Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek, obchodních společností 1) NARGAM, S.A., se sídlem Cornella, Ctra. D´Esplugues 120-122, Španělské království, a 2) MIOR, S.L., se sídlem Barcelona, Ronda General Mitre 147, Španělské království, obou zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Novotného lávka 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2012, č.j. 29 Cdo 4622/2010-165, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č.j. 7 Cmo 298/2009-135, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, č.j. 79 Cm 387/2007-66, tak, že byla vyslovena neplatnost všech usnesení předmětné valné hromady. Ve vztahu k otázce, zda byly stěžovatelky na předmětnou valnou hromadu řádně pozvány, soud prvního stupně uvedl, že je-li písemnost zasílána prostřednictvím držitele poštovní licence, je těžké prokázat, co bylo obsahem obálky, a to i za předpokladu, že na obálce je uvedeno, co obsahuje. Chce-li mít kdokoli důkaz o doručení písemnosti, pak dle názoru soudu prvního stupně přichází v úvahu pouze jediný způsob doručení, a to doručení písemnosti adresátovi s potvrzením o převzetí listiny adresátem. Takový důkaz však v řízení nebyl předložen ani navržen. Soudu prvního stupně proto nezbylo než uzavřít, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelky pozvánku na předmětnou valnou hromadu obdržely a usnesení valné hromady je tudíž třeba označit za neplatná.
4. Toto rozhodnutí bylo následně změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č.j. 7 Cmo 298/2009-135, tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení předmětné valné hromady byl zamítnut. Odvolací soud poté, co zopakoval a částečně doplnil dokazování, dospěl k závěru, že stěžovatelky v řízení neprokázaly nepravdivost obsahu notářského zápisu, který je veřejnou listinou. Zasláním pozvánky doporučenou poštou svolavatelkou SEGETA, S.L., a předložením příslušných poštovních dodejek bylo dle názoru odvolacího soudu učiněno vše, co lze požadovat ve vztahu k řádnému svolání valné hromady. Odvolací soud tak nepřisvědčil tvrzení stěžovatelek, že obsahem zásilek odeslaných jim obchodní společností SEGETA, S.L., a doručených jim ve dnech 16. a. 17. 7. 2007, byla prostá kopie dopisu od dalšího společníka, obchodní společnosti MAISTI, S.L., který jim byl v originále doručen též v zásilce odeslané přímo touto společností a doručené jim dne 17. 7. 2007.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelky napadly dovoláním, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2012, č.j. 29 Cdo 4622/2010-165, odmítnuto jako zjevně bezdůvodné ve smyslu § 243b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"). V odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud uvedl, že dovolání stěžovatelek je pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, kdy stěžovatelky namítají, že pokud by odvolací soud "správně" provedené důkazy vyhodnotil, dospěl by k opačným skutkovým zjištěním stran toho, zda jim byla pozvánka na napadenou valnou hromadu doručena či nikoli.
Tato námitka však dle názoru dovolacího soudu není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů v dovolacím řízení rozhodná, přičemž dovolací soud neshledal ve způsobu, jakým odvolací soud dospěl k závěru o tom, že pozvánky na napadenou valnou hromadu byly stěžovatelkám doručeny, nic, co by odvolacímu soudu bylo možno vytknout.
8. Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelek uplatněnými v ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelek na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy nedošlo. Stěžovatelky se svým návrhem u obecných soudů domáhaly vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti NARGAM, s.r.o., ze dne 29. 8. 2007. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž obecné soudy dospěly při posouzení, zda stěžovatelkám byla doručena pozvánka na předmětnou valnou hromadu či nikoli.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již bylo uvedeno výše, nepřísluší. Stejně jako dovolací soud v případě dovolání stěžovatelek, dospěl i Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje pouze polemiku stěžovatelek s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy (zejména soudem odvolacím). Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy však Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat (a to ani v případě, kdy by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné).
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), v důsledku čehož by jedině mohlo dojít k vybočení ze zásad spravedlivého procesu [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05
(U 22/38 SbNU 579)]. Takové pochybení však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stran nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud je naopak toho názoru, že odvolací i dovolací soud důvody, pro něž tyto nepřisvědčily skutkové verzi případu předestřené jim stěžovatelkami, v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlily; Ústavní soud nemá, co by jim v tomto ohledu vytkl.
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 2014
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu