USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 2. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná A. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2023, sp. zn. 3 To 15/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. J. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 57 T 11/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná A. J. uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila společně s D. D., J. C. a J. L. tím, že (stručně shrnuto):
ve společném úmyslu soustavně a systematicky neoprávněně krátit daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty v souvislosti s pořizováním zboží z jiného členského státu Evropské unie a jeho následným účelovým prodejem v tuzemsku společnostmi, které sloužily pouze jako fakturační mezičlánek, nejméně v období od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 nakupovali prostřednictvím společností D. s.r.o.,
IČ: XY, se sídlem Praha 8, XY XY (dále jen D.), K. s.r.o., IČ: XY, se sídlem Praha 2, XY XY (dále jen K.), F. s.r.o., IČ: XY, se sídlem Brno, XY XY (dále jen F.) a JL t. c. s.r.o., IČ: XY, se sídlem Brno, XY XY (dále jen JL t. c. materiál s obsahem drahých kovů od slovenské společnosti C. s. r. o., IČ: XY, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, XY XY (dále jen C.), který obratem prodávali tuzemské společnosti A.J. C. & T. s.r.o., IČ: XY, se sídlem Brno, XY XY (dále jen A.J. C. & T.), která jej prodávala dalším tuzemským společnostem, a následně za společnosti D., K., F.
a JL t. c. zajišťovali podávání úmyslně nesprávných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) za jednotlivá zdaňovací období na příslušné finanční úřady v rozporu zejména s ustanovením § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen ZDPH), neboť si byli vědomi toho, že tato daňová přiznání obsahují zjevně nepravdivé údaje, a to jak na straně přijatých zdanitelných plnění, která byla vykazována pouze účelově bez uskutečnění ekonomické činnosti, tak i vlastní daňové povinnosti, která tím byla úmyslně a cíleně zkrácena, přičemž A.
J., jednatelka společnosti C. v době od 1. 3. 2009 do 22. 12. 2014 a také jednatelka společnosti A.J. C. & T. v době od 21. 4. 2009 do 12. 10. 2009 a následně od 31. 8. 2013 do současnosti, a D. D., jednatelka společnosti A.J. C. & T. s.r.o. v době od 12. 10. 2009 do 31. 8. 2013, obě ve vzájemném příbuzenském poměru (neteř – teta) a bez formálního postavení ve společnostech, které krátily DPH, avšak jednající s vědomím, že předmětné obchody s drahými kovy jsou po celé období realizovány formou tzv. karuselových (řetězových) obchodů, kdy čtyři nastrčené tuzemské společnosti zastoupené dalšími spoluobžalovanými jsou pouze fakturačním mezičlánkem na první pozici v řetězci, neboť nakupují zboží od slovenské společnosti C.
bez DPH a bezprostřední prodej další tuzemské společnosti, a to A.J. C. & T., kterou obžalované společně řídily, je již zatížen DPH s povinností přiznat daň na výstupu, která však nebude uhrazena, neboť jednatelé jimi nastrčených společností D., K., F. a JL t. c. sice následný prodej tohoto zboží v tuzemsku do daňových přiznání k DPH nechali zanést veskrze pravdivě, avšak oproti povinnosti přiznat a posléze zaplatit DPH na výstupu, nechali do daňových přiznání těchto společností zanést úmyslně nepravdivé informace o fiktivních nákupech zboží v tuzemsku v téměř stejných hodnotách, jako byly hodnoty prodaného materiálu s obsahem drahých kovů společnosti A.J.
C.
& T., čímž byly
v jednotlivých zdaňovacích obdobích v přiznáních k DPH těchto společností vykazovány vlastní daňové povinnosti v řádu desítek tisíc Kč, ačkoli ty ve skutečnosti byly v řádech milionů či desítek milionů Kč, a jejich odběratel společnost A.J. C. & T. uskutečňovala další obchody s tímto zbožím, aniž by z jeho prodeje byla na počátku uhrazena České republice, zastoupené příslušnými
finančními úřady, řádně a pravdivě vyměřená DPH, a již pravomocně odsouzený M. K., jednatel společností D. a K., nejméně v období od 1. 7. 2010 do 30. 12. 2011, J. C., jednatel společnosti F., nejméně v období od 1. 1. 2011 do 30. 12. 2011 a J. L., jednatel společnosti JL t. c., nejméně v období od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 podepisovali a sami nebo prostřednictvím účetních podávali daňová přiznání k DPH jmenovaných společností s nepravdivými údaji, neboť v jednotlivých zdaňovacích obdobích zajišťovali a předkládali fiktivní faktury prokazující údajná přijatá zdanitelná plnění v tuzemsku za účelem uplatnění nároku na odpočet daně z těchto fiktivních plnění či v některých případech byl tento neoprávněný nárok uplatňován i bez faktické existence daňových dokladů, a funkci statutárního orgánu vykonávali zcela formálně, mnohdy bez faktického vlivu na chod společnosti, vedení účetnictví i bankovní účty,
celkově tak obžalované A. J. a D. D. společně s dalšími osobami úmyslným jednáním popsaným bod body I. až IV. zkrátily daňovou povinnost k DPH společností D., K., F. a JL t. c. v celkovém rozsahu nejméně 495.863.167 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8 a Prahu 2, a Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I.
2. Za to byla obviněná A. J. odsouzena podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, a to na dobu 9 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku jí byl uložen též peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, s výší denní sazby 10 000 Kč, tedy celkem v částce 2 000 000 Kč.
3. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných D. D., J. C. a J. L.
4. Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění A. J., D. D., J. C. a J. L. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o peněžitých trestech, které byly těmto obviněným podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku uloženy, zatímco v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.
5. K dovoláním podaným obviněnými A. J. a J. L. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 948/2022, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně těchto dvou obviněných a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. také ohledně obviněných D. D. a J. C. zrušil zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Ten nově, po vyloučení věci obviněných A. J. a D. D. ze společného řízení k samostatnému projednání, rozhodl ohledně nich rozsudkem ze dne 11. 8. 2023, sp. zn. 3 To 15/2023. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestech jich se týkajících a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněnou A. J. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, a to na dobu 9 let. Současně při nezměněném výroku o vině rozhodl rovněž o trestu druhé obviněné, D. D.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2023, sp. zn. 3 To 15/2023, podala obviněná A. J. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. K prvně citovanému dovolacímu důvodu uvedla, že přetrvávají pochybnosti o správném složení senátu odvolacího soudu, což byla ostatně vada, pro kterou Nejvyšší soud zrušil první rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Vrchní soud v Praze opět rozhodoval podle rozvrhu práce, který byl použit při prvním nápadu věci, přestože Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení vyslovil, že zmíněný rozvrh práce není akceptovatelný pro nedostatek transparentnosti a předvídatelnosti.
Ve veřejném zasedání tedy mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce, zvláště pokud ve věci rozhodoval senát za účasti člena jiného senátního oddělení (JUDr. Hany Hrnčířové, která byla v rozhodné době stálým členem senátu 4 To). Dále obviněná akcentovala svou argumentaci z odvolacího řízení, se kterou se neměl dotyčný soud přiměřeně vypořádat, jmenovitě např. s rozpornými a nepravdivými tvrzeními svědka K. Za neméně významnou vadu v rozhodnutích soudů nižších stupňů označila zjevný rozpor v hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví.
Soudy nejenže neměly vzít v úvahu, že předmětný posudek nevyloučil reálnost zkoumaných obchodů mezi jednotlivými společnostmi, k čemuž měly přihlédnout ve smyslu zásady in dubio pro reo, ale nejednalo se ani o nezávislé znalecké zkoumání, neboť orgány činné v trestním řízení předem stanovily, které daňové doklady jsou neplatné, a na základě těchto svých závěrů v podstatě instruovaly znalce. Znalec podle názoru dovolatelky nezohlednil ani novelu ZDPH. Rovněž výše údajně zkrácené daně uvedená v obžalobě je rozdílná od částky uvedené v dotyčném posudku.
Dále dodala, že samotný znalec čelí trestnímu stíhání pro obdobnou trestnou činnost, jako v posuzovaném případě, což zpochybňuje jeho morální integritu a profesionální způsobilost. Nechala si proto vyhotovit další znalecký posudek Ing. Janou Sonnleitnerovou, avšak soud odmítl provést její výslech z čistě formálních důvodů, čímž podle obviněné porušil pravidla o dokazování v trestním řízení, jmenovitě § 109 tr. ř. Dalšího zjevného rozporu se soudy dopustily ve svých skutkových zjištěních, jelikož naplnění požadované formy zavinění nemá oporu ve výpovědích svědků či spoluobviněných.
V tomto ohledu soudy rozporu s ustálenou judikaturou mechanicky označily všechny spoluobviněné za vědomé účastníky, byť odpovědnost nese až poslední osoba v řetězci, která nezaplatila DPH, pokud nebyla prokázána vina předchozích článků v řetězci.
8. Dále dovolatelka namítla, že vzhledem ke skutečnostem, že k jednotlivým obchodům mezi společnostmi pravidelně docházelo, na základě čehož byly vystaveny faktury, které byly vedené i v účetnictví, veškeré úkony činila pečlivě v souladu s dostupnými informacemi, pro zachování jistoty o splnění daňové povinnosti vyžadovala od svých odběratelů kopii podaných daňových přiznání a nevykonávala činnost za jinou společnost než C., není možné shledat u ní naplnění znaků úmyslného zavinění. V tomto ohledu úvahy soudu o zastupování jiných společností z její strany v rámci řízení před finančním úřadem neobstojí, protože bylo vedené zaměstnanci finančního úřadu a její role spočívala pouze v kladení otázek svědkovi. V rozhodnutích soudů absentuje jakékoliv důvěryhodné odůvodnění týkající se připisovaného nepřímého úmyslu, přičemž právní kvalifikace soudů se opírá pouze o pravděpodobnost, resp. se jedná o svévoli. Tímto postupem měly být porušeny zásady presumpce neviny a nepřípustnosti přenesení důkazního břemene na obviněného, neboť soud prvního stupně předpokládal znalost o daňových podvodech, byť k tomu postrádal důkazy, a tím vytvořil obviněné subjektivní důkazní břemeno spočívající v povinnosti prokázat opak. Na tyto své výhrady obviněná navázala i námitku, že bez prokázání úmyslného zavinění nemohla být posuzována ani otázka spolupachatelství. V této souvislosti také tvrdila, že svědkům byly během hlavního líčení pokládány sugestivní otázky, což mělo činit jejich výpovědi procesně nepoužitelnými. Jelikož odvolací soud nesplnil svou povinnost a nevypořádal se s jednotlivými námitkami, jež vznesla vůči postupu soudu prvního stupně, při němž došlo k porušení jejích práv, zatížil své vlastní rozhodnutí absolutní nepřezkoumatelností.
9. Na základě výše uvedených skutečností obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a tomuto soudu přikázal o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že odvolací soud se s otázkou složení senátu vypořádal ústavně konformním způsobem a k porušení práva na zákonného soudce nedošlo. K tomu dodal, že dovolatelka zaměňuje ochranu před libovůlí zakotvenou v právu na zákonného soudce za ex post procesní prostředek, jímž se snaží zvrátit již pravomocné rozhodnutí. To dokládá i její dovolací argumentace, jelikož se zaměřuje pouze na obsah rozvrhu práce, ale nevznáší námitky o svévolném nebo účelovém zařazení soudců.
Ke skutkovým námitkám zpochybňujícím prokázání úmyslu a tvrzením o jednostranném provádění a hodnocení důkazů uvedl, že jsou bezpředmětné, neboť se jedná o opakovaná obecná tvrzení nenaplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu doplnil, že zásadu in dubio pro reo nelze mechanicky aplikovat na každý rozpor mezi provedenými důkazy. Také upozornil, že námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu jsou v podstatě kritikou odůvodnění rozhodnutí, která je podle § 265a odst. 4 tr.
ř. nepřípustná. Za bezpředmětný označil též výklad dovolatelky o jejím působení v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti, jelikož pouze předkládá vlastní skutkovou verzi. Jediná námitka podřaditelná pod kategorii zjevného rozporu spočívá v tvrzení, že podle znalce Mgr. Leina nelze vyloučit reálnost obchodů. Jedná se ovšem o zkreslující tvrzení odporující vyjádření znalce. V žádném případě z jeho vyjádření ani nevyplývá, že by byl instruován orgány činnými v trestním řízení, jak má při zpracování posudku postupovat.
Procesní nepoužitelnost znaleckého posudku nelze bez dalšího dovozovat ani z blíže nekonkretizovaného tvrzení dovolatelky o trestním stíhání znalce, když podatelka neuvádí, že by snad znalci bylo pozastaveno oprávnění vykonávat znaleckou činnost podle § 13 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb. nebo že by jeho údajná trestná činnost nějak souvisela s trestní věcí dovolatelky Za zcela nekonkrétní dále státní zástupce označil námitku, že při zpracování posudku nebyla zohledněna novela DPH a námitku nepoužitelnosti důkazů založenou na blíže nespecifikovaném kladení sugestivních otázek.
K namítané vadě opomenutí obhajobou opatřeného znaleckého posudku a nezadání revizního znaleckého posudku konstatoval, že ve smyslu § 109 tr. ř. soudy obou stupňů dostatečným způsobem vyložily, proč nepovažovaly za nutné doplňovat znalecké dokazování ani provádět další obhajobou navrhované důkazy. K tomu doplnil, že znalecký posudek obhajoby byl proveden jako listina podle § 213 odst. 1 tr. ř. V rámci tvrzení o neprokázání úmyslného zavinění dále obviněná zaměnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž ze zjištěného skutkového stavu lze dovodit přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a samotný charakter trestné činnosti svědčí tomu, že byla páchána společným jednáním více osob vedeným společným úmyslem krátit daň.
11. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2023, sp. zn. 3 To 15/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují jí uplatněným důvodům dovolání.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
18. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud posuzoval, zda vznesené námitky lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody a v kladném případě, zda jsou důvodné. Dospěl k následujícím závěrům.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
19. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněná brojí proti způsobu složení senátu odvolacího soudu. Složení senátu Vrchního soudu v Praze při druhém projednání věci podle jejího mínění vykazuje stejné vady jako při prvním projednání u tohoto soudu.
Obecná východiska
20. Stran výkladu práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), Nejvyšší soud v první řadě odkazuje na své předchozí rozhodnutí v projednávané věci, a to usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 948/2022, ve kterém shrnul obecná východiska práva na zákonného soudce a z toho plynoucí pravidla, resp. limity, pro skladbu soudního senátu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, konstatoval, že podstatou práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“) je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu. V současné době pravidla pro přidělování věcí soudcům obecně upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále také jen „ZSS“). Podle tohoto zákona se rozdělování věcí řídí rozvrhem práce (§ 41 odst. 1 ZSS), který vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou (§ 41 odst. 2 ZSS), dále tento zákon stanoví i další formální a obsahové náležitosti rozvrhu práce (§ 41 až § 45 ZSS). Konkrétní pravidla pro každý soud tak stanoví příslušný rozvrh práce. Přestože formální požadavky kladené na pravidla upravující příslušnost soudců jsou nižší oproti pravidlům upravujícím příslušnost soudů, neznamená to i snížení obsahových (materiálních) požadavků. Při výkladu čl. 38 odst. 1 Listiny je třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel dostupných a srozumitelných pro účastníky řízení i veřejnost.
21. Ve své judikatuře Ústavní soud dále zdůrazňuje, že právo na zákonného soudce je „zcela nepominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; […] na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95). V nálezu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, Ústavní soud dále rozvedl, že mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování. Osoba soudce ve složení senátu musí být jista, předem než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. K totožným závěrům dospěl Ústavní soud i v řadě dalších rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463); nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79), bod 23.; nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239); nebo nález sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 (N 9/76 SbNU 131), body 33. až 35.]. Rozvrh práce tedy musí obsahovat pravidla pro určení, který konkrétní soudce nebo kteří soudci budou ve věci rozhodovat.
22. Jiný soudce, popřípadě jiný senát či senát v jiném složení, může podle judikatury Ústavního soudu věc projednat jen v případě, „jestliže je absence [soudců určených rozvrhem práce] důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce“ [nález sp. zn. III. ÚS 200/98, citovaný výše; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), body 16. až 19.]. Rozvrh práce musí stanovovat i pořadí zastupujících soudců [nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)].
23. V již citovaném nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, Ústavní soud vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“). Ten konstatoval, že příliš široká diskrece soudních funkcionářů při prvotním přidělování věci i následném přerozdělování je v rozporu s právem na nezávislý a nestranný soud chráněný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“). V rozsudku ze dne 5. 10. 2010 ve věci DMD GROUP, a. s., proti Slovensku, č. stížnosti 19334/03, konstatoval, že zásadní význam soudcovské nezávislosti a právní jistoty pro vládu práva vyžaduje jednoznačnost pravidel (pro prvotní přidělení i následné přerozdělení) používaných v každém jednotlivém případě a jasné záruky, které zajistí objektivitu a transparentnost, a především vyloučí jakékoliv zdání svévole při rozdělování případů jednotlivým soudcům.
K porušení práva na nestranný a nezávislý soud dojde nejen tehdy, pokud vnitrostátní právo nestanoví žádná pravidla pro přidělování věcí nebo pokud se soudní funkcionář odchýlí od pravidel stanovených v rozvrhu práce, ale i tehdy, pokud samotný rozvrh práce ponechává soudním funkcionářům značnou diskreci při přidělování anebo přerozdělování věcí. To znamená, že nestačí přijmout rozvrh práce; rozvrh práce musí rovněž splňovat požadavky transparentnosti a předvídatelnosti a musí obsahovat záruky proti svévoli ze strany soudního funkcionáře.
Rozvrh práce nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy.
24. Podle právního názoru vyjádřeného v některých rozhodnutích obecných soudů nemusí rozvrh práce obsahovat pravidla pro určení konkrétního samosoudce či pro určení konkrétních soudců senátu, kteří budou v dané věci rozhodovat. Postačí, když určitým způsobem vymezí skupinu soudců, kteří jsou povoláni k rozhodnutí ve věci, a zabrání účelovému přidělení či odebrání věci. Jedná se o „volnější“ výklad práva na zákonného soudce poskytující prostor pro určitou diskreci soudního funkcionáře při přidělování věcí.
Ústavní soud však konstatoval, že takový právní názor je neslučitelný s výše rozvedenou judikaturou Ústavního soudu i ESLP a závěry z nich plynoucími. Shrnul, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní, předem stanovená a veřejně přístupná obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce.
Tato pravidla se vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělování téže věci. Jen takový výklad § 41 až § 45 ZSS je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl.
38 odst. 1 Listiny. Pro posílení důvěry veřejnosti a pro ochranu nezávislosti soudců je současně třeba, aby byl rozvrh práce sestaven na principu náhodnosti.
25. Z výše rozvedených východisek vycházel Ústavní soud (nález ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020) i ve věci, která se týkala senátu č. 3 u Vrchního soudu v Praze, tedy jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud zde konstatoval, že předem stanovená, veřejně dostupná a transparentní pravidla musí splňovat i jisté kvalitativní požadavky, jež jsou garancí proti jejich účelovému zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Pravidla, od zákonné úrovně až po vydaný rozvrh práce, tak nemohou umožňovat ústavně nesouladnou diskreci (např. předsedy soudu nebo předsedy senátu) ohledně výběru rozhodujících soudců, a to ani v situacích, kdy je změna soudce nezbytná (např. z důvodu ukončení funkce člena senátu). Taková úprava totiž zvyšuje riziko zneužití postavení personálně rozhodující osoby, jakkoliv může třeba možnosti jeho libovůle významně omezovat (nález sp. zn. I. ÚS 2769/15). I možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je stále libovůlí, jakkoliv matematicky ne příliš významnou. Jak však ukazuje přinejmenším četnost odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu a občasné případy tzv. justičního ping-pongu [viz např. nálezy ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) nebo ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20, jimiž oběma bylo řešeno (ne)dodržení práva na zákonného soudce vrchním soudem], nelze u výsledku řízení podceňovat vliv osobnosti byť i jediného konkrétního soudce, zvláště v takových otázkách, jakými jsou např. hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí nebo výklad právních předpisů či dokonce soudcovské dotváření práva.
K aplikaci těchto východisek v posuzované věci
26. Ve svém prvním rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť byla věc správně přidělena senátu č. 3 Vrchního soudu v Praze, jeho samotné složení odporovalo požadavkům, které klade judikatura na naplnění pojmu zákonného soudce. Takový závěr Nejvyššího soudu byl odůvodněn dvěma zjištěními.
27. Primárně byl odůvodněn poznatkem, že [v důsledku nedostatečnosti vlastního vymezení pravidel stran sestavení (složení) senátu rozhodujícího v konkrétní věci po jejím nápadu do soudního oddělení, které bylo tvořeno více jak třemi soudci v rozvrhu práce uvedeného soudu] rozvrh práce Vrchního soudu v Praze nesplňoval (ke dni nápadu posuzované věci k projednání podaných odvolání, ale ani v době rozhodování příslušného senátu) požadavek na jasné vymezení toho, kteří soudci budou v této věci rozhodovat. Jinými slovy vyjádřeno, u označeného odvolacího soudu v rozhodné době neexistoval takový rozvrh práce, který by vyhověl požadavkům na transparentní, předvídatelný, veřejnosti přístupný a na principu náhodnosti založený rozvrh práce, podle něhož není dán prostor pro možnou libovůli ze strany předsedy senátu (či jiných osob) při tvorbě orgánu (senátu) ve věci rozhodujícího či pro jiné formy zneužití.
28. Následně se tento nedostatek rozvrhu práce projevil v tom, že k určení soudců, kteří ve věci skutečně rozhodovali, došlo se značným odstupem od nápadu věci, a to až v souvislosti s nařízením veřejného zasedání, a to formou jejich určení řídícím předsedou senátu, tedy zapovězenou diskrecí (nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020) zohledňující pracovní zatížení v úvahu přicházejících členů senátu.
29. Při těchto zjištěních, která svědčila o vadě při obsazení senátu odvolacího soudu dosahující úrovně naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., zrušil Nejvyšší soud svým předchozím usnesením (ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 948/2022) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc tedy u jmenovaného soudu tzv. obživla.
30. Vrchní soud v Praze, poté, co mu byla věc předložena k novému projednání a rozhodnutí, musel při sestavení senátu ve věci rozhodujícího přihlížet nejen k tomu, co vyplynulo z právě zmíněného kasačního rozhodnutí, nýbrž musel zohlednit i reálně existující personální situaci panující u soudu v době tzv. obživnutí věci. Bylo totiž nezbytné reagovat na to, co vyjadřoval v době nového nápadu věci odvolacímu soudu jeho účinný rozvrh práce (únor 2023). Ten jednak doznal podstatných změn v reakci na výtky především Ústavního soudu (detailnější úprava podmínek při stanovení složení senátu atd.), jednak transparentně deklaroval, že při složení senátu již nelze uvažovat jako o jejím členovi s JUDr. Jiřím Hnilicou (v důsledku zániku funkce soudce ke dni 31. 12. 2021), který byl v době prvního nápadu věci (dne 14. 1. 2021) členem senátu č. 3.
31. Podle Nejvyššího soudu se při sestavení senátu, který měl ve věci rozhodnout po vrácení věci dovolacím soudem, nemohl uplatnit čl. XI. věta rozvrhu práce účinného v únoru 2023, z jehož znění plyne, že by věc měl rozhodnout senát v témže složení [„Obživlé věci, věci již rozhodované Vrchním soudem v Praze a znovu napadlé od soudu prvního stupně a věci napadlé k Vrchnímu soudu v Praze, které k datu změny rozvrhu práce nebyly skončeny, rozhoduje senát v původním složení.]. Podle tohoto znění by bylo možno postupovat jen v případě, že složení dříve rozhodujícího senátu by nebylo zatíženo vadou, kterou identifikovalo kasační rozhodnutí dovolacího soudu. Rozhodnutí věci senátem složeným podle citovaného článku by založilo stejnou vadu, pro kterou bylo první rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem zrušeno.
32. Věta třetí čl. XI. rozvrhu práce řeší případy, kdy nelze věc přidělit senátu v jeho původním složení [„Nelze-li přidělit věc senátu v jeho původním složení, nastupuje za chybějícího člena senátu soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí.“]. V době prvního nápadu věci odvolacímu soudu byli členy senátu č. 3, jemuž byla věc správně přidělena k rozhodnutí, JUDr. Jiří Hnilica, Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Eva Brázdilová (všichni jako předsedové senátu) a JUDr. Hana Hrnčířová (jako soudkyně), která současně působila i jako členka senátu č. 4. Tři z těchto soudců, jejichž určení mělo být identifikovatelné ke dni nápadu věci (byť v důsledku absence příslušné konkretizace v rozvrhu práce označeného soudu tomu tak nebylo) měli ve věci rozhodnout.
33. Jestliže tedy ve věci nově rozhodoval a dovoláním napadené rozhodnutí vydal senát složený z Mgr. Stanislava Králíka a JUDr. Evy Brázdilové a JUDr. Hany Hrnčířové, nelze tomuto nic vytknout. Složení senátu bylo nezbytné přizpůsobit realitě panující na uvedeném soudu v době obživnutí věci. Jestliže již soudcem v této době nebyl JUDr. Jiří Hnilica, bylo zřejmé, že věci musejí rozhodnout právě tři výše označení soudci, neboť skutečnost, že JUDr. Hana Hrnčířová v této době již byla podle aktuálního rozvrhu práce výlučně členkou senátu č. 4, nehraje žádnou roli.
34. Jak již byl zmíněno, nebyl dán důvod pro přidělení věci (po jejím obživnutí) jinému soudnímu oddělení, neboť v této otázce Nejvyšší soud vadu neshledal. Z důvodů výše vyložených, tedy že rozhodovat měli soudci, kteří byli v senátu č. 3 zařazeni v době prvního nápadu věci u soudu, nebylo možné zvolit tu variantu, že by byli členy senátu věc rozhodující po jejím obživnutí Mgr. Robert Pacovský nebo Mgr. Denisa Durdíková, tedy další (společně s Mgr. Stanislavem Králíkem a JUDr. Evou Brázdilovou) členové senátu č. 3 podle rozvrhu práce účinného v době obživnutí věci. Do důsledku vzato, odvolací soud zvolil řešení respektující podstatu základních práv obviněné, které jako jediné vyloučilo nepředvídatelnost a napadnutelnost složení senátu z důvodu jiných možných alternativ.
35. Lze tak shrnout, že odvolací soud přistoupil ke složení senátu způsobem, který, za absence formálních pravidel zapříčiněné specifickou procesní situací, se zaměřením na podstatu a sledovaný cíl práva na zákonného soudce (jak jej vykládá ustálená judikatura) zajišťoval nejvyšší možnou míru právní jistoty a transparentnosti, vylučující případné zneužití. Nejvyšší soud proto neshledal, že by řízení u Vrchního soudu v Praze trpělo vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Námitky, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, byly dovolacím soudem posouzeny s přihlédnutím k první variantě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž je tento dovolací důvod naplněn, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem jeho naplnění je proto zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. Tyto vady je dovolatel povinen identifikovat a přesvědčivě svými námitkami doložit jejich existenci. Nemůže se omezit na pouhé konstatování takové vady, neboť není úkolem dovolacího soudu, aby případná pochybení soudů nižších stupňů sám iniciativně vyhledával a takto nahrazoval to, co má činit dovolatel. Ten má ve svém mimořádném opravném prostředku formulovat přesvědčivé námitky obsahově odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu.
37. Dlužno dodat, že o zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
38. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
39. Dále je na místě připomenout, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, který se zřetelem k zásadám ústnosti a bezprostřednosti provádí a hodnotí důkazy tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Případné nedostatky a pochybení může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku, především v podobě odvolání, včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu, a to díky apelačnímu principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost nemá, neboť není zásadně oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje charakter dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
40. K námitkám dovolatelky vytýkajícím rozporná skutková zjištění je namístě uvést, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a to vyhodnotil způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž se nedopustil excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení, které by vyústilo v takovou vadnost skutkových zjištění, pro niž by napadená rozhodnutí nemohla obstát. To ostatně shledal po věcném přezkumu provedeném v rámci odvolacího řízení také soud druhého stupně. Především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak lze v plném rozsahu odkázat.
41. V kontextu uvedeného je pak z hlediska rozhodování dovolacího soudu nutno konstatovat (a to je podstatné), že obviněná své námitky neformuluje způsobem, který by první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhovoval. Nekonkretizuje totiž, která skutková zjištění rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, jímž byla shledána vinnou, jsou zjevně nesprávná a jakému důkazu odporují. Omezuje se buďto na akcentaci pouhé části důkazní materie, příp. fragmentu některých důkazů, či na pouhá obecná tvrzení.
42. Ve vztahu k alternativě první (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů), musí dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně poukázat, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. Shodný výklad tohoto dovolacího důvodu sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. jeho usnesením ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 [„Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“].
43. Namítá-li obviněná, že výrok znalce Mgr. Leina, že „nelze vyloučit, že posuzované obchody mezi společnostmi byly reálné“ zakládá vadu v podobě rozporu se skutkovými zjištěními soudů, je třeba uvést následující skutečnosti. Tento argument obviněné opomíjí širší kontext ať již samotného znaleckého posudku, či ještě šířeji, provedeného dokazování. Opírá se pouze o jednu citaci, která vzhledem k uvedenému není a nemůže být podkladem pro více než pouhou prostou polemiku s uceleným důkazním řetězcem získaným provedeným dokazováním soudem prvního stupně vytvářejícím dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. V tomto ohledu je možno, jak již výše řečeno, odkázat na pečlivé a komplexní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten v něm mj. rozvádí závěry daného znaleckého posudku o netradiční podobě zkoumaných obchodních vztahů (např. nízká až mínusová obchodní marže, nedostatky v personálním a finančním zázemí jednotlivých subjektů, nevedení skladové evidence běžně dokazující fyzickou dispozici se zbožím a nestandardní pohyb zboží po České republice), které s ohledem na uvedené byly podle znalce účelové a neekonomické, přičemž vykazované obchodní transakce v rámci fungování těchto podnikatelských subjektů reálně neprobíhaly (viz bod 42.). Rovněž nelze odhlédnout od toho, jak ostatně několikrát uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, že znalecký posudek potvrzuje závěry, které vyplynuly z ostatního provedeného dokazování. Není tedy ani pochyb, že soud prvního stupně hodnotil znalecký posudek ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (např. svědecké výpovědi jednatelů společností, daňová přiznání jednotlivých „missing traders“ k DPH, výpisy z účtů, finanční šetření k tvrzeným dodavatelům „missing trader“ společností).
44. Za daného stavu je možno uzavřít, že nebyl zjištěn zjevný rozpor mezi obsahem provedeného dokazování a skutkovými zjištěními soudů, jejichž postup je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzující jednotlivé důkazy ve vzájemných souvislostech.
45. To platí i pro tvrzení obviněné o rozporuplnosti výpovědi svědka K., k čemuž Nejvyšší soud dodává, že závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti svědka není ničím zpochybněn. Ba právě naopak, soud zcela adekvátním způsobem akcentoval širší důkazní rámec, který dotyčnou výpověď potvrzuje (viz bod 123.).
46. Namítla-li obviněná, že v posuzované věci došlo z důvodu zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů k vadné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pak tato námitka postrádá patřičnou relevanci. Je totiž zcela nekonkrétní, neboť ani neuvádí, v rozporu s jakými důkazy skutková zjištění soudu mají být (omezuje se pouze na obecné tvrzení o zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, včetně výpovědí svědků a spoluobviněných, jež však ani nejmenuje). Dodává, opět bez jakékoliv konkretizace, že některým svědkům byly při hlavním líčení pokládány sugestivní otázky, v důsledku čehož jsou rozhodná skutková zjištění založená na procesně nepoužitelných svědeckých výpovědích. Taková argumentace nemůže mít žádný potenciál k osvědčení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiného důvodu dovolání) a nemůže vyvolávat přezkumnou činnost Nejvyššího soudu (viz bod 43. shora).
47. K uvedenému posudku znalce Mgr. Leina obviněná dále namítla jeho absolutní nezpůsobilost, protože policejní orgán měl určit znalci, které faktury má považovat za fiktivní, čímž výpočet zkrácení DPH nevycházel ze znaleckého zkoumání, ale nýbrž ze závěrů jeho zadavatele. Z formálního hlediska je možno dát obviněné za pravdu, že během hlavního líčení dne 25. 9. 2019 znalec potvrdil pokyn ze strany zadavatele vyjmout z výpočtů konkrétní faktury. V prvé řadě je však nutno odmítnout, že by znalecké zkoumání bylo tendenční či neslo jiné známky nepřípustné manipulace ze strany orgánů činných v trestním řízení. Je třeba upozornit na to, že znalec mimo jiné ve svém posudku na základě podkladů z procesního spisu srovnával rozdíl mezi daňovou povinností vypočtenou zkoumanými daňovými subjekty a jím vypočtenou daňovou povinností zohledňující, že obchodní transakce dotčených společností vykazovaly mnohé nedostatky, které zakládají důvodnou pochybnost o jejich reálném provedení. Nelze ani odhlédnout od toho, že se věnoval i finanční opodstatněnosti sledovaných obchodních vztahů u jednotlivých subjektů, přičemž dospěl k závěru, že ve sledovaném období zkoumané společnosti činily účelově založené obchody. Tvrzení o nezpůsobilosti posudku proto neobstojí, neboť znalec na základě vlastního nezávislého posouzení vycházejícího z údajů z procesního spisu, příp. které vykázaly zkoumané subjekty, učinil vlastní závěr o účelové podstatě provedených obchodů, což na základě dalších zadaných otázek zohlednil i ve svých výpočtech skutečné daňové povinnosti. Rovněž samotná skutečnost, že policejní orgán jako zadavatel vycházel z vlastního vyšetřování skutkového děje, a na tomto základě konkretizoval své otázky na znalce, taktéž není vadou. Takový postup odpovídá ustanovení § 107 tr. ř. Vhodné je přitom poznamenat, že znalec nemůže sám provádět vyšetřovací či jiné procesní úkony a při vypracování i stvrzování posudku vychází z materiálů shromážděných ve spise, který mu byl poskytnut k nahlédnutí či zapůjčen orgánem činným v trestním řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 19. 3. 1986, sp. zn. 4 To 9/86). Ostatně, kdyby orgány činné v trestním řízení přibírající znalce ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř. neměly minimálně rámcovou představu o podstatě posuzovaného jednání, pak by nebyl dán důvod pro takový úkon.
48. S uvedeným se pojí i další námitka obviněné ohledně opomenutí novelizace ZDPH v otázce přenesení daňové povinnosti. K této námitce je zapotřebí akcentovat, že je pouze obecná a není spojena s jakoukoliv konkretizací toho, jak se toto tvrzené pochybení mělo či mohlo promítnout do závěrů znaleckého zkoumání. Za tohoto stavu nemohla být zohledněna v rámci přezkumné činnosti dovolacího soudu.
49. Dovolatelka rovněž v rámci výhrad vůči znalci Mgr. Leinovi a jeho znaleckému posudku uplatnila argumentaci trestním stíháním znalce. Byla-li tato argumentace míněna ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, pak je třeba připomenout, že orgány rozhodující o zániku či o pozastavení práva vykonávat znaleckou činnost (podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, účinného v rozhodné době) k takovému kroku nepřistoupily a nebyla zde tedy dána taková překážka bránící mu ve výkonu znalecké činnosti. V tomto smyslu zde tedy nebyla žádná překážka bránící tomu, aby Mgr. Lein byl v posuzované věci jako znalec činný. Za situace, kdy obviněná relevantně neuplatnila jiné důvody, jež by založily procesní nepoužitelnost jeho znaleckého posudku, nelze naplnění uvedené alternativy zmíněného dovolacího důvodu dovodit.
50. V kontextu uvedeného je pak nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace nezávadně dospěly k závěru, že věrohodnost znaleckého posudku není ničím zpochybněna (a to ani tvrzeným rozdílem o výši zkrácené daně mezi obžalobou a znaleckým posudkem), ba právě naopak. Je ostatně podle § 109 tr. ř. k diskreci soudu přibrat dalšího znalce, má-li pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný. Neměl-li soud prvního stupně za důvodné zadat revizní posudek (jak ostatně konstatoval v bodě 109. svého rozhodnutí), nelze tomuto postupu ničeho vytknout.
51. Obviněná dále namítla pochybení ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž je tento dovolací důvod naplněn, pokud ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto namítané procesní pochybení mělo spočívat v neprovedení výslechu znalkyně Ing. Jany Sonnleitnerové, která na žádost obhajoby zpracovala znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence.
52. Nejvyšší soud k tomu prvně (v obecnosti) zdůrazňuje, že existenci tzv. opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného, opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14).
53. Dále (opětovně) konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustil se (což platí i pro odvolací soud) pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat, že patřičně odůvodnil své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech obhajobou navržené znalkyně. V odůvodnění svého rozsudku (viz bod 99.) konstatoval, že jí zpracovaný dokument je nekompletní, neobsahuje otázky, které měla znalkyně řešit a definování znaleckého úkolu je zmatečné. Současně není jasné, z jakých materiálů znalkyně při jeho zpracování vycházela, přičemž fakticky učinila čistě právní hodnocení problematiky řešené ohledně DPH na úrovni EU. Takové odůvodnění považuje dovolací soud za dostatečné a adekvátní.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
54. Obviněná rovněž namítla absenci jejího úmyslného zavinění s tím, že v řízení nebylo prokázáno. Jakkoli se taková námitka může jevit jako hmotněprávní, a tedy podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není tomu tak. Ve skutečnosti totiž nevychází z komplexních skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a potvrzených soudem odvolacím, vyjádřených v komprimované podobě ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění. De facto jí dovolatelka napadá adekvátnost dokazování, respektive hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutková zjištění, když akcentuje vlastní verzi skutkového stavu věci. To by mohlo vést k úvahám o podřaditelnosti dané argumentace spíše pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde je ovšem možno odkázat na skutečnosti řečené k tomuto dovolacímu důvodu shora. Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu jejich skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu je v posuzované věci, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
55. Nejvyšší soud tedy znovu konstatuje, že soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Je přitom vhodné uvést, že byť dovolatelka uvádí, že její jednání bylo kvalifikováno jako úmysl nepřímý, soudy nižšího stupně shledaly naplnění znaků přímého úmyslu. Namítá-li obviněná, že z konkrétních výpovědí svědků nevyplývá její úmyslné zavinění, míjí se tím s podstatnou částí argumentace soudu prvního stupně vycházející z listinných důkazů prokazujících nejen nelogičnost a neekonomičnost obchodování sledovaných společností, ale i její zřejmou vědomou a cílenou snahu zkrátit daň. Nejvyšší soud se se závěry nalézacího soudu ztotožňuje a ve stručnosti na dané odůvodnění dále odkazuje (bod 102. a násl.).
56. Pro úplnost lze poznamenat, že z výše uvedených důvodů postrádá opodstatnění i výhrada vůči závěrům soudu prvního stupně o průběhu jednání u finančního úřadu. Je namístě upozornit, že mj. dáno do souvislostí s personálními (resp. rodinnými) a obchodními vazbami mezi obviněnou a společností A.J. C. & T., přičemž jménem této společnosti na uvedeném jednání objasňovala obchodování se společností D. (jak poukázal i soud prvního stupně v bodě 109. svého rozhodnutí), je učiněný závěr soudů, že obviněná byla obeznámena s činností všech článků karuselového řetězce a jeho fungování řídila a plánovala, v kontextu dalších provedených důkazů logický a věcně odůvodněný.
IV./4. K dalším námitkám
57. Ve vztahu k námitkám obviněné stran tvrzených nedostatků v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává porušení práva na spravedlivý proces či jiné zásadní vady spadající pod smysl a účel dovolacího řízení. K tomu je možno uvést následující skutečnosti. Obviněná brojí proti částem odůvodnění odvolacího soudu, která se podle jejího mínění nedostatečně věnovala jejím odvolacím námitkám. Nutno ovšem konstatovat, že odůvodnění odvolacího soudu mělo toliko podpůrný charakter, k již komplexně rozvedeným úvahám prezentovaným soudem prvního stupně. Pokud soudy postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, není nezbytná podrobná oponentura (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněné vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatelky, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jejím odvolání. S oporou o judikaturní praxi reprezentovanou např. usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1417/2015, je možno konstatovat, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu.
58. Pokud jde o výhrady týkající se nedodržení základních zásad trestního řízení, Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal vady porušující práva obviněné. Jak již naznačil výše, polemika vycházející z vlastního subjektivního hodnocení provedených důkazů nenaplňuje podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo vycházející z presumpce neviny. Je třeba také kategoricky odlišovat mezi právem obviněného napadat, rozporovat či jinak zpochybňovat jednotlivé okolnosti důležité pro trestní řízení a důkazním břemenem, které v trestním právu nesou pouze orgány činné v trestním řízení. Tak tomu bylo přes výhrady obhajoby i v posuzované věci.
V. Způsob rozhodnutí
59. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
60. Pokud v dovolání obviněná navrhla přerušení výkonu trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí (takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z obsahu spisu, které by vyvolávaly opodstatněné pochybnosti o vhodnosti výkonu rozhodnutí) neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu