23 Cdo 2298/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně Tillgangar samt affar L.L.C., se sídlem 108 WEST 13th Street,
WILMINGTON, Delaware 19801, ve Spojených státech amerických, identifikační
číslo 4652759, (dříve JUDr. Alfréd Šrámek, nar. 4.6.1977, bytem v Ostravě,
Engelmüllerova 10), proti žalované Tereos TTD a.s. (dříve Cukrovary a lihovary
TTD, a.s.), se sídlem v Dobrovicích, Palackého náměstí 1, PSČ 294 41,
identifikační číslo 16193741, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, o zaplacení 5 205 863,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 149/2009, o dovolání
žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012, č.j. 12
Cmo 84/2012-529, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012, č.j. 12 Cmo 84/2012-529
a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2012, č.j. 59 Cm
149/2009-518, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2012, č.j. 12 Cmo 84/2012-529,
potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2012, č.j. 59 Cm
149/2009-518, kterým soud vyhověl návrhu, aby společnost Tillgangar samt affar
L.L.C., se sídlem 108 WEST 13th Street, WILMINGTON, Delaware 19801, ve
Spojených státech amerických, identifikační číslo 4652759, vstoupila do řízení
namísto dosavadního žalobce JUDr. A.Š,.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky
stanovené v § 107a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
pro vstup nového účastníka na straně žalobce, když nastala právní skutečnost -
postoupení pohledávky z žalobce na společnost Tillgangar samt affar L.L.C.
podle § 524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s níž právní
předpisy spojují převod práva účastníka, o které v řízení jde, a nový účastník
se vstupem do řízení na místo žalobce souhlasil. Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně, že právní subjektivita společnosti na straně žalobkyně,
právnické osoby státu Delaware USA byla prokázána Osvědčením o založení
společnosti ve státě Delaware přeloženém do českého jazyka (č.l. 503-504
spisu), a bylo prokázáno i zmocnění R. H. za tuto společnost jednat, a to
Prohlášením vedení Společnosti jejím členem ze dne 14.3.2009, přeloženým do
českého jazyka (č.l. 506 spisu), a to zcela v intencích závěrů dovolacího
soudu, který předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze v této věci, stejně jak
usnesení Krajského soudu v Praze, zrušil.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v posouzení
návrhu žalované na uložení povinnosti společnosti Tillgangar samt affar L.L.C.
složit soudem určenou jistotu na náklady řízení podle ustanovení § 51 odst. 1
zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném
znění. Odkázal plně na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud
prvního stupně dovodil, že o takovém návrhu lze rozhodnout pouze vůči účastníku
řízení, kterým se jmenovaná společnost na straně žalobkyně dosud nestala
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a důvody
dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky procesního nástupnictví
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatelky ani v novém řízení žalobkyně ke svému návrhu nepřipojila
věrohodné dokumenty, předložila jen kopie dokumentů, které měly doložit právní
subjektivitu společnosti Tillgangar samt affar L.L.C. Dovolatelka zpochybnila i
překlad dokumentů do českého jazyka, namítajíc jeho nepřesnost. Pokud žalobkyně
připojila ke svému návrhu kopii dokumentu z internetové stránky úřadu státního
tajemníka státu Delaware, a to bez překladu do českého jazyka, není tím podle
žalované prokázána právní subjektivita zahraniční osoby. Předložené dokumenty v
kopii podle názoru žalované nedokazují ani skutečnou existenci zmocnění R.H.
jednat za společnost Tillgangar samt affar L.L.C.
Žalovaná připomíná, že předmětem sporu je majetkové právo a bylo podle jejího
názoru namístě, aby v daném případě, kdy procesním nástupcem se měla stát cizí
právnická osoba, bylo vyhověno návrhu na složení jistoty na náklady řízení,
neboť účelem právní úpravy v § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. je zabezpečení
vymahatelnosti práva. Poukazuje na to, že Tillgangar samt affar L.L.C. je
nepochybně nemajetný subjekt, který dluží státu splatné pohledávky na daních,
jak lze zjistit z internetových stránek úřadu státního tajemníka státu
Delaware, a je reálný předpoklad, že může dojít ke zrušení této společnosti.
Dovolatelka má za to, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s.
ř. je zneužití procesní úpravy za účelem, aby možná pohledávka na náhradu
nákladů řízení se stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou. Dovolatelka proto
nesouhlasí s tím, že nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby společnosti Tillgangar
samt affar L.L.C. byla uložena povinnost složit soudem určenou jistotu na
náklady řízení podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.
S ohledem na uvedené námitky dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, tj. účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Toto ustanovení mimo jiné stanoví, že dovolání je přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně,
jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, rozhodnuto o
vstupu účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení v daném řízení dovolací soud neshledal a dovolatelka ani takové vady
řízení nenamítá.
Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem nesprávného
právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy).
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se dopustil nesprávného
právního posouzení návrhu žalované, jestliže dovodil, že podanému návrhu na
uložení povinnosti společnosti Tillgangar samt affar L.L.C. složit soudem
určenou jistotu na náklady řízení podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění,
nebylo možno vyhovět z důvodu, že tato jmenovaná společnost na straně žalobkyně
se dosud nestala účastníkem řízení. Takový závěr je v rozporu s dosavadní
judikaturou. Je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2010,
sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz, které řešilo obdobnou věc, a jehož závěry plně dopadají i
na posuzovaný případ. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud přijal závěr, že
ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním, lze přiměřeně aplikovat i v případě, že osoba s bydlištěm (sídlem)
ve státě, který není členem Evropské unie, má vstoupit do řízení na místo
žalobce jako jeho procesní nástupce postupem podle ustanovení § 107a o. s. ř.
Nevyhoví-li v takovém případě procesní nástupce výzvě soudu a zálohu ve
stanovené lhůtě nesloží, soud návrh na jeho vstup do řízení zamítne. Z
uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963
Sb. lze přiměřeně aplikovat i v případě, že osoba se sídlem v cizině má
vstoupit do řízení na místo žalobce jako jeho procesní nástupce postupem podle
ustanovení § 107a o. s. ř. Jestliže takovou možnost oba soudy vyloučily,
dopustily se nesprávného právního posouzení, a proto v této části byl dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně.
Naopak námitku dovolatelky směřující ke zpochybnění závěru obou soudů
týkajících se osvědčení právní subjektivity společnosti Tillgangar samt affar
L.L.C. a existence zmocnění R. H. za tuto společnost jednat, neshledal dovolací
soud důvodnou. Prokázání uvedených skutečností bylo prokázáno relevantními
listinami v českém jazyce. Pokud dovolatelka namítá, že byly předloženy pouze
kopie rozhodných dokumentů, pak je namístě konstatovat, že otázka, zda je
způsobilým důkazním prostředkem (neověřená) kopie listiny, byla již v
rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud ji řešil v souladu s
konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.3.1998,
sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník
1998, pod číslem 64 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2004, sp. zn. 32
Odo 964/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod
číslem 154). V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
občanský soudní řád v žádném svém ustanovení neukládá soudu povinnost provádět
důkaz pouze jejich originály. Podle ustanovení § 125 o. s. ř. mohou za důkaz
sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Nejvyšší soud rovněž v
uvedených rozhodnutích dospěl k závěru, že i když originály listin jsou obecně
jako důkazní prostředek zásadně vhodnější, než jejich neověřené fotokopie,
nelze takový postup prohlásit za postup odporující zákonu a v této souvislosti
lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Důkaz provedený fotokopií
listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 132 a
násl. o. s. ř., jako to bylo i v daném případě.
Vzhledem k výše uvedenému, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního
posouzení otázky přiměřené aplikace ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963
Sb. i na případ, kdy osoba se sídlem v cizině má vstoupit do řízení na místo
žalobce jako jeho procesní nástupce postupem podle ustanovení § 107a o. s. ř.,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu, bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení se bude soud
prvního stupně zabývat uvedeným návrhem žalované s ohledem na ustanovení § 51
odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je
závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr.
Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu