Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Josefa Fialy a Tomáše Lichovníka o návrhu na vyloučení soudce Jaromíra Jirsy z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného Mgr. Ing. Irenou Švarcovou, LL.M., advokátkou sídlem Borová 1111/7, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2022, č. j. 14 Co 66/2022-461, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 6 P 315/2017-414, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. února 2022, č. j. 6 P 315/2017-434, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Soudce Jaromír Jirsa je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod
sp. zn. I. ÚS 1731/22
.
1. Soudce Jaromír Jirsa je podle platného a účinného rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 předsedou I. senátu Ústavního soudu. Tento senát rozhoduje o v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jejímž soudcem zpravodajem je Vladimír Sládeček. U Ústavního soudu je věc vedena pod
sp. zn. I. ÚS 1731/22
.
2. Soudce Jaromír Jirsa přípisem ze dne 22. 7. 2022 požádal II. senát Ústavního soudu, aby rozhodl o jeho vyloučení jako soudce z projednávání a rozhodování shora uvedené ústavní stížnosti. Uvedl, že stěžovatele, který působí jako soudce, osobně zná řadu let. V minulosti Jaromír Jirsa působil jako místopředseda u Obvodního soudu pro Prahu 1, kde stěžovatel působil jako justiční čekatel, a nyní se občas vídají na akcích pořádaných pro soudce. Měli kanceláře v jedné soudní budově Městského soudu v Praze, kde stěžovatel nyní působí jako soudce správního úseku. V minulosti u tohoto soudu Jaromír Jirsa působil jako místopředseda. S ohledem na tyto skutečnosti se soudce Jaromír Jirsa domnívá, že by mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti. Proto předložil předmětný spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování ve shora uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina").
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti, tedy, že se rovněž jako nepodjatý jeví.
5. S ohledem na dříve existující intenzivní pracovní vazby stěžovatele k osobě soudce Jaromíra Jirsy, II. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2022 pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Jaromíra Jirsy z projednání a rozhodování věci
sp. zn. I. ÚS 1731/22
, a proto rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
Dosud platné úpravě styku stěžovatele s nezletilými lze podle jeho mínění vytknout jak nepřehlednost, tak i neodůvodněné "propady" termínů styku, které ho v konečném ročním souhrnu znevýhodňují. IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého
(řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
). Obzvláště rezervovaně Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. např. sp. zn. II. ÚS 465/02
,
IV. ÚS 31/04
). Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se zužuje tak, že přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, jestli se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces. Dále považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilého do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí.
Z nich nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních, při respektování smyslu a účelu konkrétních zákonných ustanovení (srovnej např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1506/13
,
IV. ÚS 106/16
,
IV. ÚS 582/15
,
III. ÚS 816/15
,
IV. ÚS 773/19
a
IV. ÚS 1286/18
). Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče představuje jen referenční vodítko pro rozhodování civilních soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že ve věci rozhodující soudy ústavně konformním způsobem zváží všechny relevantní okolnosti věci a dospějí k jinému řešení. Každý jednotlivý případ má totiž jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného odlišného právního závěru, byť by šlo o zdánlivě obdobné věci. K takovým okolnostem může - jako je tomu v předmětné věci - patřit i nefunkční vztah mezi rodiči po rozpadu manželství a další individuální problémy vztahující se ke konkrétní věci (k tomu srovnej např. nález
sp. zn. IV. ÚS 773/18
, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům kladeným ze strany Ústavního soudu na rozhodování civilních soudů k výše označeným otázkám oba soudy v napadených rozhodnutích dostály. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a o absenci nezbytného poučení ze strany městského soudu ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. za situace, v níž obvodní soud v řízení rozhodoval o obou návrzích stěžovatele podle ust. § 909 a § 910 o. z. Jinak řečeno stěžovateli bylo již z průběhu opatrovnického řízení zřejmé, jaké skutečnosti je v řízení o změně výchovných poměrů nezbytné nejen tvrdit, ale také prokazovat, aby soudy mohly - na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu - rozhodnout. Důvody, které - podle názoru stěžovatele - vedly k neakceptovatelné délce řízení před obvodním soudem, shrnul městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel s tímto rozhodnutím, resp. s důvody v něm uvedenými nesouhlasí, měl možnost postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zda tak stěžovatel učinil či nikoli, se však již z obsahu ústavní stížnosti nepodává. Se stěžovatelem nelze souhlasit rovněž v tom, že zejména městský soud nedostatečným způsobem zjistil důvody, které vedly k jeho závěru, že v předmětné věci nedošlo k podstatné změně stávajících výchovných poměrů a jím vyložené důvody neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními a závěry obou soudů ve snaze zpochybnit jejich správnost, resp. alespoň relevantnost v rozhodování o změně stávající úpravy výchovy obou nezletilých dětí a snížení výživného. Oba soudy (zejména pak městský soud) v odůvodnění napadených rozhodnutí konstatovaly, že zásadní důvod, který brání změně stávajících výchovných poměrů nezletilých, představuje vzájemná rivalita obou rodičů přerůstající v neustálé a nekončící konflikty.
Vztahy rodičů s oběma nezletilými jsou zatěžovány jejich ovlivňováním, vzájemným nerespektováním jejich rodičovských rolí a neschopností jejich vzájemné dohody i v zásadních otázkách týkajících se výchovy nezletilých. Oba rodiče se odmítají podrobit individuální vztahové terapii, kterou považují za "zbytečnou" (i když matka nezletilých takovou terapii zřejmě bez odpovídajícího výsledku podstoupila), stěžovatel akceptuje výhradně případné nařízení společné terapie. Tu však znalci považují - bez odpovídajícího mezistupně (individuální terapie) - za nefunkční. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že neměnný konfliktní postoj obou rodičů neumožňuje nejen nyní, ale ani v blízké budoucnosti stěžovatelem navrhovaný "posun" ve změně výchovných poměrů nezletilých. Je tedy jen na obou rodičích, aby překážky bránící dosavadní vzájemné komunikaci odstranili, neboť řádná výchova jejich nezletilých dětí by měla být v jejich společném zájmu. V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
JUDr. Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu