Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 5 Tdo 1138/2022-1791, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2022 sp. zn. 8 To 30/2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. listopadu 2021 sp. zn. 2 T 52/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným pokusem zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. c), d), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který byl spatřován v jednání popsaném v bodech 1) a 2) skutkové věty rozsudku. Za to mu byl podle § 222 odst. 4 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu a sám podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) znovu rozhodl tak, že stěžovateli podle § 222 odst. 4 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Současně stěžovatele zprostil podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby pro skutek pod bodem 1) výroku o vině rozsudku obvodního soudu, právně kvalifikovaný jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. c), d), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Ve zbývajících výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Poškození byli podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázáni s nárokem na náhradu škodu na řízení občanskoprávní.
4. Pokusu trestného činu poškození věřitele původně popsaného pod bodem 2) rozsudku obvodního soudu, za který byl pravomocně odsouzen, se stěžovatel dopustil (ve zkratce) tím, že vědom si svého rozsáhlého zadlužení a s tím spojeného rizika postižení nemovitého majetku ve společném jmění manželů v exekučních řízeních nebo v řízení insolvenčním, v úmyslu zabránit svým věřitelům, aby se domohli byť i jen částečného uspokojení svých splatných, respektive vykonatelných pohledávek za ním v minimální výši 125 milionů Kč, činil kroky spočívající v předstírání neexistujícího závazku a v zatížení věci, jež je předmětem závazku, čímž nedovoleně zatížil svůj majetek v hodnotě 12 537 700 Kč a 4 620 000 Kč ve společném jmění manželů, jenž byl městským soudem v insolvenčním řízení zahrnut do majetkové podstaty, a tím usiloval o zmaření uspokojení věřitelů, přičemž účinek na majetkových právech oprávněných věřitelů se dosud neprojevil, neboť v insolvenčním řízení dosud nedošlo ke zpeněžení majetkové podstaty a rozvrhu výtěžku.
5. Městský soud dospěl ohledně popsaného jednání po posouzení věci, ve shodě s názorem obvodního soudu, k závěru, že motivem jednání stěžovatele bylo od počátku ochránění majetku před věřiteli tak, aby z něj nemohli být uspokojeni, naopak aby jej i nadále mohl užívat on sám. Obvodní i městský soud shodně konstatovaly, že stěžovatel si byl prokazatelně dobře vědom svého rozsáhlého zadlužení a s tím spojeného rizika postižení svého nemovitého majetku a že jednal ve snaze zabránit alespoň částečnému uspokojení svých věřitelů tak, že uzavřel po předchozí domluvě se svým dobrým známým z Ruské federace A. N. S. k zajištění dluhu z fiktivní smlouvy o půjčce dne 21. 11. 2009 fiktivní zástavní smlouvu, kterou ve prospěch jmenovaného zřídil zástavní právo k pozemkům ve společném jmění manželů. Návrh na vklad zástavního práva podal dne 18. 2. 2010 advokát P. V., který tak podle učiněných skutkových zjištění učinil z podnětu stěžovatele, nikoli z podnětu svědka A. N. S. Podle výsledků provedeného dokazování vše řídil a koordinoval stěžovatel, v jehož výlučném zájmu bylo sjednání fiktivní zástavní smlouvy zajišťující jeho neexistující a předstíraný dluh vůči uvedenému svědkovi, který to celé bral jen jako přátelskou službu příteli. Jmenovaný svědek doznal, že ve skutečnosti žádné peníze stěžovateli nikdy nepůjčil. Obecné soudy proto uzavřely, že snaha stěžovatele o ochránění vlastního majetku před věřiteli byla ukončena až vkladem zástavního práva k jeho nemovitostem do katastru nemovitostí. Nebylo proto možné mu nepřičítat jednání, k němuž došlo 18. 2. 2010 a které spočívalo v podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, jakož i provedení tohoto vkladu, které bylo vyvrcholením a završením jeho úsilí. To, že ke zmaření či částečnému zmaření uspokojení pohledávek jeho věřitelů nakonec nedošlo, bylo dáno účinným postupem dalších subjektů, především v důsledku podání insolvenčního návrhu a dalším postupem insolvenčního správce v insolvenčním řízení.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Shledal, že soudy nižších stupňů provedly řadu důkazů, na nichž založily své skutkové závěry, jež nejsou v žádném (natož extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. Zdůraznil, že stěžovatel svou obhajobu stavěl na tom, že došlo k promlčení jeho trestné činnosti, neboť jeho jednání bylo ukončeno již podpisem předmětné zástavní smlouvy dne 21. 11. 2009, nikoliv až dne 18. 2. 2010. To však podle Nejvyššího soudu neodpovídá důkazně podloženým skutkovým závěrům, proto uzavřel, že argumentace stěžovatele, že jeho jednání mělo být posouzeno podle dřívějšího trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, nemohla obstát, a že otázku promlčení bylo třeba vyřešit podle § 34 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Dodal, že z uvedeného plyne, že celá promlčecí doba v případě stěžovatele nikdy neproběhla.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti pro rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že daný skutek měl být posouzen podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009, neboť byl dokonán v roce 2009. Znovu tvrdí, že poslední kroky učinil podpisem zástavní smlouvy dne 21. 11. 2009 a na podání návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí ze dne 17. 2. 2010 se již nijak nepodílel. Rozporuje učiněná skutková zjištění s tím, že svědek A. N. S. vědomě podepsal plnou moc pro P. V., chtěl mít vklad zástavního práva pod svou kontrolou a sám jej inicioval. Podle stěžovatele je skutkový závěr, že P. V. jednal jako jeho zmocněnec, neodůvodněný a nemá oporu v provedeném dokazování. Má za to, že v řízení nebyly zejména vyvráceny pochybnosti o tom, zda vůbec byli stěžovatel a P. V. v kontaktu, případně jakým způsobem stěžovatel P. V. ovlivňoval. Městskému soudu dále vytýká, že se nevypořádal s předloženým listinným důkazem - čestným prohlášením svědka A. N. S. ze dne 6. 3. 2017, které podle něj zpochybňuje pravdivost skutečností uvedených tímto svědkem v jeho výpovědi.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodující obecné soudy ponechaly bez povšimnutí významné mezery ve zjištěném skutkovém stavu věci a tyto pochybnosti interpretovaly v jeho neprospěch, čímž zasáhly do zásady volného hodnocení důkazů. Podle něj z provedeného dokazování vyplývají pochybnosti o subjektivní stránce trestného činu, neboť nebylo prokázáno, zda vůbec zamýšlel vznik následků v podobě vkladu zástavního práva ve prospěch svědka A. N. S. k předmětným nemovitostem. Pochybení obvodního a městského soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, který se s jeho v dovolání uplatněnými námitkami řádným způsobem nevypořádal.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
13. Ohledně předmětného jednání stěžovatele popsaného v rozsudku obvodního soudu pod bodem 2) obvodní soud i městský soud v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. V průběhu řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel si byl dobře vědom svého rozsáhlého zadlužení a s tím spojeného rizika postižení svého nemovitého majetku a že jednal ve snaze zabránit alespoň částečnému uspokojení svých věřitelů.
Za účelem ochrany svého majetku a po předchozí domluvě se svým dobrým známým z Ruské federace A. N. S. předstíral závazek vůči tomuto svědkovi a uzavřel s ním fiktivní zástavní smlouvu, kterou ve prospěch jmenovaného zřídil zástavní právo k pozemkům ve společném jmění manželů. Návrh na vklad zástavního práva podal dne 18. 2. 2010 advokát P. V. a prokazatelně tak učinil z podnětu stěžovatele, který vše koordinoval a řídil, nikoli z podnětu svědka A. N. S., jak tvrdí stěžovatel. Tento svědek u hlavního líčení vypověděl, že je blízkým přítelem stěžovatele a že mu nikdy žádné peníze nepůjčil.
Podpis na předložené zástavní smlouvě ze dne 21. 11. 2009 uznal za svůj s tím, že dokument podepsal na žádost stěžovatele jako přátelskou výpomoc. Potvrdil rovněž, že dne 29. 3. 2011 podepsal listinu "Vysvětlení", která obsahuje mimo jiné tvrzení, že svědek byl manželi Ř. pozván do P. s tím, že by jim byl velmi nápomocen, kdyby podepsal předložené dokumenty - potvrzení o existenci dluhu a následně vzdání se této pohledávky. Svědek uvedl, že mu listiny byly předloženy v češtině, že jim nerozuměl, ale v dobré víře je podepsal (viz body 50 a 84.
rozsudku obvodního soudu). Nelze tak nic namítat proti závěru obecných soudů, že snaha stěžovatele o ochránění vlastního majetku před věřiteli byla ukončena až vkladem zástavního práva k jeho nemovitostem do katastru nemovitostí a že tedy nebylo možné nepřičítat mu k tíži i jednání, k němuž došlo dne 18. 2. 2010 (podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí), tj. již za účinnosti trestního zákoníku.
14. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že se nevypořádal s předloženým listinným důkazem - čestným prohlášením svědka A. N. S. ze dne 6. 3. 2017, které podle něj zpochybňuje pravdivost skutečností uvedených tímto svědkem v jeho výpovědi, ani v tom mu nelze přisvědčit. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že na závěru o prokázaném úmyslu stěžovatele alespoň částečně zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů nemohlo prohlášení svědka A. N. S. ze dne 6. 3. 2017, které obhajoba předložila až v odvolacím řízení, nic změnit. Konstatoval, že tento důkaz nevyhodnotil jako věrohodný a způsobilý změnit učiněné závěry o vině stěžovatele. Za zásadní považoval otázku, proč byla daná listina předložena (či jakkoli zmíněna) až v řízení před odvolacím soudem a nikoli v hlavním líčení před soudem nalézacím, kde leží těžiště dokazování. Tento nestandardní a silné pochybnosti vzbuzující postup byl podle městského soudu podpořen i tím, že z ověřovací doložky vyplývá, že vidimace byla provedena v R. již dne 11. 8. 2017 a lze tak usuzovat, že stěžovatel měl tuto listinu k dispozici po celou dobu. Pochybnosti o věrohodnosti dokumentu podporovalo i to, že v druhém odstavci ověřené kopie (psaném azbukou v ruském jazyce) je místo pro určení roku vynechané a rukou je dopsaný rok "2009". K tomu městský soud zdůraznil, že dva roky po tom, co mělo být svědkem sepsáno předložené prohlášení, učinil svědek výpověď v trestním řízení, která je s prohlášením v zásadním rozporu, stejně jako je v rozporu s vysvětlením ze dne 29. 3. 2011, jehož pravdivost nebyla svědkem v jeho výpovědi popřena. Na základě uvedených skutečností městský soud nevyhodnotil předložené prohlášení jako věrohodný důkaz, který by byl způsobilý zpochybnit později učiněnou výpověď jmenovaného svědka a vyvrátit tak vinu stěžovatele, což bylo plně v jeho kompetenci.
15. Z rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel v podaném dovolání, stejně tak jako v ústavní stížnosti, toliko opakuje námitky, kterými vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, podle kterých součástí jeho záměru a plánu, jak ochránit svůj majetek před věřiteli, bylo vytvoření fiktivní pohledávky a její zajištění zástavním právem, které nejenže formálně sjednal se svědkem A. N. S., ale též jej prostřednictvím P. V. nechal vložit do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud však po přezkoumání věci uzavřel, že soudy nižších stupňů tyto své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, přičemž je opřely mimo jiné o výpověď svědka A. N. S., a že ve věci nebyl shledán žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podrobně rovněž zdůvodnil, proč nemohla obstát argumentace stěžovatele, že jeho předmětné jednání mělo být posouzeno podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Zdůraznil také, že otázku promlčení bylo třeba vyřešit podle § 34 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, podle nějž trestní odpovědnost za trestný čin s horní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody nejméně pět let zanikne uplynutím promlčecí doby v trvání deseti let. Ta počala běžet podle § 34 odst. 2 trestního zákoníku až ukončením jednání stěžovatele dne 18. 2. 2010. Promlčecí doba se podle § 34 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku přerušila mimo jiné zahájením trestního stíhání (v roce 2017), ale i pozdějším podáním obžaloby či následným vyhlášením odsuzujícího rozsudku. Celá promlčecí doba nikdy neproběhla.
17. Nejvyšší soud se tak podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
18. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu