Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Andreou Židovou, advokátkou sídlem Bělehradská 3347/7, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 713/2023-613 ze dne 2. 5. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 228/2019-558 ze dne 30. 5. 2022 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1615/2021-489 ze dne 29. 6. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a J. Ch., zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem sídlem náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka je matkou nezletilé L. a vedlejší účastník je jejím otcem, rodiče se seznámili přibližně pět let před jejím narozením. Jejich vzájemné vztahy jsou komplikované a doposud sporné. Dynamika jejich vztahu se změnila poté, co stěžovatelka během těhotenství zjistila, že vedlejší účastník je ženatý; v té době vedlejší účastník utrpěl autonehodu, po níž je v plném invalidním důchodu. Stěžovatelka s vedlejším účastníkem nejsou a ani v minulosti nebyli manželé.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ("nalézací soud") č. j. 21 Nc 1216/2008-19 ze dne 8. 1. 2009 byla nezletilá L. svěřena do výchovy stěžovatelky a otci byla stanovena povinnost přispívat na její výživu 5 000 Kč měsíčně. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ("odvolací soud") č. j. 13 Co 37/2014-491 ze dne 19. 2. 2015 bylo sníženo výživné z částky 5 000 Kč na 3 000 Kč měsíčně od 1. 11. 2009.
3. Vedlejší účastník se žalobou podanou v listopadu 2009 u nalézacího soudu domáhal proti stěžovatelce zaplacení částky 598 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. V žalobě tvrdil, že se stěžovatelkou uzavřel ústní dohodu, podle níž zaplatí na účet stěžovatelky do konce roku 2009 výživné pro nezletilou L., ve výši 5 000 Kč měsíčně na dvacet let dopředu. Vedlejší účastník považoval tuto dohodu za platnou, a proto poukazoval na účet stěžovatelky v různě vysokých nepravidelných splátkách v roce 2007 celkem 111 000 Kč, v roce 2008 celkem 398 200 Kč a v roce 2009 celkem 233 800 Kč; tedy v období od 6. 4. 2007 do 31. 7. 2009 částku celkem 743 000 Kč. S ohledem na § 97 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, je podle vedlejšího účastníka předmětná dohoda neplatná, a tudíž částku ve výši 743 000 Kč poskytl stěžovatelce na základě neplatného právního úkonu; od této částky odečetl částku 145 000 Kč představující výživné na nezletilou L., k němuž byl povinen v období od dubna 2007 do srpna 2009 (29 měsíců). Výše bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky tedy činí 598 000 Kč.
4. Stěžovatelka se k žalobě vyjádřila tak, že považuje obdržené částky za příspěvek vedlejšího účastníka do společné domácnosti, která trvala do roku 2009. V té době u ní přebýval, stravoval se a společně hodlali osvojit chlapce, kterého měli v hostitelské péči. Z peněž byly dále hrazeny výdaje, které souvisely s narozením nezletilé L.
5. Nalézací soud nejprve rozsudkem č. j. 33 C 839/2009-217 ze dne 13. 1. 2016 žalobu zamítl. O poskytnutí žalované částky nebylo v řízení sporu. Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník poskytnutým plněním hradil výživné na nezletilou L. a není rozhodující, zda šlo o běžné výživné či o výživné na dvacet let dopředu, neboť předmětná částka byla poskytnuta na základě právního důvodu - plněním vyživovací povinnosti; účet stěžovatelky sloužil pouze jako platební místo. Podle nalézacího soudu nebylo třeba zabývat se tím, zda byla uzavřena vedlejším účastníkem uváděná dohoda.
6. K odvolání vedlejšího účastníka odvolací soud rozsudkem č. j. 10 Co 140/2017-275 ze dne 14. 11. 2017 zrušil rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 1. 2016 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu nalézací soud nedostatečně zjistil skutkový stav; měl totiž zjistit, zda žalobce plnil vyživovací povinnost v souladu se soudem stanovenou povinností či zda s ohledem na uzavřenou dohodu vyživovací povinnost neplnil. Nalézací soud se měl dále zaměřit na platnost tvrzené dohody. Na stěžovatelce je, aby tvrdila a prokázala, že částky obdržela z právem aprobovaného důvodu a byla oprávněna si je ponechat.
7. Nalézací soud rozsudkem č. j. 33 C 839/2009-401 ze dne 20. 5. 2019 žalobu znovu zamítl. Po doplněném dokazování nepovažoval předmětnou dohodu za prokázanou. Poukázal na změny v tvrzeních vedlejšího účastníka, který např. uváděl, že dohoda byla uzavřena na konci roku 2007 nebo začátkem roku 2008 v zimě, ale zároveň, že podle této dohody hradil již na jaře roku 2007; později tvrdil, že obsahem dohody byl jeho závazek uhradit výživné na 20 let dopředu, ale následně, že uhrazením částky 1 000 000 Kč zanikne jeho vyživovací povinnost k nezletilé L. Vedlejším účastníkem navržené svědky (jeho bývalého kolegu a bývalou manželku) považoval nalézací soud za nedůvěryhodné, naopak výpověď stěžovatelky se podle něj jevila jako pravdivá a důvěryhodná. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že vedlejší účastník přenechával peníze stěžovatelce bezplatně a ona je přijímala a nakládala s nimi podle svého uvážení. Částky vedlejší účastník podle nalézacího soudu hradil na základě konkludentně uzavřených darovacích smluv.
8. K odvolání vedlejšího účastníka odvolací soud rozsudkem č. j. 10 Co 228/2019-446 ze dne 10. 6. 2020 (v pořadí druhým) změnil rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 5. 2019 v nákladovém výroku, jinak jej potvrdil. Odvolací soud nezpochybnil závěr nalézacího soudu, že vedlejší účastník neprokázal, že předmětnou částku plnil z absolutně neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného spojeného se zánikem vyživovací povinnosti. Za této situace je podle odvolacího soudu bez významu, zda předmětná částka byla vyplacena nad rámec běžného výživného pro nezletilou L. či postupně darována stěžovatelce nebo jaký byl konkrétní důvod jejího poskytnutí.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2020 podal vedlejší účastník dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž platí, že uplatnil-li žalobce (vedlejší účastník) nárok na vrácení určité částky a zároveň prokáže, že tuto částku předal, je na žalované (stěžovatelce), aby tvrdila a prokazovala existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Za situace, kdy soudy uzavřely, že vedlejšímu účastníkovi se nepodařilo prokázat existenci jím tvrzené (absolutně neplatné) dohody, se měly zabývat tím, zda existuje nějaký důvod plnění ze strany vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce. Vedlejší účastník měl prokázat pouze to, že danou částku stěžovatelce poskytl; ta měla tvrdit a prokázat, jaký byl jeho důvod plnění. Nadto Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu zdůraznil, že konkludentní jednání nesmí vzbuzovat pochybnosti o tom, co smluvní strany zamýšlely. Odvolací soud bude muset zvážit, zda lze konkludentní uzavření darovací smlouvy mezi účastníky dovodit.
10. Odvolací soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi 598 000 Kč s příslušenstvím; současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení před soudy všech stupňů. Podle odvolacího soudu stěžovatelka v průběhu řízení nabídla různé varianty důvodů, proč jí byly peníze poukazovány (že šlo o běžné výživné na nezletilou L.; že šlo o platby spojené se společnou domácností; že to byly peníze, které jí vedlejší účastník zasílal, protože chtěl), avšak nenavrhla žádné důkazy, které by tato tvrzení přímo či ve vzájemném souhrnu potvrdily. Ve světle učiněných skutkových zjištění nelze posuzovat faktické zasílání částek jako darování; předmětnou částku nepovažují za darování ani sami účastníci. Provedené důkazy nepotvrdily ani důvod placení jako výživné pro nezletilou L. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že žalovanou částku je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení na straně stěžovatelky, k jehož vydání je povinna.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Dovodil-li odvolací soud, že důkazní břemeno ohledně prokázání právního důvodu opravňujícího stěžovatelku si přijaté peněžité plnění ponechat tížilo ji a že je povinna vrátit prostředky zpět vedlejšímu účastníkovi jako bezdůvodné obohacení, učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Kritika stěžovatelky o tom, zda se jí podařilo prokázat existenci právního důvodu pro ponechání si předmětných peněžních prostředků, představuje polemiku se skutkovými závěry, která přípustnost dovolání založit nemůže.
12. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
13. Stěžovatelka namítá, že ačkoliv to byl vedlejší účastník, kdo se domáhal zaplacení předmětné částky, bylo důkazní břemeno v plném rozsahu přeneseno na ni. Z obsahu spisu vyplývá, že vedlejší účastník v průběhu řízení opakovaně měnil svá tvrzení, která se mu nepodařilo prokázat. Na rozdílnost tvrzení upozorňovala rovněž stěžovatelka. Vedlejšímu účastníku tak stačilo jen podat žalobu a k ní doložit předání peněž a vše ostatní bylo ponecháno na stěžovatelce; nepocítil jakoukoliv újmu ani za to, že u soudu opakovaně uváděl nepravdivé údaje, které stěžovatelka svými důkazy vyvracela.
14. Vedlejší účastník navíc netvrdil ani neprokazoval, že by byl uveden v omyl, jde-li o účel poskytování peněžních prostředků. Oba účastníci se shodli na tom, že peníze měly být poskytovány jako finance na zajištění výživy a jiných potřeb spojených s nezletilou L. Bylo jim tak zřejmé, za jakým účelem byly finance poskytovány. Soudy se blíže nezabývaly tvrzením vedlejšího účastníka, že finanční prostředky poukazoval pro účely výživy nezletilé L. Zajímaly se pouze o to, komu byly peníze předány, nikoliv již, pro koho byly určeny. Podle stěžovatelky byl právně správný již prvotní rozsudek nalézacího soudu. Je-li rodič pouze prostředníkem pro hrazení výživného, není možné, aby osobou žalovanou byl právě rodič.
15. Dále stěžovatelka namítá, že odvolací soud ji zkrátil na jejích procesních právech. Poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, nařídil odvolací soud nové jednání a v rámci něj poučil stěžovatelku o podobě jejího výhradního důkazního břemene. Za této situace měl být v souladu s § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušen i rozsudek nalézacího soudu a věc vrácena k dalšímu řízení jemu, v němž mělo s ohledem na přenesení důkazního břemene na stěžovatelku probíhat další jednání. Je totiž v rozporu s § 213 odst. 4 o. s. ř. provádět rozsáhlé dokazování až před odvolacím soudem.
17. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
18. Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že volba mezi doplňováním dokazování nebo vrácením věci nalézacímu soudu se závazným právním názorem je předvídaná procesním předpisem a nemůže sama o sobě vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka byla poučena odvolacím soudem o své povinnosti tvrzení a důkazní, jakož i případných negativních důsledcích nesplnění těchto povinností na výsledek řízení. Stěžovatelka nenavrhla "celou řadu nových důkazů", navrhla především listinné důkazy, které byly provedeny, ostatní důkazy jako nadbytečné odvolací soud neprovedl. Jiné porušení práva na spravedlivý proces v řízení před odvolacím soudem stěžovatelka netvrdí a ani odvolací soud žádné neshledal; navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
19. Nejvyšší soud k otázce rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které vychází z jeho ustálené rozhodovací praxe, od níž není důvod se odchýlit. Polemika stěžovatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu, jimiž byl Nejvyšší soud vázán, nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Podle Nejvyššího soudu je v rozhodnutích soudů nižšího stupně vysvětleno, z jakého důvodu se prostřednictvím v řízení provedených důkazů stěžovatelce nepovedlo důkazní břemeno unést. Okolnost, že spornými prostředky bylo placeno výživné pro dceru účastníků, byla zpochybňována i stěžovatelkou, nadto nevyšla najevo ani v soudních řízeních o výživné pro nezletilou. Ani darování peněz stěžovatelce nebylo prokázáno. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
20. Vedlejší účastník s ústavní stížností nesouhlasí. Požadavek soudů, aby stěžovatelka prokázala důvod k ponechání finančního plnění obdrženého od vedlejšího účastníka, byl v souladu se zákonem i s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a nemohl tudíž zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Vedlejší účastník rozporuje tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud (po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu) měl zrušit rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud postupoval v souladu s poučením Nejvyššího soudu i se zákonem, řádně poučil stěžovatelku v daném řízení a na základě všech zjištěných skutečností správně rozhodl. Vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
21. Na výzvu k podání repliky stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že trvá na veškerých skutečnostech a námitkách vznesených v její ústavní stížností a že nehodlá uplatnit repliku k vyjádřením účastníků.
16. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
24. Stěžovatelka především nesouhlasí s rozložením důkazního břemene ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud ovšem neshledává nic protiústavního na ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je na žalovaném (v tomto případě na stěžovatelce), aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož je oprávněn si obdržené prostředky ponechat (viz bod 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu a tam citovanou judikaturu). V této části jde totiž o výklad podústavního práva, k němuž není Ústavní soud povolán. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá ústavněprávní argumenty, vyjma obecného nesouhlasu, jimiž by tento závěr zpochybňovala.
25. V nyní projednávané věci nešlo o případ, kdy by ochuzený (vedlejší účastník) pouze tvrdil poskytnutí finančních prostředků, ale ani v rovině tvrzení by neuvedl, proč tak učinil. Poukazuje-li stěžovatelka na rozpory v tvrzeních vedlejšího účastníka, pomíjí, že tvrzení obou účastníků nebyla v průběhu řízení konzistentní a ani jeden z nich nebyl schopen svá tvrzení prokázat (vedlejší účastník byl však přinejmenším konzistentní v tom, že od počátku tvrdil, že plnění poskytoval jako výživné). Stěžovatelka byla soudy výslovně a adresně poučena o tom, že ji tíží důkazní břemeno ohledně právního důvodu přijetí finančních prostředků a k tomuto měla dostatečný procesní prostor. Rozhodly-li následně obecné soudy v souladu s nastíněnými pravidly rozložení důkazního břemene v neprospěch stěžovatelky, porušení jejích ústavně zaručených práv to nezakládá.
26. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutkové závěry obecných soudů ohledně posuzování tvrzených důvodů poskytnutí finančních prostředků, Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li nastíněné zásady respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677) či sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156)].
27. Žádný z výše naznačených extrémních rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Jak bylo předestřeno výše, objasnit skutkovou stránku věci nebylo pro soudy jednoduché, o čemž svědčí mimo jiné množství v řízení provedených důkazů, což Ústavní soud ověřil také z vyžádaného procesního spisu. Rozplétání komplikovaných vztahů účastníků přitom není úkolem Ústavního soudu. Dospěl-li odvolací soud na základě provedeného dokazování k řádně odůvodněnému závěru, že poskytnuté plnění nelze bez dalších pochybností kvalifikovat jako darování, nepovažuje to Ústavní soud za ústavněprávní vadu. Ostatně stěžovatelka tímto směrem svoji argumentaci primárně nesměřuje.
28. Nynější případ je pro úplnost třeba odlišit od situace, kdy spolu partneři dlouhodobě tvoří společnou domácnost a vzájemně do ní různou měrou přispívají (přinejmenším to nebylo prokázáno); v takové situaci by bylo možné o rozdílném posouzení věci uvažovat.
29. Konečně, Ústavní soud neshledal nic protiústavního v tom, že po zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem nebyl zrušen i rozsudek nalézacího soudu. Odvolací řízení je založeno na apelačním principu, což se projevuje i tak, že odvolací soud není ve smyslu § 213 o. s. ř. vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Posouzení otázky, zda v daném řízení byl namístě postup podle § 213 odst. 4 o. s. ř., je především na odvolacím soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 247/19 ze dne 22. 10. 2019). Jak vysvětlil odvolací soud ve svém vyjádření, o žádný z případů odůvodňující zrušení rozsudku nalézacího soudu ve smyslu § 219 odst. 2 o. s. ř. nešlo. Není poté zkrácením stěžovatelčiných procesních práv ani porušením dvojinstančnosti řízení, doplnil-li odvolací soud v souladu s příslušnou procesní úpravou dokazování a současně vycházel z důkazů provedených v řízení před nalézacím soudem.
30. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se danou věcí důkladně zabývaly, a to na všech stupních soudní soustavy (viz výše rekapitulovaný procesní vývoj). Za takové situace není pro jeho výjimečnou ingerenci prostor. Ústavní soud nepominul, že rozhodnutí se nepřímo týká i nezletilé L., jejíž nejlepší zájem je rovněž třeba vzít v potaz; v této souvislosti považuje Ústavní soud za důležité, že alespoň podle obsahu spisu bylo dlužné výživné v průběhu řízení uhrazeno. Nezbývá než apelovat na stěžovatelku a zejména na vedlejšího účastníka, aby své další kroky uvážili s ohledem na jejich dceru.
31. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu