24 Cdo 732/2023-1370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a Mgr. Jany Misiačkové, v právní věci žalobkyně
VERONEX, a.s., identifikační číslo osoby 45273201, se sídlem v Českých
Budějovicích, Rudolfovská tř. 202/88, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovanému Lesy České
republiky, s. p., identifikační číslo osoby 42196451, se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D.
advokátem, se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, o zaplacení částky
343 229 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, a o jím
podaném návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
I. Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č.
j. 6 Cmo 150/2022-1252, se odkládá do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího
soudu o podaném dovolání.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1207,
se zamítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1207, jako soud prvního
stupně ve výroku I. zastavil řízení co do částky 700 000 Kč s příslušenstvím,
ve výroku II žalovanému státnímu podniku uložil povinnost zaplatit žalobkyni
částku 326 092 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným v uvedeném výroku
rozsudku, ve výroku III žalobu do částky 16 437 562 Kč s příslušenstvím zamítl,
ve výroku IV žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení částku 6 916 240,10 Kč a ve výroku V rozhodl o povinnosti žalovaného
zaplatit České republice - Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady na
znalečné ve výši 6 152,85 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II, IV, a V ve výrocích II a V potvrdil (alinea 1 výroku I rozsudku
odvolacího soudu) a ve výroku IV jej mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 135 488 Kč, do 3 dnů od právní
moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (alinea 2 výroku I rozsudku odvolacího
soudu). Dále vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu
nákladů odvolacího řízení částku 529 678 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupce žalobkyně (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném
domáhala náhrady škody v částce 326 092 000 Kč představované ušlým ziskem a ve
zbytku skutečnou škodou (vyplacené pracovněprávní nároky), část původně
uplatněného nároku byla vzata zpět a řízení o něm zastaveno. Co do částky 16
437 562 byla žaloba pravomocně zamítnuta (výrok III). Předmětem dovolacího
řízení byl nárok na zaplacení ušlého zisku ve výši 326 092 000 Kč s
příslušenstvím. Škoda představovaná ušlým ziskem ve výši 326 092 000 Kč měla
vzniknout jednáním žalovaného vůči poškozeným společnostem Lesy Vyšší Brod,
a.s., Forest Svitavy, a.s., Forest Česká Lípa, a.s., Lesní společnost Hradec
Králové, a.s., Lesní společnost Jihlava, a.s., Lesy Český Rudolec, a.s., Lesy
Tábor, a.s. (dále též lesnické společnosti). Tyto nároky na náhradu škod měly
být na žalobkyni postoupeny na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2009. Škody měly konkrétně uvedeným právním předchůdcům žalobkyně vzniknout
tím, že žalovaný měl s uvedenými právnickými osobami uzavřít rámcové smlouvy o
komplexních lesních činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních
činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též lesnické
smlouvy) na dobu 8 let, na základě nichž žalobkyně a uvedené společnosti měly v
dobré víře provádět různé lesnické práce. Koncem roku 2006 jim však žalovaný
měl oznámit, že ukončuje plnění z uzavřených smluv, což podle žalobkyně
znamenalo, že plnění probíhalo po dobu kratší, než bylo sjednáno, konkrétně u
části společností od 1. 7. 2005 a u ostatních společností od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006.
Vzhledem k tomu, že právní předchůdci žalobkyně podřídili zmíněným
smlouvám své hospodaření, včetně investic, pracovních sil a pod., měla jim
vzniknout předčasným ukončením plnění ze smluv žalovaná škoda. Rozsudek odvolacího soudu žalovaný napadl dovoláním; rovněž byl navržen odklad
vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí, a to s odůvodněním, že a) podané dovolání
nemá vady, které by bránily v pokračování v tomto dovolacím řízení, je včasné a
přípustné, b) podle dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu je
možné nařídit výkon rozhodnutí anebo zahájit exekuci a c) neprodleným výkonem
rozhodnutí anebo exekucí dovolateli přitom hrozí velice závažná újma na jeho
vlastnických právech, neboť předmětem tohoto soudního řízení je mezi stranami
sporný tvrzený nárok žalobkyně v řádu stovek miliónů Kč, když po úhradě této
finanční částky nelze zaručit, že v případě eventuálně úspěšného dovolání
žalovaného a zrušení povinnosti hradit přisouzenou finanční částku žalobkyni
bude možno uhrazenou finanční částku od žalobkyně vymoci zpět. Žalovaný
připomenul, že je státním podnikem, žalobkyně nabyla nárok postoupením a
neprodleným výkonem soudních rozhodnutí by došlo k závažné újmě na státním
majetku, a to za situace, kdy není zaručena zpětná vymahatelnost těchto
finančních prostředků ve vztahu k žalobkyni neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí tedy dojde k závažné újmě na právech žalovaného. V případě, že by
žalobkyně podala návrh na výkon rozhodnutí, jsou s nařízením výkonu rozhodnutí
ex lege spojeny negativní právní účinky, které by postihly dovolatele, který je
strategickým státním podnikem, a to v ohromném rozsahu téměř tři čtvrtě
miliardy Kč. Tato skutečnost by měla závažný dopad do chodu tohoto významného
státního podniku. Dovolatel proto žádal o odklad vykonatelnosti, event. právní
moci, u obou rozsudků, a to až do doby skončení tohoto dovolacího řízení. Žalobkyně měla naopak podaný návrh na odklad vykonatelnosti za nedůvodný a
navrhovala, aby byl zamítnut. Vyzdvihla, že důvody, o které žalovaný opírá
návrh na odklad vykonatelnosti a event. právní moci, nejsou dostatečné pro to,
aby dovolací soud tímto mimořádným opatřením intervenoval do pravomocných
rozsudků nalézacích soudů, když dovolání je zjevně nedůvodné a představuje ve
své podstatě jen polemiku se skutkovými závěry nižších soudů ohledně vědomosti
žalobce o neplatnosti tzv. lesnických smluv pro jejich rozpor s úpravou
zadávání veřejných zakázek. Tato skutková otázka byla soudem prvního stupně i
odvolacím soudem více než dostatečně zodpovězena a jejich závěry důkladně
zdůvodněny. Ve smyslu ustanovení § 237 až § 238a o. s. ř. přitom revize
skutkových závěrů obecných soudů není způsobilým dovolacím důvodem. Je
evidentní, že „oba nalézací soudy“ se věci věnovaly s maximální pečlivostí a
jejich rozsudky jsou také vyčerpávajícím způsobem odůvodněny. Již z tohoto
důvodu je zřejmé, že dovolání nemůže být úspěšné a není namístě odkládat
vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Nebyla nijak specifikována závažná
újma, jež žalovanému neprodleným výkonem rozhodnutí hrozí, když dle účetní
závěrky žalovaného za rok 2021 dosahoval čistý obrat žalovaného 16 787 672 000
Kč a výsledek hospodaření po zdanění 2 742 753 000 Kč. Žalovaný navíc od roku
2020 vytváří rezervu právě na splnění povinností vůči žalobkyni. Naopak
žalobkyně je velká společnost s rozsáhlým majetkem, u které v žádném případě
nehrozí, že by prostředky případně nebyla schopna vrátit. Jak vyplývá z účetní
závěrky za rok 2021, žalobkyně vlastní aktiva (19 nemovitostí) v celkové
hodnotě přesahující 1 mld. Kč s pravidelným konsolidovaným výnosem 75 mil. Kč
ročně. Rovněž poměry žalobkyně tedy vylučují, že by žalovanému hrozila závažná
újma výkonem rozhodnutí. Tvrzení, o něž žalovaný opřel důvodnost návrhu na
odklad vykonatelnosti a právní moci nejsou pravdivá. Žalovaný v (mezidobí
zahájeném) exekučním řízení již dne 8. 3. 2023 podal návrh na zastavení exekuce
dle § 55 exekučního řádu, kterým bylo zahájeno řízení u exekučního soudu, jehož
doba trvání bude téměř jistě delší než samotné řízení před dovolacím soudem. Na
základě ustanovení § 47 odst. 2 exekučního řádu nelze do rozhodnutí o návrhu na
zastavení exekuce exekuci provést. Žalovaný v exekučním řízení rovněž podal dne
8. 3. 2023 návrh na odklad exekuce dle § 54 exekučního řádu, přičemž opět dle §
54 odst. 2 exekučního řádu platí, že do rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce
exekutor nezajišťuje majetek ani exekuci neprovede. Řízení o zastavení exekuce,
které žalovaný svým návrhem zahájil, je přitom standardně dvojinstančním
řízením před příslušnými exekučními soudy. S ohledem na běžnou délku trvání
takového řízení je téměř jisté, že toto řízení bude v konečném důsledku delší
než samotné řízení před dovolacím soudem. Skutečnost, že již došlo k zahájení
exekučního řízení, v němž s ohledem na shora uvedené nyní tak jako tak nelze
exekuci provést, znamená, že rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku
odvolacího soudu Nejvyšším soudem nebude mít na žalovaného a jeho majetkovou
sféru vůbec žádný vliv. Ať již dojde k odkladu vykonatelnosti rozsudku
odvolacího soudu Nejvyšším soudem, či nikoli, vůči žalovanému bude i nadále
probíhat exekuční řízení s tím, že samotnou exekuci nebude možné provést. Určitě tedy žalovanému s ohledem na výše uvedené nehrozí provedení exekuce ani
jiné další negativní důsledky, tím méně další závažná újma, dříve, než dojde ke
konečnému rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání žalovaného. Odklad
vykonatelnosti by nebyl spravedlivý a hospodárný (z důvodů žalobkyní podrobněji
popsaných). Posléze ještě žalobkyně doplnila, že jí dne 15. 3. 2023 doručil
soudní exekutor JUDr. Petr Kocián (exekutor pověřený výkonem výše uvedených
rozhodnutí vůči žalovanému) usnesení č. j.: 137 Ex 1850/23-31, kterým bylo
provedení exekuce vůči žalovanému odloženo. Důvodem bylo, že žalovaný podal
návrh na zastavení a odklad exekuce a složil na účet soudního exekutora JUDr. Petra Kociána jistotu v dostatečné výši kryjící celou vymáhanou částku.
[Proto
je nyní dle mínění žalobkyně nade vši pochybnost zřejmé, že důvody, o které
žalovaný opíral svůj návrh na odklad vykonatelnosti dovolacím soudem, pominuly. Vůči žalovanému totiž nadále nehrozí neprodlené provedení exekuce, protože
exekuci nyní nelze provést, a to přinejmenším do pravomocného rozhodnutí o
dřívějším návrhu žalobkyně na zastavení exekuce. Řízení o zastavení exekuce je
standardně dvojinstanční řízení, jehož běžná doba trvání přesahuje délku
běžného dovolacího řízení. Vůči žalovanému odkladem exekuce již nepůsobí
inhibitoria ani další negativní důsledky exekuce, protože vydáním usnesení může
nakládat s celým svým ostatním majetkem a jsou rovněž suspendovány účinky dříve
vydaných exekučních příkazů, a to po dobu trvání odkladu exekuce, tj. minimálně
do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení řízení. Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci postupoval podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz
čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i
bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným
výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. V usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud shrnul, že
s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti (tzv. sistace) ve
smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací
soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a
které musí být splněny současně, a to, že: 1) dovolání nemá vady, které by
bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné, podané osobou k tomu
oprávněnou a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon
podání dovolání připouští, 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit
výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) výkon rozhodnutí podle části
šesté o. s. ř. nebo provést exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na
jeho právech, 4) podle obsahu spisu není vyloučeno, že dovolání bude úspěšné,
5) odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka
řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby). Posuzované dovolání nemá takové vady, pro něž by muselo být jako celek
odmítnuto, bylo podáno včas a je subjektivně i objektivně přípustné. Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se obecně poměřuje
možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele. O
tom, že úspěch dovolání nelze a priori vyloučit, lze uvažovat tehdy, jestliže
dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (samozřejmě bez prejudice ve
vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch
závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve
prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud
vzal současně náležitě na zřetel, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo
rozhodnuto o nikoliv zanedbatelné částce, jež na jistině a příslušenství se
pohybuje v řádu tři čtvrtě miliardy Kč. V usnesení ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018, Nejvyšší soud přijal
závěr, že v případě státu vystupujícího v postavení povinného (dovolatele),
který disponuje rozsáhlým majetkem, jenž by jej mohl z dosahu § 243 písm. a) o. s. ř. zdánlivě vylučovat, je třeba při aplikaci dotčeného ustanovení brát v
úvahu též skutečnost, že státní majetek musí být využíván účelně a hospodárně k
plnění rozmanitých a (mnohdy) jiným subjektem nezastupitelných funkcí státu a k
výkonu stanovených činností, a to v rámci zákonných limitů. Pokud se jedná o
posouzení, zda by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním
napadeného (výroku) rozhodnutí státu jako dovolateli hrozila závažná újma na
jeho právech, je tedy třeba uvažovat v tom smyslu, zda by neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí mohlo dojít k nikoliv zanedbatelnému ohrožení plnění
některé z funkcí státu v rozpočtovém roce. Uvedené závěry lze přitom nepochybně
vztáhnout i na státní podniky, byť ty jsou od státu personálně odděleny. I
žalobkyně správně poukazuje na to, že majetkové poměry žalovaného státního
podniku svědčí o tom, že není třeba mít obavy z toho, že sistací rozhodnutí
odvolacího soudu dojde k situaci, kdy by v budoucnu měl být dosud pravomocně
přiznaný nárok nevymahatelný. Podle obsahu spisu nelze prozatím zcela vyloučit, že dovolání v uvedeném
rozsahu bude (může být) úspěšné. Je přitom zřejmé, že neprodleným výkonem
rozhodnutí (exekucí) odvolacího soudu hrozí vznik závaznější újmy na právech
žalovaného, a to i s ohledem na charakter a rozsah přiznaného nároku. Odklad
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve výše specifikované části se přitom
nedotkne právních poměrů třetích osob. Namítala-li potom žalobkyně, že je
provedení exekuce ze zákona odloženo (ať už složením jistoty a navazujícím
rozhodnutím soudního exekutora rušícím i účinky zákonného inhibitoria či
podáním včasného návrhu na její zastavení), pak této úvaze nemohl Nejvyšší
popřát sluchu, neboť účel sistace rozhodnutí Nejvyšším soudem v řízení o
podaném dovolání se v některých směrech nekryje s účinky odkladu soudní exekuce
podle exekučního řádu, přičemž je potřeba současně ošetřit i případné období po
pravomocném zamítnutí návrhu na zastavení soudní exekuce, nebylo-li by v té
době o dovolání ještě věcně rozhodnuto. Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu odložil vykonatelnost napadeného
rozsudku odvolacího soudu, a to do doby právní moci rozhodnutí o dovolání. Naopak zamítl obdobně koncipovaný požadavek vážící se k výrokům rozsudku soudu
prvního stupně, neboť ve vztahu k nim je sistace pojmově vyloučena (srov. znění
§ 243 písm. a/ o. s. ř. postihující vykonatelnost „napadeného“ rozhodnutí, jímž
může být pouze rozhodnutí odvolacího soudu, jak plyne z § 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek soudu prvního stupně nelze samozřejmě vykonat za situace, kdy
byla odložena právní moc navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Rozhodnutí soudu prvního stupně, které žalovaný podle obsahu
dovolání rovněž napadl, v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236
odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je
opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to
zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu,
aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud
dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1
věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9.
2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení; v tomu
odpovídajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalovaného výrokem II tohoto
rozsudku odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). To ovšem nebrání Nejvyššímu soudu v
tom, aby jako akcesorický zrušil i výrok o nákladech řízení, který sleduje osud
výroku o věci samé.
17. V projednávané věci je pro závěr o opodstatněnosti dovolání v prvé
řadě určující posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu (a spolu s ním i
rozsudek soudu prvního stupně) nepřezkoumatelný. Připomíná se, že dovolání je
ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i pro řešení dílčích procesních otázek,
jestliže jejich řešení může mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného
rozhodnutí v poměrech konkrétní projednávané věci (srov. kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014), zvláště bylo-li
způsobilé zasáhnout základní práva a svobody (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16), právo na spravedlivý proces (a tedy
i řádné odůvodnění soudního rozhodnutí) nevyjímaje. Dovolání shledal Nejvyšší
soud - oproti mínění žalobkyně a ve vztahu k takto nastolené procesní otázce -
v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že
dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné.
19. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nesprávnost právního posouzení může
spočívat podle okolností rovněž v nesprávném procesním postupu soudu (to je v
nesprávné aplikaci normy procesního práva), pokud se pro dovolatele nepříznivě
odrazil (mohl odrazit) v napadeném rozhodnutí.
20. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci.
21. Není-li dále stanoveno jinak, soud podle § 157 odst. 2 o. s. ř. v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
22. Předeslat možno, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle
současné právní úpravy sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem (viz 241a odst.
1 o. s. ř. per argumentum ? contrario, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014), přičemž skutkový stav, z něhož při
(meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení nijak
revidovat, ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či
neurčitá.
23. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, rovněž vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné
části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu
mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým
pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o
skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru
(skutkové právní věty), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně
kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub
správnosti právního posouzení věci.
24. Povinnost soudů rozsudky náležitě odůvodnit způsobem zakotveným v
citovaném § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého
procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod
vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a z článku 1 Ústavy České republiky, který
představuje, jak již naznačeno výše, součást práva na spravedlivý proces. Z
odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav,
kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých
důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, ze dne 28. 2.
2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí
vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře
závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019,
sp. zn. II. ÚS 968/18).
25. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
100/2013).
26. V posuzovaném případě však dovolatel soudu prvního stupně (byť jen
ve vztahu k části odůvodnění jeho rozsudku) opodstatněně vytýká, že zcela
rezignoval na řádné odůvodnění vydaného rozhodnutí, když zcela vědomě opomenul
hodnotit jednotlivé za řízení provedené důkazy a na jejich základě učinit
jednoznačný závěr o skutkovém stavu.
27. Nejvyšší soud proto konstatuje, že odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, který za základ svého rozhodnutí převzal i odvolací soud, nepředstavuje
spolehlivý pramen poznání úvah soudů stran zjišťování skutkového stavu věci i
na něj navazujícího právního posouzení, pročež se jedná o rozsudek
nepřezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). To je přitom zcela zřetelné z odstavce 11 rozsudku
soudu prvního stupně, kde uvedený soud akcentoval, že „s ohledem na to, že ve
věci bylo již vydáno několik rozhodnutí, soud na tomto místě neuvádí podrobně
zjištěný skutkový stav, ale pouze podstatné důvody rozhodnutí“. Z jím vydaného
rozhodnutí není vůbec patrné, v čem konkrétně (v jakých prokázaných skutkových
okolnostech) spatřuje vznik škody, tím méně z čeho lze usoudit na výši tvrzené
škody a konec konců není patrný jakýkoliv skutkový stav, který by byl základem
pro navazující právní úvahy. V čem konkrétně je spatřován ušlý zisk a jaké
úvahy vedly soud k určení jeho výše, se z odůvodnění nikterak nepodává. Pokud
již vůbec soud prvního stupně nějaké skutkové závěry činí, pak jen velmi
okrajově, a to ještě jen k otázce porušení právní povinnosti a možnosti
liberace. Jak se ovšem v rovině skutkové dobral závěru o vzniku a výši škody a
v jakých skutkových okolnostech je jím spatřována nezbytná příčinná souvislost
mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, z odůvodnění rozhodnutí
seznatelné není. Proběhlo-li (jako v přítomné věci) dokazování, je soud vždy
povinen jednotlivé důkazy zhodnotit podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.
s. ř. a právě prostřednictvím takového hodnocení musí následně dospět k
jednoznačnému skutkovému závěru (není-li rozsudek založen na tom, že účastník
neunesl důkazní břemeno nebo nejde-li o rozsudek pro uznání). Až takto ukotvený
skutkový závěr může být teprve předmětem návazné právní kvalifikace učiněné na
základě věci přiléhavých ustanovení hmotného práva. Přitom zákonná formulace
znění § 157 odst. 2 o. s. ř. (arg. „o které důkazy opřel svá skutková
zjištění“) znamená, že z odůvodnění musí být zřejmé, z jakých konkrétních
důkazů soud čerpal dílčí skutková zjištění, čím byly jednotlivé skutečnosti
prokázány a jaký důkaz se vztahuje právě k jednotlivému zjištění. Je-li
požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí součástí práva na soudní
ochranu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS
593/17, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20), pak jeho absence v
posuzované věci založila ve vztahu k oběma účastníkům porušení práva na
spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp.
zn. I. ÚS 3093/13).
28. Nepřípustné je rovněž nahrazovat skutkové a právní závěry soudu
úvahami soudního znalce. Ani správné zadání znaleckého posudku směřující
výlučně k vyřešení odborné skutkové otázky nezbavuje soudce povinnosti hodnotit
provedený důkaz podle klíčové zásady volného hodnocení (§ 132 o. s. ř.) jako
každý jiný – viz k tomu z řady dalších například nález Ústavního soudu ze dne
24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, podle něhož „znalecký posudek je nutno
hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší
důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní
korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření
znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro
znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek,
jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a
způsobu vyvozování jeho závěrů“. V nálezu soudu ochrany ústavnosti ze dne 13.
12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, byl pak kladen důraz na to že „soudy musí
pracovat se snahou o individuální přístup ke každému jednotlivému případu, a
nikoliv naprosto nekriticky přejímat závěry znaleckých posudků, v nichž jsou
mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného
posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak
má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak musí být rozhodnutím
nezávislého soudu, a nikoliv soudního znalce“. Dlužno dodat, že o správnosti či
nesprávnosti znaleckého posudku nemůže svědčit jen délka či obšírnost výslechu
jeho zpracovatele před soudem a – soudě podle odůvodnění rozsudků soudů obou
stupňů – jednotlivé závěry ve věci činných odborníků se ve výsledku rozcházely
v řádech stovek miliónů Kč.
29. Měl-li snad soud prvního stupně za to, že je možno vycházet z
hodnocení důkazů a závěru o skutkovém stavu, jak je učinil ve svých dřívějších
rozhodnutích, pak nejenže jím dříve vydaná meritorní rozhodnutí byla soudy
vyšších stupňů bez náhrady zcela odklizena (jejich zrušením), ale zejména je
třeba vzít na zřetel, že žádné z takových dříve vydaných rozhodnutí se
explicitně nezabývalo výší škody (nešlo navíc o rozhodnutí, jímž by byla
jakákoliv škoda přiznávána).
30. K řešené materii Nejvyšší soud nadto připomíná, že ve své judikatuře
opakovaně vyslovil závěr, podle kterého je-li nepřezkoumatelností postiženo již
rozhodnutí soudu prvního stupně, a to pro nerespektování zásad uvedených v
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jež byly posléze na újmu účastníku řízení,
který s rozhodnutím prvostupňového soudu nesouhlasil, odvolací soud musí takové
nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zrušit, jinak sám
zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, ze
dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1472/2017, nebo ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016). V poměrech
právě projednávané věci tak odvolací soud nedostál povinnosti náležitě
přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, když jej meritorně potvrdil, aniž by
byl předtím ustálen jakýkoliv skutkový stav. Lapidárně řečeno: rozhodnutí, z
nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v
odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno (srov. například rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn.
29 Odo 246/2004, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).
31. Nejvyšší soud nepřehlédl, že právní otázku pod bodem 1/ dovolání,
týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, spojoval dovolatel (za dodržení
obsahových náležitostí dle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) výlučně s tou jeho
částí, která se upínala k posouzení liberačních důvodů na jeho straně. Vzal
rovněž na zřetel, že důvody podaného dovolání je Nejvyšší soud striktně vázán
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Nicméně i ve vztahu ke zbývající části
celého napadeného rozhodnutí je třeba výše vytýkané procesní nedostatky vnímat
jako tzv. vadu řízení, jenž mohla mít vliv na věcnou správnost vydaného
rozhodnutí a k níž (je-li dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jako je
tomu i v přítomné věci) přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti, třebas
nebyla namítána. Nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně, které měly vliv i
na návaznou nepřezkoumatelnost rozsudku soudu odvolacího, se přitom váží k
celému nároku, o němž bylo v odvolacím řízení rozhodnuto (srov. § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.) a danou skutečnost by tak musel dovolací soud reflektovat,
i kdyby na ni žalovaný v podaném dovolání neupozornil.
32. Další Nejvyšším soudem zjištěná vada pak tkví v tom, že neučinil-li
soud prvního stupně prakticky žádný skutkový závěr, nemohl odvolací soud pro
své rozhodnutí přísně vzato vycházet z důkazů, které byly provedeny v průběhu
nalézacího řízení, jelikož tomu bránilo znění § 213 odst. 3 o. s. ř. Uvedené
ustanovení uvádí, že k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil
žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci
nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl
jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
33. Považuje-li se i pro účely dovolacího řízení právní posouzení věci
za nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval, je
zřejmé, že absence jakéhokoliv zjištěného skutkového stavu z logiky věci
znemožňuje Nejvyššímu soudu v této fázi řízení přezkoumat právní posouzení ve
vztahu k otázkám žalovaného vymezeným pod body 2/ a 3/ dovolání.
34. Odtud plyne, že důvod dovolání spojovaný s nepřezkoumatelností
vydaných rozhodnutí byl uplatněn opodstatněně, čímž je naplněn dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně
neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
nemohl postupovat jinak, než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1
o. s. ř.).
35. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom
přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej
(vyjma jeho výroku I, o částečném zastavení řízení, a výroku III, o částečném
zamítnutí žaloby, které již dříve nabyly separátně právní moci) a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
37. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu