Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, čj. 30 Cdo 3028/2007-132, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž Nejvyšší soud ve výroku pod bodem I. odmítl jak dovolání podané stěžovatelem coby vedlejším účastníkem na straně žalovaného, tak i dovolání žalovaného samotného. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že nebyl osobou legitimovanou k podání dovolání. Situace v souzené věci je totiž zcela jiná, než v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003; dovolání totiž nepodal pouze stěžovatel jako vedlejší účastník, ale podala je i žalovaná, a stěžovatel proto neodporoval úkonu žalované, kterou v řízení podporuje, ale jednal v souladu s jejím úkonem, čímž žalovanou podpořil.
Pomoc pro svůj závěr hledá stěžovatel i v poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 231/2002. Konečně stěžovatel namítá, že v řízení před soudy I. a II. stupně nebyly splněny podmínky řízení, neboť žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována. Vzhledem k tomu, že nedostatek věcné legitimace je odstranitelným nedostatkem procesních podmínek, měl soud I. i II. stupně žalobce podle § 43 odst. 2 o. s. ř. poučit, a pokud by nebyl žalobní návrh v souladu s poučením doplněn, řízení podle § 104 odst. 2 o.
s. ř. zastavit.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 10. 2008, čj. 30 Cdo 3028/2007-132, odmítl dovolání žalované i stěžovatele (coby vedlejšího účastníka na straně žalované), jež směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007, čj. 11 Co 451/2006-98. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace. Ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř., podle něhož má vedlejší účastník v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, se uplatní v průběhu řízení; na opravné prostředky nedopadá.
Přípustnost odvolání upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a přípustnost žaloby na obnovu a žaloby pro zmatečnost § 231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat dovolání, byl v soudní praxi přijat a nadále je přijímán za správný závěr, že vedlejší účastník není podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní soud se již několikráte v minulosti zabýval otázkou ústavní konformnosti závěru, podle něhož vedlejší účastník není subjektivně legitimován k podání dovolání. Kupř. v usnesení ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 390/04 , nebo v usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 89/04 , na vyloučení dovolacího práva vedlejšího intervenienta nic protiústavního neshledal, a nemíní se od tohoto stanoviska odchýlit ani v projednávané věci.
K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě poznamenat, že se stěžovatel mýlí, pokud pro sebe příznivý závěr o přípustnosti dovolání podaného vedlejším účastníkem dovozuje z rozlišení situací, kdy dovolání podává vedlejší účastník sám (tehdy souhlasí se závěrem vysloveným v R 3/2004, jenž dovolání nepřipouští), a kdy je podává nejen vedlejší intervenient, ale i procesní strana, kterou v řízení podporuje (v takovém případě je dle mínění stěžovatele subjektivní legitimace dána). Taková argumentace by mohla obstát, pokud by se přípustnost dovolání podaného vedlejším účastníkem posuzovala podle § 93 odst. 3 o.
s. ř.: tehdy by dovolání vedlejšího intervenienta nebylo přípustné pouze v situaci, pokud by bylo podáno proti vůli hlavní strany, kterou v řízení podporuje. Jak ale již vyložil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, § 93 odst. 3 o. s. ř. na posouzení přípustnosti opravného prostředku nedopadá. Argumentace o nepřípustnosti dovolání je založena na mlčení zákona: upravuje-li o. s. ř. výslovně oprávnění vedlejšího účastníka podat odvolání, žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu, a nestanoví-li nic o subjektivní legitimaci k podání dovolání, usuzuje se z toho, že vedlejší intervenient dovolání podat nemůže.
Taková argumentace přitom platí zjevně bez zřetele k tomu, zda dovolání podává vedlejší intervenient sám, nebo souběžně s procesní stranou, kterou v řízení podporuje. Oporu pro tento závěr lze nalézt ostatně i v samotné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Např. v usnesení ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 796/2008, Nejvyšší soud konstatoval: "Vedlejší účastník má zajisté podle ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. v zásadě stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje.
Není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Nejvyšší soud dospěl stran této otázky k restriktivní interpretaci, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání. Týká se to jak samostatně podaného dovolání, tak zjevně i stavu, za něhož by vedlejší účastník - jako zde - měl podporovat svým dovoláním dovolání některé z procesních stran (srov. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004).
Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované odmítá podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ o. s. ř."
Ústavní soud neshledává přesvědčivým ani poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 231/2002, neboť toto rozhodnutí, jak se výslovně podává z jeho odůvodnění, se vztahuje k právnímu stavu před 1. 1. 2001. Pro závěr o nepřípustnosti dovolání podaného vedlejším účastníkem jsou však klíčové argumenty, které vyplývají ze znění o. s. ř. až po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Pro úplnost je nutno dodat, že v případě stěžovatele nešlo o dovolání, které by se na základě přechodných ustanovení k novele č. 30/2000 Sb. řídilo občanským soudním řádem ve znění před 1. 1. 2001.
Nelze souhlasit ani s úsudkem, podle něhož nebyly splněny podmínky řízení, neboť žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována. Mezi elementární poznatky procesualistiky patří rozlišování mezi předpoklady, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé, a předpoklady důvodnosti žaloby. Prvé z nich nazýváme procesními podmínkami a - dle současného stavu názorů na vztah hmotného a procesního práva - mají ryze procesní, a nikoliv materiální povahu. Jejich nedostatek brání tomu, aby se soud mohl věcí samou vůbec zabývat a meritorně rozhodnout.
Nezdaří-li se nedostatek procesních podmínek odstranit nebo jde-li o nedostatek neodstranitelný, soud procesním usnesením řízení zastaví. Naproti tomu věcná legitimace je stav, který vyplývá z hmotného práva a vypovídá o tom, že žalobce je nositelem subjektivního hmotného práva, jehož ochrany se v řízení domáhá, a žalovaný je nositelem tomu odpovídající subjektivní hmotněprávní povinnosti. Věcná legitimace jako hmotněprávní stav zcela jednoznačně nepatří mezi procesní podmínky; její nedostatek proto v žádném případě nikdy nemůže vyvolat postup soudu podle § 104 o.
s. ř. a nevede ani k zastavení řízení, nýbrž k meritornímu rozhodnutí - zamítnutí žaloby. O nedostatku věcné legitimace soud účastníky nemůže ani poučovat, neboť tím by překročil meze poučovací povinnosti, jež jsou dány jeho povinností zachovávat v řízení nestrannost. Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 10. února 2009
František Duchoň předseda senátu