Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. Galiny Struhárové, LL.M., MBA, zastoupené Ing. Mgr. et. Mgr. Janem Siostrzonkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem U Cementárny 1303/16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 475/2024-139 ze dne 28. 3. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 97/2023-112 ze dne 9. 8. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 135/2022-86 ze dne 16. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se domáhala proti státu (vedlejší účastnici) zaplacení 211 308 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení, ve kterém se stěžovatelka proti obci domáhala odstranění části kanalizace postavené na jejích pozemcích; předmětné soudní řízení vedené Okresním soudem v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 110 C 169/2013 trvalo 8 let a 3 měsíce. Stát v rámci předběžného projednání nároku uhradil stěžovatelce 78 750 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("nalézací soud") žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze ("odvolací soud") následně rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že odškodnění 78 750 Kč, které stát stěžovatelce za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení již poskytl, bylo dostatečnou satisfakcí nejistoty, kterou stěžovatelka utrpěla čekáním na výsledek předmětného sporu (viz ústavní stížností napadené rozsudky). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné (viz ústavní stížností napadené usnesení).
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud chybě posoudil její dovolání, v němž se nedomáhala revize procentního snížení základní částky zadostiučinění; namítala, že soudy neměly kritéria složitosti věci a více instancí, kvůli kterým byla základní sazba odškodnění snížena o 20 % a 30 %, vůbec aplikovat. Nesplnění podmínek pro aplikaci kritérií pro snížení odškodnění mohlo přípustnost dovolání založit. Soudy podle stěžovatelky neměly odškodnění snížit o 30 % z toho důvodu, že řízení probíhalo na více instancích, nenesla-li stěžovatelka na délce řízení způsobené "soudním ping-pongem" žádnou vinu. Odvolací soud v původním řízení rušil rozhodnutí prvostupňového soudu výlučně z důvodů jeho nízké kvality (nepochopení anebo nerespektování hmotněprávní úpravy); odvolací soud sám pochybil, přikázal-li dvakrát prvostupňovému soudu právně věc posoudit podle odlišných ustanovení, což nelze přičítat k tíži stěžovatelce.
5. Stěžovatelka odkazuje na nález
sp. zn. III. ÚS 1303/21
, ze kterého vyplývá, že "instančnost řízení" nemůže být vykládána v neprospěch poškozené, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy bez ohledu na to, zda právní vady spočívaly v hmotném či procesním právu [nález sp. zn. III. ÚS 1303/21
ze dne 17. 8. 2021 (N 141/107 SbNU 164)]. Rovněž judikatura Nejvyššího soudu rozlišuje případy vadného a bezvadného rozhodování soudů; spočívají-li důvody prodloužení doby řízení v postupu orgánů veřejné moci, nelze je současně zohlednit v neprospěch poškozeného. Snížením přisouzené náhrady o 30 % s jejím současným zvýšením o 20 % při vyhodnocení kritéria instančnosti řízení (v rámci kritéria složitosti řízení) soudy tato východiska porušily. Stěžovatelka je trestána za to, že bránila své vlastnické právo opravnými prostředky, a dále zdůrazňuje, že její věc se týkala problematiky neoprávněné stavby, ke které existovala v době rozhodování bohatá judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na základě níž bylo možné dospět k jednoznačným právním závěrům, což však soudy neučinily.
6. Stěžovatelka obdobně rozporuje závěr soudů, že potíže při ustanovování znalců nebyly důvodem pro zvýšení náhrady. Soudy chybně na jednu stranu hodnotily potřebu znalecké posudky vypracovat v rámci kritéria celkové složitosti, současně však ze stejného důvodu snížily náhradu o 20 %. Zákonnou povinností soudů je vypracování posudku se znalcem předem projednat a prodlevy při vypracování posudku musí jít k tíži státu. Ohledně otázky složitosti řízení nelze rozhodnutí soudů přezkoumat. Odvolací soud blíže nedefinoval "množství sporných skutečností" ani "rozsáhlé dokazování" (odkaz na nutnost vypracovat tři soudní posudky byl formalistický a nebral v úvahu jejich povahu; výslechy svědků jsou standardem).
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze dále rozporuje závěr obecných soudů, podle kterého jí nad rámec již přiznaných 78 750 Kč žádné další odškodnění na neúměrně dlouhé soudní řízení nenáleží. Úlohou Ústavního soudu však není revidovat rozhodovací činnost obecných soudů, nezasáhly-li do základních práv účastníků řízení ústavně relevantním způsobem, což se v případě stěžovatelky nestalo.
10. Přiznaná částka podle Ústavního soudu není zjevně nepřiměřená; obecné soudy podle Ústavního soudu neposuzovaly věc stěžovatelky mechanicky. Soudy svůj závěr o snížení základní částky o 20 % z důvodu celkové složitosti věci řádně odůvodnily: odkázaly nejen na složitost vypracovávání znaleckých posudků a množství sporných věcí, ale zdůraznily kupříkladu, že ve věci bylo prováděno místní šetření, že žaloba byla částečně vzata zpět, či že bylo třeba podrobně zkoumat otázku možnosti odstranění kanalizace, jakož i rozsah nově zřizovaného věcného břemene a finanční náhrady za něj (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu a bod 6 rozsudku nalézacího soudu).
11. Ústavně konformně odůvodnily soudy i skutečnost, že v soudním řízení rozhodovaly všechny instance soudní soustavy a rovněž Ústavní soud; vycházely z obecného pravidla, že taková skutečnost je běžně důvodem pro snížení základní částky odškodnění o 30 %, avšak následně vzaly v úvahu rovněž skutečnost, že tzv. soudní ping-pong vznikl především z důvodu nesprávného vedení řízení soudem prvního stupně, což naopak odůvodňovalo zvýšení o 20 % ve prospěch stěžovatelky (body 15-17 rozsudku odvolacího soudu a bod 6 rozsudku nalézacího soudu). Takové právní posouzení Ústavní soud nepovažuje za extrémní.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu