Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., zastoupené Mgr. Marcelem Pélim, LL. M., advokátem, sídlem náměstí Svobody 993, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1107/2023-7775 ze dne 29. února 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 15/2023-7540 ze dne 11. srpna 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 57 T 11/2018-6986 ze dne 16. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městský soud v Praze ("nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. června 2016, ve spolupachatelství. Za to jí uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev, případně prokuristy na dobu devíti let, a peněžitý trest ve výši 2 000 000 Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání usnesením sp. zn. 3 To 6/2021 ze dne 31. srpna 2021 zrušil ohledně stěžovatelky výrok o peněžitém trestu. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání usnesením č. j. 6 Tdo 948/2022-7429 ze dne 30. listopadu 2022 zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Následně odvolací soud ve veřejném zasedání napadeným rozsudkem a při nezměněném výroku o vině zrušil výrok o trestu a nově stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev, případně prokuristy na dobu devíti let. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas a řádně podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala průběh řízení před obecnými soudy, které podle jejího přesvědčení neprovedly (opomenuly) jí navrhované důkazy, nedostatečně se vypořádaly s obhajobou i námitkami v opravných prostředcích; jejich postupem byla porušena zásada in dubio pro reo a presumpce neviny. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy daňové podvody presumovaly, nevypořádaly se řádně s jejími opakovanými námitkami na nedostatky řízení a přenášely na ni důkazní břemeno. Její vina nebyla v řízení prokázána žádnými přímými důkazy ani uceleným řetězcem nepřímých důkazů a rozhodnutí jsou založena pouze na nepravdivé výpovědi jednoho svědka v postavení spolupracujícího obviněného; k tomu odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. března 2013 (U 4/72 SbNU 575), podle kterého musí být hodnocení takové výpovědi pečlivé. Stěžovatelka poukazuje na nesprávně vyhodnocený znalecký posudek, z něhož vyplývá reálnost obchodních transakcí, současně však posudek považuje za vadný, neboť znalec vyhotovil posudek na základě požadavků orgánů činných v trestním řízení, nezohlednil novelu zákona o dani z přidané hodnoty a sám byl stíhán pro obdobnou trestnou činnost. Naopak revizní znalecký posudek, který zadala sama stěžovatelka, nalézací soud vůbec neprovedl jako důkaz s odkazem na formální vadu zhojitelnou výslechem znalkyně. V řízení nebyl prokázán úmysl stěžovatelky krátit daň ani její povědomí o takovém úmyslu jiných osob, svědkům byly kladeny sugestivní otázky.
4. Porušení presumpce neviny spatřuje stěžovatelka i v nedůvodném vyloučení části věci odvolacím soudem k samostatnému projednání; důvodem k takovému kroku bylo urychlené ukončení věci bez ohledu na řádné projednání věci. Právo na zákonného soudce bylo porušeno nesprávným obsazením senátu odvolacího soudu, pro které původní rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil. Přesto odvolací soud rozhodoval znovu v téměř nezměněném složení senátu, což následně Nejvyšší soud nedůvodně akceptoval, čímž rezignoval na zajištění spravedlivého soudního řízení. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně ani jim není instančně nadřazen. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se aktivně účastnila obchodování, přičemž část transakcí nebyla reálná, což vedlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši téměř půl miliardy korun. Nalézací soud k věci provedl podrobné dokazování, uvedl, na základě čeho dospěl k rozhodnutí o vině obžalovaných, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jak posoudil další, stěžovatelkou navržené důkazy. Odvolací soud nejprve dovodil, že k uložení peněžitého trestu nebyla provedena potřebná zjištění stran aktiv a závazků, a proto rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelce zrušil. Nejvyšší soud pak zrušil rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na netransparentnost složení senátu. V novém řízení odvolací soud rozhodl nejen o zrušení peněžitého trestu, ale i o snížení trestu odnětí svobody, neboť přihlédl k výkonu trestu odnětí svobody stěžovatelky v SRN. Nejvyšší soud následně již opodstatněnost dovolání neshledal.
8. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Své úvahy musí soud v odůvodnění (rozsudku) vyjádřit způsobem, který stanoví § 125 trestního řádu - soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, posuzoval-li prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Závěry nalézacího soudu nejsou založeny na osamocené výpovědi jediného svědka, ale na celém řetězci důkazů, které vyslovený závěr o karuselovém podvodu a zapojení stěžovatelky do něj potvrzují. Vady stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku nebyly toliko formální, jak vyplývá z rozsudku nalézacího soudu, a nebylo je proto možné napravit výslechem znalce podle § 109 trestního řádu. Příslušnou písemnost nalézací soud provedl jako listinný důkaz - s tím, že je ve vztahu k projednávané věci irelevantní. Na stěžovatelčiny námitky přiměřeně reagoval nejen nalézací soud, ale na opakování obhajoby v opravných prostředcích také odvolací soud i Nejvyšší soud.
9. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že všechny jím tvrzené skutečnosti budou akceptovány, ale poskytuje "pouze" záruku, že řízení před nezávislým a nestranným soudem bude probíhat podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Polemika s právními závěry obecných soudů není porušením tohoto práva.
10. Důvodné není ani tvrzené porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Jak vyplývá z příslušných rozhodnutí (a rozvrhu práce), rozvrh práce odvolacího soudu neurčoval přesně, v jakém složení bude senát 3 To věc rozhodovat, neboť umožňoval výběr ze čtyř soudců. Poté, co byla věc odvolacímu soudu vrácena, byl sice (v souladu s aktuálním rozvrhem práce) aplikován původní rozvrh práce, ten ale, pro zánik funkce jednoho ze soudců, již umožňoval předvídatelné obsazení senátu.
11. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) poskytuje záruku, že obviněný je považován za nevinného do pravomocného rozhodnutí o vině - přitom je úkolem orgánů činných v trestním řízení (státu), aby prokazoval vinu obviněného, a nikoli, aby obviněný prokazoval svou nevinu. Zásada in dubio pro reo nezaručuje, že každá subjektivně vnímaná pochybnost či alternativní verze skutkového děje vyvolá takový postup, ale pouze v takovém případě, kdy objektivní pozorovatel nemůže ani jednu z možných verzí odmítnout, musí být aplikována verze pro stíhaného příznivější. Při hodnocení shromážděných důkazů přitom nesmějí orgány činné v trestním řízení vycházet z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu. Obecné soudy provedly ucelené dokazování a stěžovatelce bylo umožněno uplatnit svou obhajobu; skutečnost, že subjektivně přikládá některým důkazům význam, který jim objektivně nepřísluší, není porušením uvedené zásady.
12. Právo na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy] ani právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) nepředstavují záruku, že každý návrh či tvrzení účastníka řízení musí být přijato, ale zaručují mu dostatečný čas a právní pomoc, aby se mohl seznámit s právním řádem, s důkazy proti němu a mohl si připravit přiměřenou obranu, které bude v řízení poskytnut náležitý prostor. Těmto požadavkům postup obecných soudů odpovídá.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně předkládá vlastní hodnocení věci; v ústavní stížnosti však neuvedla nic, z čeho by bylo možné z postupu obecných soudů dovodit porušení jejích základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu