Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele FINCOM TRADE LTD, se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, IČ: 1380699, zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Hilleho 6, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2011, č. j. 3 VSOP 167/2011-P12-9, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, č. j. KSOS 33 INS 5284/2010-P12-2, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 3. 2011, č. j. 3 VSOP 167/2011-P12-9, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V prvé řadě připomněl zákonnou koncepci veřejné přístupnosti údajů v insolvenčních řízeních, jež je založena právě na informovanosti účastníků řízení a dalších osob prostřednictvím insolvenčního rejstříku, který je dle § 419 odst. 1 IZ informačním systémem veřejné správy (ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb.); je veřejně přístupný na internetu a poskytuje všem osobám klíčové informace o rozhodnutích soudu i dalších písemnostech obsažených v insolvenčním spisu.
Do insolvenčního rejstříku - jmenovitě do seznamu dlužníků (§ 420 IZ) - se povinně zapisují v případě dlužníka fyzické osoby: jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození. Povinné údaje zapíše insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do sedmi dnů po tomto okamžiku; není-li některý z těchto údajů v uvedené době znám, zapíše jej insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile v insolvenčním řízení vyjde najevo (§ 420 odst. 4 IZ).
Tento zápis provádí soud z úřední povinnosti a pouze řádná identifikace dlužníka údaji uvedenými v § 420 odst. 1 až odst. 3 IZ umožňuje věřitelům porovnáním svých údajů s údaji v informačním systému pravidelně zjišťovat, zda ohledně dlužníka bylo zahájeno insolvenční řízení a sledovat i jeho průběh. V souzené věci bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2010, č.j. KSOS 33 INS 5284/2010-A-29, o úpadku dlužníka (a prohlášení konkursu na jeho majetek), zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 3.
11. 2010 s výzvou věřitelům, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení přihlásili své pohledávky; "dlužník byl v usnesení vedle jména označen datem narození a identifikačním číslem, ne však rodným číslem". Odvolací soud z informačního systému zjistil, že v insolvenčním rejstříku byl dlužník označen rodným číslem (až) ode dne 30. 3. 2011. Dne 21. 1. 2011 přihlásil věřitel č. 12 do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 6.271.575,67 Kč a současně v podání z téhož dne uvedl, že neměl možnost lhůtu stanovenou citovaným usnesením dodržet, neboť u dlužníka v rozporu s § 420 odst. 1 a odst. 2 IZ není v insolvenčním rejstříku uvedeno jeho rodné číslo, pod kterým je evidován v systémech věřitele.
Odvolací soud zdůraznil, že věřitel č. 12 (stejně jako ostatní věřitelé) nemá v souzené věci postavení osoby, jíž se doručuje rozhodnutí o úpadku zvlášť a je proto zcela odkázán na informace zveřejněné v insolvenčním rejstříku. Pak ale nutně platí, že lhůta k podání přihlášky pohledávky začne věřiteli běžet pouze za předpokladu, že informace o dlužníkovi byla v informačním systému (ISIR) řádně zveřejněna ve smyslu § 420 odst. 1 IZ. Odvolací soud uvedl, že tento závěr byl přijat rozhodovací praxí a odkázal na judikaturu vlastní (např. 3 VSOL 94/2011-P9-7, nebo 3 VSOL 494/2010-P121-11) a Vrchního soudu v Praze (např. 2 VSPH 1013/2010-P8-7).
Vrchní soud také nepřisvědčil námitce odvolatele, že postupem insolvenčního soudu došlo k nepřípustnému prominutí zmeškání lhůty či k nepřípustnému zvýhodňování věřitele; jelikož lhůta k podání přihlášky ani nezačala běžet, nelze uvažovat o jejím prominutí. Přihlášením dalšího věřitele je jenom napraven stav, kdy věřitelé měli zhoršené podmínky pro získání informací o insolvenčním řízení ve věci konkrétního dlužníka; je proto správný výklad stěžovatele, že lhůta k přihlašování pohledávek neskončí, dokud nejsou v insolvenčním rejstříku všechny předpokládané údaje zapsány; nejde o porušení zásad insolvenčního řízení, ale naopak o jejich naplnění, neboť nedostatečným informováním věřitelů (v rozsahu menším než předpokládá IZ) dochází k jejich znevýhodnění, které lze napravit pouze naznačeným postupem.
Proto odvolací soud (připomenuv správný závěr soudu prvého stupně, že uvedené platí i v případě dlužníka - občana Slovenské republiky, který má rodné číslo přidělené na území Slovenské republiky před 1. 1. 1993) napadené usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil.
Ústavní soud uvádí, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, zjištěn nebyl. Konstatuje, že se oba soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních a s poukazy na příslušnou judikaturu s jednotlivými námitkami stěžovatele vypořádaly; odvolací soud právem dovodil správnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě. S ohledem na obdobné námitky, jež stěžovatel uplatňoval v odvolaní a také v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (a Vrchního soudu v Olomouci zvláště) v dalším odkázat. Ústavní soud považuje argumentaci obou soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi skutkovým zjištěním obou soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Oba soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly; ať se již jedná o koncepci informačního systému ISIR a v jeho rámci insolvenčního rejstříku, a povinně zapisovaných údajů do seznamu dlužníků (§ 420 IZ) jako klíčové zákonné podmínky pro veřejnou přístupnost údajů v insolvenčních řízeních.
Počátek zápisu povinných údajů dlužníka je pro insolvenční soud dán § 420 odst. 4 IZ, tedy, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do 7 dnů po tomto okamžiku; současně však zákonná úprava vychází i z té skutečnosti, že v případě, kdy není některý z těchto údajů v uvedené době znám, zapíše jej insolvenční soud (z úřední povinnosti) do seznamu dlužníků, jakmile v insolvenčním řízení vyjde najevo - tedy později. Za této situace nelze dovozovat, stěžovatelem jen obecně předestřenou odpovědnost insolvenčního soudu (konkrétně snad Krajského soudu v Ostravě) za porušení povinnosti, kterou v souzené věci stěžovatel nekonkretizoval.
Kromě toho je nutno zdůraznit, že je to právě ustanovení § 420 odst. 4 IZ část věty za středníkem, které spojuje zápis příslušného chybějícího údaje insolvenčním soudem s okamžikem, kdy vyjde najevo a údaje podle § 420 odst. 1 (resp. odst. 2 a odst. 3) IZ by měly být úplné. Za takového stavu, učiní-li insolvenční soud příslušný zápis bez zřejmého odkladu (a stěžovatel opak netvrdí a z předchozího řízení ani nic takového zjištěno nebylo) nelze považovat takový postup soudu za porušující (stěžovatelem navíc nekonkretizovanou) jeho povinnost.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že sám nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy přirozeně neznamená porušení stěžovatelem tvrzených základních práv; to platí zvláště v případě, kdy stěžovatel odmítá respektovat, že stav věci byl dostatečně zjištěn.
Ústavní soud dále považuje za spektakulární argumentaci stěžovatele týkající majetkoprávního poškození věřitelů(-e) co do jejich legitimního očekávání splnění pohledávek, které je založeno na jím tvrzeném dodatečně zhoršeném procesním postavení; Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že k zásahu do procesního postavení stěžovatele (či dalších věřitelů) nedošlo a ani dojít nemůže; na jejich (procesním) postavení přihlášených věřitelů se v důsledku neodmítnutí přihlášky věřitele č. 12 nic nemění. Nemění se nic na tom, že stěžovatel (či další věřitelé) aspirují na splnění pohledávek; z této aspirace však současně nelze dovodit poškození stěžovatele (či dalších věřitelů) v takovém legitimním očekávání, které by bylo založeno na spekulaci se samotným množstvím věřitelů.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu