Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 5 T 133/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 5 To 40/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 2. 4. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 6. 4. 1999.
Ústavní stížností je napadáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 5 To 40/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 5 T 133/98, kterými byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením ve věznici s ostrahou a trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí obou soudů jsou nesprávná a nespravedlivá, neboť postupem soudů byla porušena ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr.
řádu, tedy základní zásady trestního řízení, dále pak § 256 tr. řádu, § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zákona. Podle názoru stěžovatele obecné soudy plně nerespektovaly jeho lidská práva zakotvená v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod, podle které nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (§ 8 odst. 2 věta prvá).
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel ve svém podání vesměs uplatňuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, s nímž se soudy, zejména Městský soud v Praze, řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků však nevyplývají. Z rozsudku nevyplývá porušení ustanovení § 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které stanoví zákaz stíhání nebo zbavení svobody jinak než ze zákona.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, zjišťování skutkového stavu věci - ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu - kdy orgány činné v trestním řízení zjišťují potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Při rozhodování soudu o vině musí shromážděné důkazy k tomuto rozhodnutí postačovat, tedy zjištěný skutkový stav věci musí umožňovat bez pochybností rozhodnout, což se v tomto případě stalo. Rovněž při stanovování druhu a výměry trestu se soud řídil ustanoveními trestního zákona, dbal na spravedlnost i ochranu společnosti.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně, jak již z výše uvedeného vyplývá, nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 1999 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu