Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Městská část Praha 1, sídlem Vodičkova 18, Praha 1, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1055/1, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2016 č. j. 23 Cdo 5035/2015-270, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2015 č. j. 19 Co 39/2015-212 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2014 č. j. 65 C 97/2013-177, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a 1) GATLING HOLDING S. A., sídlem Třída Samuela Lewise 58, ulice P. H. Torre, ADR, Kancelář 600-A, Panama, Panamská republika, a 2) Severní nemovitostní, s. r. o., sídlem Vinohradská 1698/194, Praha 3, obě zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, sídlem na Příkopě 18, Praha 1, jako vedlejších účastnic, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 19. 4. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") proti stěžovatelce se vedlejší účastnice 2) domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky ze dne 8. 1. 2013 sp. zn. Rsp 9774/03.
3. Podáním ze dne 22. 10. 2014 vedlejší účastnice 2) navrhla, aby do řízení na místo ní na stranu žalobkyně vstoupila vedlejší účastnice 1), které byla smlouvou ze dne 20. 12. 2013 postoupena pohledávka, o níž bylo rozhodováno rozhodčím nálezem. Vedlejší účastnice 1) se svým vstoupením do řízení souhlasila.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 7. 11. 2014 č. j. 65 C 97/2013-177 byl připuštěn vstup vedlejší účastnice do řízení na místo žalobkyně. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že vycházel z ustanovení § 107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o procesním nástupnictví.
5. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm namítala, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je neplatným právním úkonem, a proto nemohlo dojít k singulární sukcesi. V doplnění odvolání dodala, že postoupení pohledávky bylo účelově oznámeno s desetiměsíčním zpožděním, a to vzhledem k jinému soudnímu řízení, v němž se po vedlejší účastnici 2) domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Dále namítala, že specifikace předmětné pohledávky ve smlouvě o postoupení není správná. Upozornila, že předmětem nyní vedeného řízení bylo zrušení rozhodčího nálezu a nikoliv pohledávka samotná. Závěrem uvedla, že popsaným postupem se vedlejší účastnice 2) snaží zbavit své povinnosti vrátit stěžovatelce bezdůvodné obohacení. V dalším doplnění odvolání stěžovatelka zdůrazňovala, že ze strany vedlejší účastnice 2) jde o zneužití institutu procesního nástupnictví. Rovněž poukazovala na případné uložení povinnosti zaplacení jistoty na náklady řízení, neboť vedlejší účastnice 1) jako postupník nemá sídlo v České republice ani členském státě Evropské unie.
6. Usnesením Městského soudu v Praze ("dále jen "městský soud") ze dne 16. 3. 2015 č. j. 19 Co 39/2015-212 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění uvedl, že podle ustanovení § 524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, smlouvou o postoupení pohledávky na postupníka vedle pohledávky přechází rovněž její příslušenství a všechna práva s ní spojená, tedy rovněž právo na soudní uplatnění pohledávky a práva na uplatnění těch procesních institutů, které jsou s pohledávkou spojeny. Jde-li o pohledávku, o níž bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, je postupník oprávněn domáhat se i zrušení rozhodčího nálezu. V další části se městský soud soustředil na dřívější judikaturu k ustanovení § 107a o. s. ř., z níž vyplývá, že soud má pouze řešit otázku, zda skutečně nastala taková právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva, nemá se však již zabývat otázkou, zda žalobce je skutečně nositelem takového práva, zda k postoupení pohledávky skutečně došlo nebo zda bylo postoupení platné, neboť tyto okolnosti mají být zohledněny až při rozhodování ve věci samé. Z judikatury rovněž vyplývá výjimečné zohlednění případného zneužití procesního práva, prostá obava z nedobytnosti pohledávky v budoucnu však k učinění takového závěru nepostačuje. Městský soud se v závěru rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky, že mělo dojít k uložení povinnosti zaplatit jistotu na náklady řízení. V prvé řadě uvedl, že tatopovinnost z ustanovení § 107a o. s. ř. nevyplývá, současně odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém
a procesním"), podle nějž lze takovou povinnost uložit pouze na návrh žalovaného, což stěžovatelka neučinila, a pouze tehdy, je-li nástupce již účastníkem řízení, k čemuž v nyní posuzované věci rovněž nedošlo.
7. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm uvedla, že městský soud se nedostatečně vypořádal s její argumentací o možném zneužití singulární sukcese a dále že při posouzení této otázky nezohlednil závěry prezentované v dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. V této souvislosti poukázala na délku dřívějšího soudního sporu i skutečnost, že právní nástupkyně má sídlit v Panamské republice, kde není dostupný žádný obchodní rejstřík, z nějž by bylo možné dovodit statutární orgány, předmět činnosti, základní kapitál či případnou insolvenci. Rovněž zopakovala argumentaci týkající se uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení.
8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016 č. j. 23 Cdo 5035/2015-270 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení by se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Naopak konstatoval, že městský soud respektoval dřívější judikaturu a rovněž se vypořádal námitkami stěžovatelky vztahujícími se k případnému zneužití singulární sukcese. Ze skutkových zjištění navíc nemá vyplývat, v čem by se v případě připuštění procesního nástupnictví zhoršilo postavení stěžovatelky v soudním řízení. Samotné hodnocení důkazů rovněž nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se dále vypořádal s námitkou stěžovatelky o uložení povinnosti zaplatit jistotu na náklady řízení, kdy stejně jako městský soud odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním.
9. Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti popisuje průběh řízení o žalobách podaných před rozhodčím soudem. Uvádí, že mezi ní a vedlejší účastnicí 2), příp. její právní předchůdkyní, probíhá série soudních a rozhodčích řízení, a to po dobu delší než 13 let. Tyto spory se týkají mandátní smlouvy související s výstavbou a privatizací půdních bytových jednotek v Praze 1. Rozhodčím nálezem ze dne 26. 7. 2004 sp. zn. Rsp 447/03 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku přes 250 milionů Kč. Tento rozhodčí nález byl však rozsudkem Městského soudu ze dne 22. 10. 2008
č. j. 41 Cm 76/2008-123 zrušen. V druhém řízení před rozhodčím soudem vedlejší účastnice 2) původní žalobu rozšířila na částku přesahující jednu miliardu Kč. Zrušení rozhodčího nálezu vydaného v tomto řízení je předmětem řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 65 C 97/2013, v němž mělo dojít k připuštění procesního nástupnictví napadeného touto ústavní stížností. Stěžovatelka dodává, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 bylo pravomocně skončeno řízení, v němž rozsudkem ze dne
13. 5. 2014 č. j. 19 C 302/2010-504 byla vedlejší účastnici 2) uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku cca 130 milionů Kč.
10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o zneužití institutu procesního nástupnictví vedlejší účastnicí 2). Zneužití institutu procesního nástupnictví stěžovatelka dovozuje z podezřelých okolností postoupení pohledávky i celkového kontextu soudních řízení a chování vedlejší účastnice 2) v jejich průběhu.
11. Stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2013 absentuje vymezení komerčního motivu této transakce, kdy v ní není stanovena žádná cena, přičemž je zřejmé, že hodnota postupované pohledávky má přesahovat částku jedné miliardy Kč. Vedlejší účastnice 2) podle zjištění stěžovatelky aktuálně nevyvíjí žádnou aktivitu a v jiných soudních řízeních opakovaně žádá o osvobození od soudních poplatků. Na základě toho se stěžovatelka domnívá, že skutečným motivem postoupení pohledávky je snaha vyhnout se výkonu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 o zaplacení částky 130 milionů Kč. Stěžovatelka rovněž poukazuje na skutečnost, že postoupení pohledávky bylo vedlejší účastnicí 2) oznámeno s desetiměsíčním zpožděním, a to navíc až po vyhlášení uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3. Domnívá se, že její šance na vymožení přiznané částky ve výši 130 milionů Kč je velmi malá. Bude-li připuštěno procesní nástupnictví v nyní posuzované věci, upozorňuje stěžovatelka, že nebude moci svou soudně přiznanou pohledávku v případě úspěchu vedlejší účastnice 1) ani započíst. Dojde-li naopak k úspěchu stěžovatelky, nedokáže si představit vymáhání nákladů řízení po subjektu sídlícího mimo Evropskou unii. Stěžovatelka v neposlední řadě poukazuje i na nemožnost případného uspokojení soudně přiznané pohledávky, bude-li proti vedlejší účastnici 2) vedeno insolvenční řízení.
12. Další část ústavní stížnosti je zaměřena na dřívější rozhodovací praxi vztahující se k možnosti zamítnutí návrhu podle § 107a o. s. ř. kvůli zneužití procesního práva. Z výčtu rozhodnutí, na něž stěžovatelka odkazuje, vyplývají kritéria rozpoznání zneužití, konkrétně délka a složitost dřívějšího řízení, komerční motiv postoupení pohledávky, předchozí chování strany v soudním řízení, povaha přistoupivšího subjektu apod. Rovněž z nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2013
sp. zn. III. ÚS 468/11
a ze dne 9. 4. 2015
sp. zn. III. ÚS 242/14
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz) má být zřejmé, že je povinností obecných soudů zhodnotit možnost účelového postupu. I přes tuto ustálenou praxi Nejvyššího a Ústavního soudu podle stěžovatelky obecné soudy v nyní posuzované věci její námitky přešly, příp. k nim přistoupily formalisticky.
13. Stěžovatelka, stejně jako před obecnými soudy, i v ústavní stížnosti poukazuje na možnost uložení povinnosti zaplatit jistotu na náklady řízení. Závěry, že tuto povinnost lze uložit teprve poté, co se vedlejší účastnice 1) stane účastnicí řízení, jsou podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou, např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2298/2012). Rozhodoval-li v nyní posuzované věci rovněž senát 23 Cdo, jde podle stěžovatelky o porušení předvídatelnosti soudního rozhodování.
14. Závěr ústavní stížnosti je zaměřen na tvrzení stěžovatelky o pochybení v řízení o dovolání. To mělo spočívat v tom, že nedostala příležitost reagovat na vyjádření vedlejší účastnice 2), z nějž měl Nejvyšší soud při rozhodování vycházet, neboť jí toto vyjádření nebylo doručeno.
15. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejší účastnice k vyjádření k ústavní stížnosti. Obecné soudy v rámci vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění napadených usnesení.
16. Vedlejší účastnice 1) se ve velmi rozsáhlém a podrobném vyjádření zaměřuje na tři podstatné složky argumentace stěžovatelky. K namítanému zneužití singulární sukcese uvádí, že při připuštění procesního nástupnictví obecným soudům nepřísluší přezkoumávat ani platnost postoupení pohledávky, ani jiné otázky, které mají být řešeny až při rozhodování ve věci samé. Jde-li o zneužití práva, musí jít podle vedlejší účastnice 1) o zcela excesivní postup, přičemž nepostačuje pouhá obava o nedobytnosti pohledávky na nákladech řízení. V této souvislosti se vedlejší účastnice 1) věnuje i výpočtu výše přiznaných nákladů, byla-li by stěžovatelka ve věci úspěšná. Její náklady by podle tohoto výpočtu neměly přesáhnout 25 000 Kč za prvostupňové a 10 000 Kč za odvolací řízení. Rovněž se však domnívá, že stěžovatelka jako městská část Hlavního města Prahy s rozpočtem přesahujícím 800 milionů Kč by vůbec neměla mít právo na náhradu nákladů řízení, neboť personálně i materiálně je zabezpečena k tomu, aby byla zastoupena svými zaměstnanci. Závěrem první části vyjádření vedlejší účastnice 1) zdůrazňuje, že připuštěním procesního nástupnictví nedojde ke zhoršení postavení stěžovatelky. Ve druhé části vyjádření se vedlejší účastnice 1) zaměřuje na nutnost uložení povinnosti zaplatit jistotu na náklady řízení a jazykově a teleologicky analyzuje současný zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, z nějž jednak uvedená povinnost nevyplývá, jednak nelze očekávat, že by stěžovatelce vůbec nějaké náklady způsobilé k náhradě vznikly. Vedlejší účastnice 1) se dále domnívá, že stěžovatelka uložení takové povinnosti přímo nenavrhla včas. Poslední část vyjádření se zabývá tvrzeným pochybením v dovolacím řízení, kdy stěžovatelce nebylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice 2) k dovolání. Podle vedlejší účastnice 1) nebylo ve vyjádření nic nového, kdy rovněž uvádí, že stěžovatelka se ke všemu podstatnému vyjádřila již dříve.
17. Vedlejší účastnice 2) v plném rozsahu odkázala na vyjádření vedlejší účastnice 1).
18. Ústavní soud doručil stěžovatelce vyjádření účastníků a vedlejších účastnic k případné replice. Ta se i s ohledem na stručný odkaz vyjádření účastníků na napadená rozhodnutí a vedlejší účastnice 2) na vyjádření vedlejší účastnice 1) soustředí pouze na poslední jmenované. V prvé řadě zdůrazňuje ústavněprávní rozměr nyní posuzované věci a poukazuje rovněž na význam napadených rozhodnutí, kdy nesouhlasí s tvrzením, že jde pouze o rozhodnutí předběžné povahy. Domnívá se naopak, že otázka okruhu účastníků je velmi významná. Z další části repliky stěžovatelky vyplývá její přesvědčení, že právě v nyní posuzované věci jsou naplněna judikatorně vymezená kritéria rozpoznání zneužití procesního nástupnictví a opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Závěr repliky se soustředí na možnost uložení povinnosti zaplatit jistotu na náklady řízení. Jde-li o aplikaci ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, uvádí stěžovatelka, že při rozhodování o návrhu na uložení této povinnosti nemůže soud postupovat libovolně a naopak musí své rozhodnutí řádně zdůvodnit.
19. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Tento závěr činí Ústavní soud s vědomím, že jsou napadnuta rozhodnutí procesní povahy, nicméně odstranění nejistoty o případném zneužití procesního nástupnictví je pro další vývoj řízení před obecnými soudy zásadní.
20. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastnic, vyžádaným spisem a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro procesní rozhodnutí, která představují integrální součást řízení a předpoklad řádného rozhodnutí ve věci samé. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
22. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů odmítajících nepřipuštění procesního nástupnictví na straně žalobkyně a s postupem v dovolacím řízení, kdy jí nebylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice 2). Z ústavní stížnosti vyplývá rovněž nesouhlas s neuložením povinnosti složit jistotu na náklady řízení.
23. Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dále platí, že soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Podle § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. dále platí, že nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu soudu prvního stupně dovolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Dovolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, konečně platí, že zahraniční právnické osobě, která se domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složila jistotu určenou soudem na náklady řízení. Již z tohoto přehledu právní úpravy je zřejmé, že posouzení přípustnosti procesního nástupnictví a doručování stejnopisu dovolání ostatním účastníkům řízení je otázkou podústavního práva, jehož interpretace a aplikace je výlučně svěřena obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
24. Ústavní soud se soustředil na dvě námitky stěžovatelky, které dosahují ústavní roviny, a to na tvrzení o formalistickém posouzení procesního nástupnictví při zkoumání případného zneužití procesního práva a na tvrzení o porušení procesních pravidel spočívající v absenci doručení vyjádření vedlejší účastnice 2) stěžovatelce.
Jde-li o aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém
a procesním, nedosahuje argumentace ústavní roviny, kdy tento postup je možností, nikoliv povinností soudu, ač jeho závěr musí být zdůvodněn. V nyní posuzované věci je zřejmé, že jak městský, tak i Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně zdůvodnily, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelky.
25. K první podstatné námitce vztahující se k samotnému posouzení přípustnosti procesního nástupnictví Ústavní soud uvádí, že již v dřívější rozhodovací praxí se otázkou případného zneužití procesního práva zabýval. I ve stěžovatelkou uváděném nálezu ze dne 9. 2. 2013
sp. zn. III. ÚS 468/11
konstatoval, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř., neboť obecné soudy musí dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Z uvedeného však nevyplývá, že je úkolem obecného soudu přímo posuzovat platnost smlouvy o postoupení pohledávky či jiných otázek, které mají být až předmětem samotného meritorního rozhodnutí. V citovaném nálezu Ústavní soud bez dalšího akceptoval tyto závěry Nejvyššího soudu vyslovené v dřívějších rozhodnutích (např. usnesení ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 708/2002). I ze samotného gramatického znění ustanovení § 107a o. s. ř. je zřejmé, že předpokladem procesního nástupnictví je nastoupení právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod práva, nikoliv však prokázání, že původní žalobce byl skutečně nositelem práva nebo že postoupení pohledávky bylo platné. Došlo-li i v nyní posuzované věci k prokázání, že byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, bez ohledu na skutečné oprávnění vedlejší účastnice 2) nebo platnost takové smlouvy, lze za současného naplnění předpokladu souhlasu vedlejší účastnice 1) hovořit o splnění podmínek procesního nástupnictví. V těchto situacích lze, avšak pouze ve výjimečných případech, procesní nástupnictví nepřipustit, šlo-li by zjevně o zneužití procesního práva. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že půjde zásadně o případy snah vyhnout se povinnosti nahradit náklady řízení, bude-li z vývoje řízení zřejmý očekávaný neúspěch původního žalobce. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje. Přesně v tomto smyslu však vyznívá argumentace stěžovatelky. Jiné právně významné důvody, které by bylo možné zohlednit, ústavní stížnost neobsahuje. Argumentuje-li stěžovatelka nedobytností jiné pohledávky přiznané v jiném řízení, a to ani zápočtem, ani v případném insolvenčním řízení, jde o tvrzení, která s procesním nástupnictvím nemají přímou souvislost. Zjednodušeně řečeno, procesní nástupnictví má řešit pouze procesní hospodárnost. V případě formalistického odepírání procesního nástupnictví by původní žalobce vzal žalobce žalobu zpět a následně by žalobu podal odlišný subjekt. I v tomto případě by právní význam měla pouze otázka nákladů prvně vedeného a následně zastaveného řízení. Všem těmto aspektům se obecné soudy v rozhodnutí věnovaly, a proto nelze konstatovat, že by k posouzení otázky procesního nástupnictví a jeho zneužití přistoupily formalisticky.
V této fázi řízení jim zatím nebyl poskytnut prostor pro řešení otázky, zda vedlejší účastnice 2) byla a vedlejší účastnice 1) nyní je nositelkou soukromého subjektivního práva, příp. zda skutečně dojde ke zrušení rozhodčího nálezu.
26. K tvrzení stěžovatelky o porušení procesních pravidel, neboť jí nebylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice 2) k dovolání, Ústavní soud uvádí, že se nelze ztotožnit ani s ním. Z výše citovaného ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že povinnost soudu prvního stupně doručit stejnopis dovolání je spojena pouze s napadením meritorních rozhodnutí. Ústavní soud si je vědom dřívější judikatury vztahující se k povinnosti doručit stejnopis odvolání (a tedy i dovolání) v případech napadení i některých nemeritorních rozhodnutí, zásadně však šlo o rozhodnutí, kterými se řízení končilo a téměř výlučně o nákladech řízení. Cílem podle Ústavního soudu bylo zabránit překvapivým rozhodnutím, na něž by již opomenutý účastník nemohl efektivně reagovat. V nyní posuzované věci je jak z vyžádaného spisu, tak i z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, že vedlejší účastnice 2) pouze reagovala na dovolání stěžovatelky. Konkrétně šlo o otázku respektování dřívější judikatury městským soudem, srovnatelnost postavení stěžovatelky před a po připuštění procesního nástupnictví, aplikaci zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním a oznámení postoupení pohledávky s několikaměsíčním zpožděním. V rámci vyjádření tak nepřinesla žádná nová tvrzení nebo argumentaci, která by do toho okamžiku byla pro stěžovatelku novou a která by zakládala překvapivost rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ani z ústavní stížnosti není zřejmé, co by bylo předmětem případné repliky stěžovatelky.
27. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího, městského ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu