současně téhož dne podal odvolání proti usnesení č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002 (usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty. V tomto úkonu poukazoval na skutečnost, že jeho dřívější podání (odvolání proti usnesení na č.l.
19) mohla být založena ve spisech, týkajících se jiných řízení, která u tohoto soudu vede. Městský soud v Praze k této námitce provedl lustrum spisů, v němž stěžovatel vystupuje jako žalobce (pokyn soudní kanceláři na č.l. 40 a 41). Usnesením č.j. 34 C 80/2002-41 ze dne 12. 8. 2003 Městský soud v Praze zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002. V odůvodnění uvedl, že nejsou splněny zákonné podmínky ustanovení § 58 odst. 1 o.s.ř., protože návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání je třeba podat v propadné lhůtě 15 dnů po odpadnutí překážky.
V případě stěžovatele překážka bránící podání odvolání odpadla nejpozději dne 24. 4. 2003, kdy osobně převzal usnesení č.j. 34 C 80/2002-27 ze dne 28. 2. 2003, z něhož se dozvěděl o existenci usnesení ze dne 18. 11. 2002. Pokud však o prominutí lhůty požádal až dne 17. 6. 2003, bylo to po uplynutí uvedené 15 denní lhůty. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, kde poukázal rovněž na to, že jeho podání v této civilní věci mohla být založena v trestním spisu. Na tuto námitku Městský soud v Praze provedl lustrum předmětného trestního spisu (č.l.
48) s negativním výsledkem.
Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 Co 292, 293/2003-51 ze dne 4. 11. 2003 potvrdil usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 80/2002-41 ze dne 12. 8. 2003 a zrušil usnesení č.j. 34 C 80/2002-27 ze dne 28. 2. 2003. V odůvodnění uvedl, že názor soudu I. stupně, že v dané věci nejsou splněny předpoklady prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, je správný. Usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení však musel zrušit, protože v období od rozhodnutí o zastavení řízení do právní moci tohoto rozhodnutí byl podán návrh na prominutí zmeškání odvolací lhůty.
Městský soud v Praze následně usnesením č.j. 34 C 80/2002-58 ze dne 29. 1. 2004 odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002 jako opožděné s tím, že mu nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání (doručenka č.l. 58 revers). Stěžovatel pak podáním ze dne 20. 2. 2004 doplnil žalobu o návrh na ochranu osobnosti proti fyzické osobě (shoda s původní žalobou) a znovu požádal o osvobození od soudních poplatků. Výzvou ze dne 7. 6. 2004 vyzval Městský soud v Praze stěžovatele k zaplacení soudních poplatků s tím, že nepřihlíží k jeho nové žádosti na osvobození od soudních poplatků a k doplnění žaloby proti fyzické osobě, protože již bylo pravomocně rozhodnuto o neosvobození od soudních poplatků a o odmítnutí žaloby proti této osobě (č.l.
63). Na tuto výzvu stěžovatel reagoval další žádostí o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004 řízení zastavil s odůvodněním, že nebyly ve stanovené lhůtě zaplaceny soudní poplatky a k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 707/2005-80 ze dne 31. 3. 2005 odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní stížností je napadeno - jak již bylo uvedeno - usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004 a usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR napadeno není.
Stěžovatel polemizuje s procesním postupem obecných soudů a spatřuje v něm porušení svého práva na soudní ochranu. Ústavní soud však tomuto názoru přisvědčit nemohl. Z přehledu soudního spisu vyplývá, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a poskytly stěžovateli všechny potřebné podklady pro to, aby mohl svá práva řádně uplatňovat.
Ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí, jimiž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele z důvodu nezaplacení soudních poplatků. Obecné soudy na jeho žádost o prominutí soudních poplatků reagovaly tím, že mu zaslaly příslušný tiskopis, v němž má účastník uvést skutečnosti rozhodující pro posouzení jeho osobních a majetkových poměrů, které slouží za podklad pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel, jak sám uvádí, a ze spisu je to patrno, opakovaně o osvobození od soudních poplatků žádal, leč v žádné z těchto žádostí nedoložil podklady potřebné pro požadované rozhodnutí. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, jestliže tvrdí, že před poslední žádostí, o níž soud nejednal s poukazem na pravomocné rozhodnutí ve věci, se podstatně změnily jeho poměry. Obecné soudy totiž neměly žádný podklad, podle něhož by mohly změnu poměrů vůbec posuzovat a rozhodnou odůvodněně o stěžovatelově žádosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se výše soudního poplatku, Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku uplatnil až v ústavní stížnosti a že v žádném předchozím podání, které se týkalo povinnosti zaplatit soudní poplatek - byť tuto možnost měl - ji neuplatnil. Ústavní soud se proto touto námitkou - ve smyslu ustálené judikatury - nemohl zabývat.
Jestliže tedy obecné soudy rozhodly zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků, učinily tak na základě aplikace obecného práva způsobem ústavně konformním a jejich postup nebyl způsobilý právo stěžovatele na soudní ochranu porušit. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. března 2006
František Duchoň předseda senátu