Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Michalem Kellnerem, LL.M., advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 216/2023-523 ze dne 23. 3. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 2 To 106/2022-496 ze dne 4. 10. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku č. j. 6 T 60/2021-469 ze dne 4. 5. 2022 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Jeseníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku okresní soud stěžovateli uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 241 847 Kč, zatímco se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody ji podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že při telefonickém hlášení pojistné události uvedl v souvislosti s její likvidací nepravdivé skutečnosti, a to, že řidičem automobilu v době dopravní nehody byl jeho starší syn, za kterého se při hlášení pojistné události vydával, přestože věděl, že automobil řídil jeho mladší syn, který předtím pozbyl řidičské oprávnění pro všechny skupiny motorových vozidel. Poškozenou pojišťovnou bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 875 803 Kč.
4. O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o náhradě škody a za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli v souladu s § 228 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost zaplatit poškozené pojišťovně na náhradě škody částku 235 434 Kč. Jinak ponechal rozsudek okresního soudu beze změn.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
7. Konkrétně namítá, že nebylo prokázáno, že by o záměně řidičů věděl a byl srozuměn s tím, že údaje jím sdělované jsou nepravdivé. Při nahlašování řidiče nejednal s cílem uvést pojišťovnu v omyl a nemohl vědět, že může způsobit trestněprávní následek. Závěr soudů o tom, že starší ze synů na místě nehody nebyl, označuje za nesprávný. Jeho přítomnost se dala ověřit pomocí údajů mobilního operátora a ověřením zdroje fotografií založených do spisu, tyto důkazy však v řízení provedeny nebyly. Odmítl-li starší syn dále vypovídat, neměly soudy tuto skutečnost hodnotit k tíži stěžovatele.
9. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně odůvodněna.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Vzhledem k tomu, že účastníkům řízení je obsah napadených rozhodnutí znám, nepovažoval Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za nezbytnou. Postačí shrnout, že obecné soudy poukázaly na důvody, které je vedly k závěru o zřejmé účelovosti výpovědi stěžovatele (rozpornost a nelogičnost informací uváděných při výslechu a doplňujícím výslechu, absence opory ve spisovém materiálu) a zabývaly se také hodnocením ostatních výpovědí (syna stěžovatele, svědků z místa nehody či zasahujícího policisty).
Dále vycházely také z úředních záznamů o podaném vysvětlení, z potvrzení o účasti na dopravní nehodě ze dne 7. 12. 2017 (kde je chybně jako řidič uveden starší syn stěžovatele, jehož doklady se při nehodě vědomě nepravdivě prokázal mladší syn stěžovatele), z protokolu o nehodě v silničním provozu z 8. 12. 2017 (kde je již jako řidič vozidla správně uveden mladší syn - na nesrovnalost v původně zaznamenané osobě řidiče upozornili účastníci nehody), z audiozáznamu nahlášení nehody, ze znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, a z dalších listinných důkazů.
Vysvětlily také, z jakých důvodů měly za prokázanou vědomost stěžovatele o tom, kdo byl skutečným řidičem vozidla, když poukázaly zejména na obsah svědeckých výpovědí, výpověď stěžovatele a rozpor mezi jeho výpovědí (dle které při hlášení pojistné události pouze četl informace z potvrzení o dopravní nehodě), obsahem tohoto potvrzení a audiozáznamem o hlášení nehody. Okresní soud poukázal také na fakt, že ač stěžovatel tvrdil, že o osobě řidiče se dozvěděl až pět dnů po nehodě, ani poté pojišťovně neuvedl na pravou míru dříve sdělené skutečnosti.
13. Nejvyšší soud shrnul, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je nezpochybnitelná logická návaznost. Mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů, a skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé rovněž neexistuje žádný, natož zjevný nesoulad. K jednotlivým skutkovým zjištěním nelze přistupovat izolovaně za ignorace vzájemných souvislostí. Stěžovatel však zdůrazňuje skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v jeho prospěch, a ignoruje závažná skutková zjištění, která jej z trestné činnosti usvědčují. Jím prezentovanou verzi tak Nejvyšší soud označil za kličkování mezi nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními bez předložení skutečně rozumné a uvěřitelné alternativy možného skutkového děje. Upozornil přitom, že alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by skutečně vedla k pochybnostem o vině, musí být možná a uvěřitelná.
14. Namítá-li stěžovatel, že přítomnost staršího syna na místě nehody se dala ověřit pomocí údajů mobilního operátora a ověřením zdroje fotografií, které starší syn založil do spisu, již Nejvyšší soud uvedl, že o opomenuté důkazy se jednat nemůže, neboť ověření tvrzených skutečností tímto způsobem stěžovatel v předcházejících fázích řízení nenavrhl, ale tento požadavek vznesl až v rámci mimořádného opravného prostředku. Tuto skutečnost přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. K výtce, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že starší syn odmítl vypovídat, lze uvést, že právo svědka odmítnout další výpověď bylo respektováno, což však soudům současně nebrání v tom, aby poskytnutou část výpovědi z konkrétních důvodů hodnotily jako nevěrohodnou.
Okresní soud ji hodnotil mimo jiné optikou toho, že v přípravném řízení starší syn stěžovatel odmítl vypovídat a stěžovatel navrhl jeho výslech až po hlavním líčení konaném dne 1. 3. 2022, při kterém vyplynuly důkazy svědčící o jeho vině. Dle okresního soudu svědek sám uvedl jen informace ve prospěch stěžovatele a dále odmítl vypovídat, přičemž tvrzení o jeho účasti na místě nehody bylo v rozporu s dalšími důkazy.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, aniž by však současně jakkoliv reflektoval to, že obecné soudy na ně již řádně reagovaly, a formuloval argumenty způsobilé napadená rozhodnutí relevantně zpochybnit. Přesvědčení stěžovatele o pochybení obecných soudů Ústavní soud nesdílí. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy se podstatným okolnostem řádně věnovaly, provedené důkazy hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech, i v kontextu obhajoby stěžovatele, a vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Popsaly, jak v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele, právní kvalifikace jeho jednání a uloženého trestu dospěly k učiněným závěrům a dostály také povinnosti svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem zdůvodnit.
Další přehodnocování napadených rozhodnutí na základě polemiky stěžovatele Ústavnímu soudu nepřísluší a nezbývá tak než odkázat na přiléhavou argumentaci obecných soudů, která z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí.
16. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, zjištěny nebyly, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu