USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně G. S., zastoupené Ing. Mgr. et. Mgr. Janem Siostrzonkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 211 308 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 135/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č. j. 72 Co 97/2023-112, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 211 308 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 169/2013, které trvalo 8 let a 3 měsíce. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku uhradila žalobkyni částku 78 750 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 15 C 135/2022-86, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 211 308 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 211 308 Kč ode dne 5.
8. 2022 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. 72 Co 97/2023-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly
soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dovolání není proto přípustné podle § 237 o. s. ř. ani stran námitek žalobkyně co do posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci, neboť v rámci něj se žalobkyně zjevně domáhá jen revize jeho procentního promítnutí do základní částky zadostiučinění. Nadto prodloužení řízení v důsledku tzv.
kvalifikovaných
kasací je možné pouze v případě, kdy pochybení soudu nižšího stupně, spočívající v zásadním porušení procesních předpisů, přímo plyne z kasačního rozhodnutí jako zásadní důvod pro jeho zrušení (srov. část IV písm. c/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, nebo ze dne 20.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009). To však v daném případě ze skutkových zjištění nevyplývá. Námitka žalobkyně týkající se prodlení při vypracování znaleckých posudků rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Jestliže odvolací soud tuto dobu zahrnul do celkové délky řízení, která se následně promítla v základní částce zadostiučinění, postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009). Zohledněním dané okolnosti se navíc žalobkyně znovu, a z hlediska přípustnosti dovolání nerelevantně, domáhá revize procentního zohlednění daného kritéria v rámci základní částky zadostiučinění.
Otázka složitosti řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k počtu instancí, jakož i složitosti skutkové dané potřebou vypracování znaleckých posudků a provedení dalších důkazních prostředků, neboť je zjevné, že všechny tyto okolnosti se musely určitým způsobem na délce řízení projevit v porovnání se situací, kdy by v řízení přítomny nebyly (srov. část IV
písm. a/ Stanoviska, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Nesouhlas žalobkyně s hodnocením daného kritéria odvolacím soudem je pak prostou polemikou s váhou, kterou daným okolnostem odvolací soud při jejich zhodnocení přiřknul a která se projevila v procentuálním zhodnocení dopadu daného kritéria do základní částky odškodnění. Ten však, jak již bylo výše vysvětleno, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu