Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti H. F., zast. JUDr. Květoslavou Vítkovou, advokátkou, sídlem Drobného 58, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.4.2007, č.j. 6 Co 659/2007-76, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 26.9.2005, č.j. 6 C 198/2005-20, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatelky byla napadenými rozsudky porušena její základní práva, a to podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv spatřuje v těchto skutečnostech:
1) Výkladem exekučního řádu (zák. č. 120/2001 Sb.), zejména § 47 a 66 odst. 2 obecné soudy relativizuje nejen samotné vlastnické právo, ale vytvářejí nejistotu v oblasti vlastnických práv co do jejich nabývání, převodu a trvání. Rozhodnutí obecných soudů tak navozuje kolizi exekučního řádu s občanským soudním řádem, jež je vyloučena i s poukazem na § 69 exekučního řádu v kontextu s § 47 a 66 exekučního řádu.
2) Katastrální úřad rozhodnutím o zastavení řízení ve věci návrhu na povolení vkladu vlastnického pro stěžovatelku porušil svoji povinnost o provádění zápisů v časové posloupnosti, na základě později přijaté listiny (exekučního příkazu) připustil zpětvzetí návrhu na zápis vlastnického práva pro stěžovatelku od osoby k tomuto úkonu nezmocněné a své rozhodnutí o zastavení řízení poslal nikoli stěžovatelce, ale pouze nezplnomocněné osobě, JUDr. Pavlu Jakimovi, advokátovi, sepisovateli kupní smlouvy a zmocněnci k zápisu vkladu vlastnického práva pro stěžovatelku. 3) Stěžovatelka jednající v důvěře ve veřejnou listinu nebyla postupem orgánů veřejné správy a soudní moci ve svých právech ochráněna a nebylo tak ochráněno její právo vlastnické. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Krajský soud ve vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by stěžovatelka byla na svých právech zkrácena a odkázal na své právní závěry uvedené v napadeném rozsudku. Z nich poukázal na skutečnost, že v daném případě byl zásadní otázkou pro rozhodnutí výklad § 44 odst. 7 exekučního řádu, a to zda zákaz uvedený v tomto ustanovení se vztahuje pouze na majetek, jehož vlastníkem byl povinný v okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce. Krajský soud při posouzení této věci vyšel z právního názoru, který zaujal Nejvyšší soudu ve svém rozsudku ze dne 11.1.2007, č.j.
20 Cdo 1813/2006-66, kterým je vázán. Právní názor Nejvyššího soudu, že zákaz se vztahuje i na majetek, který povinný nabyl po doručení usnesení o nařízení exekuce, není protiústavní, neboť odpovídá účelu sledovanému exekučním řádem. Vzhledem k tomu, že povinný uzavřel se stěžovatelkou kupní smlouvu v rozporu s tímto zákazem, nemohla nabýt vlastnické právo k nemovitostem, jejichž vyloučení z exekuce se domáhala a nemohlo tudíž dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále krajský soud doplnil, že přezkum postupu katastrálního úřadu nebyl předmětem řízení, proto nemohlo dojít k namítanému porušení čl.
36 Listiny, neboť stěžovatelce nebylo bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem domáhala svého práva. Vzhledem k těmto skutečnostem krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud jen konstatoval, že k ústavní stížnosti nemá vyjádření, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. Protože vyjádření obou účastníků neobsahují žádné nové skutečnosti než ty, které vyšly najevo v řízení před obecnými soudy a jsou obsahem napadených rozhodnutí, nebylo třeba je zasílat stěžovatelce k případné replice.
Obchodní společnosti WOODCOTE, speciální produkty, s.r.o., byla výzva k vyjádření zasílána na její adresu uvedenou v obchodním rejstříku, zásilka byla Ústavnímu soudu vrácena s poznámkou České pošty, že se odstěhovala. Jiná adresa sídla této společnosti není Ústavnímu soudu známa; z těchto důvodů s ní dále Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem nejednal. Ze spisu okresního soudu sp.zn. 6 C 198/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se vůči obchodní společnosti WOODCOTE, speciální produkty, s.r.o., domáhala vyloučení bytové jednotky z výkonu rozhodnutí.
Tvrdila, že s povinným uzavřela na jednotku kupní smlouvu, kupní cenu zaplatila vznikl jí nárok na převedení vlastnického práva. Návrh na vklad katastrální úřad odmítl s tím, že nakládání s jednotkou je omezeno exekucí, což bylo katastrálními úřadu oznámeno přede dnem uzavření kupní smlouvy. Obchodní společnost WOODCOTE, speciální produkty, s.r.o., navrhovala zamítnutí žaloby, protože povinný uzavřel kupní smlouvu dva měsíce poté, co mu bylo zakázáno nakládat s jeho majetkem pod sankcí neplatnosti, kupní smlouva je tudíž absolutně neplatná.
Okresní soud rozsudkem ze dne 26.9.2005, č.j. 6 C 198/2005-20, žalobu zamítl, protože kupní smlouvu považoval za neplatnou podle § 39 obč. zákoníku, neboť byla uzavřena v době, kdy na majetek povinného byla nařízena exekuce a povinný byl omezen v dispozici s ním pod sankcí neplatnosti právního úkonu. Proti rozsudku soudu I.
stupně podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud shledal důvodným, byť z jiných důvodů, než uváděla stěžovatelka. Kupní smlouvu mezi stěžovatelkou a povinným neshledal neplatnou, protože ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu vyložil tak, že omezení dispozic se týká jen majetku, jehož je povinný vlastníkem v době doručení usnesení o nařízení exekuce. Protože v dané věci povinný nebyl vlastníkem převáděné jednotky, nemohlo z jeho strany dojít k porušení tohoto ustanovení a kupní smlouva tak není neplatná.
Proto krajský soud žalobě vyhověl, neboť údajně stěžovatelka prokázala, že má k majetku, který byl postižen exekučním příkazem, vlastnické právo. Rozsudek odvolacího soudu napadla obchodní společnost WOODCOTE, speciální produkty, s.r.o., dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11.1.2007, č.j. 20 Cdo 1813/2006-66. Protože dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným a důvodným, rozsudek krajského soudu zrušil. Ve stručném odůvodnění zdůraznil, že se závěrem ohledně rozsahu zákazu uvedeného v 44 odst. 7 exekučního řádu se nelze ztotožnit, jeho restriktivní výklad je v rozporu s účelem sledovaným exekučním řádem.
Po kasaci svého rozhodnutí vydal dne 5.4.2007 krajský soud rozsudek č.j. 6 Co 659/2007-76, kterým potvrdil původní rozsudek soudu I. stupně, v něm se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že kupní smlouva je neplatná, protože byla uzavřena poté, kdy bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, tedy v rozporu se zákazem uvedeným v § 44 oddt. 7 exekučního řádu. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelce tak se nepodařilo prokázat, že má k předmětné jednotce vlastnické či jiné právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelčina práva chráněná Listinou. Základem posuzované věci jsou podmínky úspěšnosti vylučovací žaloby ve smyslu § 267 obč. soudního řádu. Prvotním předpokladem úspěchu takové žaloby je důkaz o existenci takového práva k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí podle obč. soudního řádu, resp. exekuci podle exekučního řádu.
Takový důkaz však stěžovatelka nepodala, její představy o nabytí vlastnického práva jsou liché. V řízení před obecnými soudy nemohlo dojít k porušení jejího vlastnického práva ke kupované jednotce, protože proces převodu nebyl dovršen, stěžovatelce nikdy takové vlastnické právo nesvědčilo, protože nebyl proveden vklad vlastnického práva v její prospěch (její stížnostní námitka č.
2 není důvodná, navíc ji stěžovatelka měla uplatňovat ve zcela jiném řízení a zcela odlišnými právními prostředky), nemohlo dojít ani k porušení jejího legitimního očekávání, protože titul vedoucí k případnému nabytí (tj. kupní smlouva uzavřená s povinným) trpěl takovými vadami, že nemohl vyvolat naplnění první fáze převodu vlastnického práva. Zjištěné vady, tj. neplatnost kupní smlouvy v důsledku omezení vlastnického práva převodce - povinného, obecné soudy traktovaly plně v souladu s právní úpravou a výklad příslušných ustanovení, zejména § 47 exekučního řádu je naprosto ústavně konformní, tudíž Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelčině námitce č.
1. Určitý význam by mohla mít námitka, že stěžovatelka v době uzavírání kupní smlouvy jednala v důvěře ve veřejnou listinu, protože ze zápisů z katastru nemovitostí nemohla zjistit, že prodávající je omezen v dispozicích se svým majetkem. Podle § 9 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. se usnesení o nařízení exekuce zapisuje do katastru nemovitostí poznámkou. Přitom omezení v dispozicích nastává již právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Jak lze zjistit z vyjádření obchodní společnosti WOODCOTE, speciální produkty, s.r.o., k žalobě (na č.l.
14 spisu okresního soudu) nabylo v dané věci usnesení právní moci dne 20.2.2004, pověřený exekutor oznámil tuto skutečnost katastrálnímu úřadu až dne 29.4.2004, tedy již po podání návrhu na vklad ve prospěch stěžovatelky. Z kupní smlouvy však plyne, že stěžovatelka nezachovala náležitou obezřetnost, která je obvyklá při nabývání nemovitostí, zejména zaplatila prodávajícímu kupní cenu již před podpisem kupní smlouvy, aniž by využila úschovy u třetí osoby. Z tohoto důvodu nemá ústavně právní význam ani její námitka č.
3. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu