Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti VERONEX, a.s., se sídlem Rudolfovská tř. 202/88, České Budějovice, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 732/2023-1393 ze dne 26. 4. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se po státním podniku Lesy České republiky, s. p. (dále jen "státní podnik"), domáhala náhrady škody. Mezitímním rozsudkem rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, že žaloba je co do základu nároku důvodná. Vrchní soud v Praze mezitímní rozsudek v částce 343 229 562 Kč změnil tak, že žalobu zamítl a v částce 2 017 993 Kč jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl. Rozsudky vrchního soudu a Nejvyššího soudu následně zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2370/14 ze dne 20. 6. 2017. Vrchní soud poté potvrdil mezitímní rozsudek krajského soudu, avšak jeho rozhodnutí bylo zrušeno velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
2. Po zrušujícím zásahu Nejvyššího soudu krajský soud rozsudkem č. j. 13 Cm 138/2009-1191 ze dne 25. 4. 2022 řízení v částce 700 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), dále žalobě v částce 326 092 000 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok II) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok III). Vrchní soud na základě odvolání státního podniku rozsudkem č. j. 6 Cmo 150/2022-1252 ze dne 4. 1. 2023 potvrdil II. výrok rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem, napadeným touto ústavní stížností, zrušil posledně uvedený rozsudek vrchního soudu v rozsahu specifikovaném ve III. výroku rozsudku Nejvyššího soudu, a to pro nepřezkoumatelnost.
3. Proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť má za to, že jím byly porušeny čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelka zejména namítá, že ačkoli není řízení před obecnými soudy skončeno, má být její ústavní stížnost posouzena jako přípustná. Podle stěžovatelky posuzovaná věc přesahuje její vlastní zájmy a má precedentní potenciál, který může ovlivnit budoucí rozhodování obecných soudů. Dále má za to, že v řízení dochází k průtahům, což odůvodňuje zejména jeho celkovou délkou čtrnácti let. Nejvyšší soud měl postupovat libovolně, jelikož nerespektoval právní názor Ústavního soudu obsažený ve výše uvedeném nálezu.
Nejvyšší soud údajně otevřel cestu k přezkumu skutkových zjištění nižších soudů, což mu nepřísluší. Stěžovatelka se domnívá, že výše uvedený postup vyžaduje zásah Ústavního soudu. Dovolání státního podniku nebylo přípustné a mělo být odmítnuto. Ve zbytku stěžovatelka obšírně popsala, proč je napadené rozhodnutí věcně nesprávné a vylíčila rozhodující okolnosti sporu. Podle stěžovatelky především není rozsudek vrchního soudu, zrušený zde napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, nepřezkoumatelný, naopak rozsudek Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněn.
5. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat hodnocením věci samé, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je též zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však obsahuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
6. Ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).
8. V citovaných zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
9. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí. Posuzovaná věc se nachází ve fázi řízení před vrchním soudem poté, co byl jeho původní rozsudek Nejvyšším soudem zrušen. V daném procesním stadiu není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, povolán k námitkám předestřeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Stěžovatelka uplatnila toliko polemiku se správností napadeného rozsudku a s délkou řízení.
Z jejích tvrzení neplyne, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala její zájmy. Stěžovatelka nežádá nic jiného, než zásah Ústavního soudu za účelem "urychlení" řízení, což je ale postup, který zákon neumožňuje a který odporuje výše uvedeným zásadám. Je sice pravdou, že řízení již trvá nestandardně dlouho, nicméně z dat vydání posledních tří meritorních rozhodnutí plyne, že soudy rozhodovaly nadprůměrně rychle (viz výše bod 2). K nápravě tvrzených průtahů přitom slouží jiné právní prostředky než ústavní stížnost.
Všechny uplatněné námitky může stěžovatelka na svou obranu vznést v případném dalším řízení, potenciálně i v řízení o ústavní stížnosti, avšak až po konečném rozhodnutí ve věci, není-li náprava před jinými orgány možná. Proto lze shrnout, že zde ani není dáno pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatelky, a bylo tak způsobilé k přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci.
10. Pro výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. července 2023
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj