30 Cdo 1302/2018-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce Mgr. Lukáše Raidy, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 875/275, jako správce konkursní podstaty úpadkyně Union banka, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261, zastoupeného Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 103/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, takto:
Návrh žalobce na zrušení odkladu vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 23 C 103/2014-152, rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 25 894 682 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 12. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 26.
10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 25 894 682 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 12. 2013 do zaplacení, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 693 108,33 Kč k rukám Mgr. Andrey Žátkové, advokátky, do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a v něm požaduje, aby
Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne. V rámci podaného dovolání žalovaná navrhla odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 9. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 1302/2018-216, tak, že vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, odložil až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci. Ústavní soud usnesením ze dne 7.
8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2387/18, ústavní stížnost žalobce proti posledně zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl. Žalobce Nejvyššímu soudu zaslal návrh na zrušení odkladu vykonatelnosti rozsudku, neboť podle jeho názoru v dané věci nebyly dány podmínky pro odklad vykonatelnosti. Žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5248/2009, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2275/2017, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 443/2017, a dále na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17.
5. 2012, č. j. 7 As 61/2012-37, usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 2 As 103/2015-157, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č. j. 45 A 35/2013-58. Žalobce je toho názoru, že z předpokladů vymezených pro odklad vykonatelnosti nebyly splněny dvě, konkrétně není pravda, že by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech a že by bylo podle obsahu spisu pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné.
Přisouzená částka není pro žalovaný stát nikterak vysoká a rozhodně nelze dospět k závěru, že by její úhrada jakýmkoliv způsobem ohrozila plnění některé z funkcí státu v rozpočtovém roce, což ostatně žalovaná ve svém návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku ani netvrdila. Ani skutečnost, že osoba, které má být plněno, je v konkursu, nepodporuje závěr o nevymahatelnosti plnění v případě zrušení rozhodnutí v rámci dovolacího řízení. Správce konkursní podstaty je povinen postupovat s odbornou péčí a za takové situace žalobce shledává mylným závěr žalovaného o možnosti ukončení konkursu v průběhu běžícího dovolacího řízení.
Skutečnost, že žalobce je v konkursu, tedy de facto pod dohledem konkursního soudu, podporuje závěr, že v případě zrušení exekučního titulu bude možné uhrazené plnění vymoci zpět. Žalobce již ve svém vyjádření k dovolaní ze dne 13. 4. 2018 popsal, že dovolání neobsahuje vymezení otázky přípustnosti a že žalovaný primárně nezpochybňuje správnost právního posouzení, ale zjevně zpochybňuje správnost skutkových závěrů. Námitky vad řízení, které dovolatel spatřuje ve vadném zjištění skutkového stavu věci, ani námitky k právnímu posouzení věci vycházející ze zpochybňování skutkového stavu nemohou založit přípustnost ani důvodnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
Dovolací soud navíc založil své rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku na skutečnosti, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by zde hrozilo způsobení závažné újmy v majetkových poměrech povinného spočívající v nikoliv zanedbatelném ohrožení účelného a hospodárného plnění nezastupitelných funkcí státu a výkonu stanovených činností v rozpočtovém roce. Žalovaná ve svém návrhu netvrdila, že by jí již samotnou úhradou vymáhané peněžité částky hrozila závažná újma na jejích právech či by snad mohlo dojít k nikoliv zanedbatelnému ohrožení plnění některé z funkcí státu v rozpočtovém roce.
Takové tvrzení by ostatně bylo i ve zjevném rozporu se samotným jednáním žalované, která dne 10. 4. 2018 v rámci exekučního řízení (vedeného žalobcem jako oprávněným vůči žalované jako povinné u Mgr. Pavly Fučíkové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Ostrava pod sp. zn. 024 EX 68/18 na základě dovoláním napadeného rozsudku) složila částku ve výši 41 315 170,27 Kč jako jistotu v návaznosti na podaný návrh žalované na zastavení exekuce spojený s návrhem na odklad exekuce. Je tak zřejmé, že žalovaná přisouzenou částku dobrovolně složila jako jistotu, a to i za situace, že disponuje odborně způsobilými a právně vzdělanými osobami, a musí si tedy být vědoma, že tato jistota je složena na delší časové období, aniž by se obávala jakékoliv hrozící újmy či snad zanedbání či ohrožení plnění některé z funkcí státu v daném rozpočtovém roce či aniž by fakticky k takovému zanedbání či ohrožení došlo.
Žalobce závěrem odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 456/03, podle nějž je odklad vykonatelnosti přípustný jen v případech, kdy je zřejmé, že je takový zásah zcela nezbytný, přičemž žalobce zastává názor, že vzhledem ke složení jistoty ze strany žalované nelze nadále o nezbytnosti odkladu vykonatelnosti uvažovat. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud v první řadě nepřihlíží k argumentaci, kterou žalobce uvedl již ve svém vyjádření k dovolání žalované (dále též jako „dovolatelka“), neboť tu bral v potaz při svém rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, přičemž jeho rozhodnutí též obstálo v řízení o ústavní stížnosti. Za případnou tak pokládá pouze část návrhu žalobce, v níž jsou tvrzeny okolnosti, které soudu nebyly známy při rozhodování o odkladu vykonatelnosti rozsudku, a jež mají svědčit o neexistenci předpokladů pro odklad vykonatelnosti, resp. jejich pominutí.
Daná okolnost má spočívat v jednání dovolatelky, která (jakožto povinná v exekučním řízení) v souladu s § 54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, složila jistotu ve výši vymáhané pohledávky včetně nákladů oprávněné a nákladů exekuce.
Dovolací soud se ovšem neztotožňuje s názorem žalobce, že by uvedená skutečnost vyvracela naplnění podmínek pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Otázku, zda by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného výroku rozhodnutí dovolateli hrozila závažná újma, která v poměrech státu (jakožto dovolatele) je posuzována podle kritéria, zda by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí mohlo dojít k nikoliv zanedbatelnému ohrožení plnění některé z funkcí státu v rozpočtovém roce, nelze ztotožňovat s faktickou schopností dovolatele dostát povinnostem, které mu byly uloženy v dovoláním napadeném rozhodnutí.
Skutečnost, že dovolatelka částku složila jako jistotu podle § 54 odst. 5 exekučního řádu, svědčí právě jen o její schopnosti splnit uloženou povinnost, ovšem sama o sobě neznamená, že by případná ztráta (resp. dlouhodobější nedostupnost) uvedené částky byla pro činnost dovolatelky méně podstatnou. Naopak lze říci, že jednání dovolatelky nepochybně směřuje k zamezení případné ztráty, přičemž složená jistota pro žalobce představuje utvrzení v dobytnosti žalované částky pro případ, že nedojde k zastavení exekuce.
Lze tedy konstatovat, že za stávající situace odklad vykonatelnosti sice působí na žalobce tak, že mu neumožňuje bezprostřední vymožení žalované částky, ovšem je zde dán též silný předpoklad, že v případě jeho konečného úspěchu ve věci dojde k bezprostřední úhradě žalované částky. I s ohledem na právě uvedené dovolací soud stále pokládá předmětný odklad vykonatelnosti za proporcionální. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud návrh žalobce na zrušení odkladu vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek předseda senátu
8. Žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, přičemž k přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž od otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.
9. Dovolatelka konkrétně namítá, že odvolací soud rozhodl v přímém rozporu se závěry dovolacího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněným pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem téhož soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, a rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013, podle kterých odpovědnost státu nastupuje subsidiárně, a nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci tedy může být vůči státu úspěšně uplatněna až tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval judikatorní závěr, podle nějž vždy není nutné, aby poškozený tvrdící škodu spočívající ve ztrátě dobytnosti pohledávky způsobené nezákonným rozhodnutím nezbytně vymáhal vůči dlužníkovi v soudním řízení. Skutečnost, že by žaloba proti dlužníkovi nemohla uspět, vzal odvolací soud za prokázanou jen z tvrzení žalobce, které se navíc v průběhu řízení měnilo, aniž by přihlédl k argumentaci dovolatelky a důkazům provedeným soudem prvního stupně.
Není vůbec zřejmé, zda důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu je to, že nemá smysl vymáhat pohledávku na území jiného státu (Seychelské republiky), řízení zahájené proti primárnímu dlužníkovi před The Supreme Court of Seychelles skončilo neúspěšně, nebo proto, že primární dlužník zanikl bez právního nástupce. Odvolací soud navíc vůbec neposuzoval otázku spoluzavinění věřitele na případném zániku dobytnosti pohledávky plynutím času. I kdyby závěry odvolacího soudu byly správné, pohledávka by se v důsledku zániku primárního dlužníka stala nedobytnou až dnem jeho zániku, tj. po uplynutí několika let od doby vzniku pohledávky.
Nečinnost věřitele a následná nedobytnost pohledávky zakládá faktickou spoluodpovědnost věřitele na vzniklé škodě, to navíc za situace, kdy věřitelem je správce konkursní podstaty, tedy osoba s odbornou způsobilostí. Pokud tedy správce konkursní podstaty nekonal (nevymáhal aktivně pohledávku) a v důsledku plynutí času došlo k zániku dlužníka, není možné odpovědnost v plném rozsahu přenést na stát jako posledního dlužníka. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil právní otázku, zda nečinnost věřitele a následná nedobytnost pohledávky zakládá spoluodpovědnost věřitele na vzniklé škodě za situace, kdy věřitelem je osoba odborně způsobilá, tedy správce konkursní podstaty.
Dovolatelka dále předestírá otázku, zda subsidiární odpovědnost státu jako posledního dlužníka nastupuje tehdy, pokud primární dlužník tvrdí, že sama nutnost vymáhání pohledávky před soudem jiného státu zakládá nemožnost uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníkovi. Tuto dovolatelka pokládá za dovolacím soudem dosud neřešenou.
10. Žalobce se k dovolání vyjádřil, přičemž namítl, že dovolání nemůže být shledáno přípustným, jelikož vymezení přípustnosti obsažené v dovolání není po právu. Dovolatelka nemůže namítat, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně jde o otázku dovolacím soudem neřešenou. Z dovolání není patrné, zda ve vztahu k dovolacímu důvodu 1 (jak jej označuje dovolatelka) uplatnila přípustnost opírající se o vyřešení hmotného či procesního práva.
Dovolatelka rovněž pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž by řádně uvedla konkrétní důvod jeho přípustnosti. Rozhodnutí, na která je v dovolání poukazováno, nejsou přiléhavá a nevyplývá z nich podmínka pravomocného zamítavého rozhodnutí soudu vůči primárnímu dlužníkovi. Odvolací soud provedl správné právní posouzení věci a tímto právním posouzením se neodchýlil od označené judikatury Nejvyššího soudu. V samotném dovolání je konstatováno, že za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit.
Dovolatelka zjevně nezpochybňuje správnost právního posouzení, ale správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil. Pokud je dále uváděno, že dalším dovolacím důvodem je otázka nesprávně posouzená odvolacím soudem, tedy to, zda nečinnost věřitele a následná nedobytnost pohledávky zakládá spoluodpovědnost věřitele na vzniklé škodě, navíc za situace, že věřitelem je správce konkursní podstaty, tedy osoba odborně způsobilá, pak ani ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu dovolatelka určitě a srozumitelně neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k právnímu závěru o spoluzavinění žalobce, nebyly v řízení tvrzeny, natož prokazovány. Byla-li předestřena otázka, zda je správný faktický závěr odvolacího soudu o tom, že subsidiární odpovědnost státu jako posledního dlužníka nastupuje tehdy, pokud primární dlužník tvrdí, že sama nutnost vymáhání pohledávky před soudem jiného státu zakládá nemožnost uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníkovi, jedná se rovněž spíše o zpochybnění právních závěrů prostřednictvím kritiky správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu.
Ke skutkovému zjištění o nemožnosti uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníku odvolací soud dospěl na základě vícero skutečností, zejména vyškrtnutí dlužníka z rejstříku odpovídajícího tuzemskému obchodnímu rejstříku, neexistence majetku na území ČR a zbavování se majetku obecně. Dovolatelkou nebyly tvrzeny žádné konkrétní skutečnosti a k nim navrhovány důkazy, které by vyvracely závěry odvolacího soudu v tomto směru. V rámci dovolacího řízení nelze skutkové zjištění soudů nižších stupňů přezkoumávat.
Na předestřené otázce tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Žalobce má za to, že výzvy, které adresoval primárnímu dlužníku prostřednictvím V., je s ohledem na konkrétní okolnosti třeba pokládat za řádně učiněné. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není bez dalšího přípustné. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
11. Dovolací soud v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž v souladu s § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná osoba, která má právnické vzdělání, a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.
15. Ačkoliv dovolatelka vymezuje dvojí přípustnost dovolání (konkrétně namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené), nevzniká pochybnost, že takto činí samostatně ve vztahu ke dvěma dovolacím důvodům nesprávného právního posouzení. Dovolání tedy netrpí vadou spočívající ve vymezení dvojí (logicky se vylučující) přípustnosti dovolání ve vztahu k jediné otázce (a dovolacímu důvodu). Skutečnost, že dovolatelka nerozlišuje, zda otázky dovolacímu soudu předkládané mají charakter otázek hmotněprávních či procesněprávních dovolání rovněž nečiní vadným.
16. Co se týká tvrzeného rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou soudu dovolacího, je v dovolání konkrétně namítnuto, že odvolací soud dospěl k závěru o nedobytnosti pohledávky po primárním dlužníkovi pouze na základě tvrzení žalobce. Tento názor v zásadě odpovídá obsahu odůvodnění napadeného rozsudku.
17. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky týkající se zjištění stavu nedobytelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi jakožto podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody proti státu jakožto posledním dlužníkovi.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako OdpŠk) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
19. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
20. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
21. Podle § 6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
22. Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odst. 4).
23. Podle § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odst. 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 2). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odst. 3).
24. Podle § 213b o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odst. 1). Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odst. 2).
25. Dovolací soud již např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, uvedl, že: „[š]kodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o.s.ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.“
26. Rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci nedávají pochybovat o skutečnosti, že soudy rozhodovaly podle principu státu jako posledního dlužníka. Jak uvádí výše zmíněná judikatura dovolacího soudu (a rovněž tak plyne z rozhodnutí, na které bylo poukázáno v dovolání), vznik škody spočívající ve ztrátě (nedobytelnosti) pohledávky vůči primárnímu dlužníku prokazuje poškozený.
27. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že soud měl za prokázanou toliko skutečnost, že žalobce činil kroky k vymožení žalované částky v řízení vedeném proti primárnímu dlužníkovi v Seychelské republice, což je ovšem skutečnost sama o sobě zjevně neosvědčující stav nevymahatelnosti pohledávky. K uvedenému odvolací soud doplnil, že závěr o nedobytnosti práva je dále dostatečně prokazován tvrzeními žalobce o neexistenci majetku (pozn. zjevně myšleno primárního dlužníka) na území České republiky, zbavení se majetku obecně a nedostatku pravomoci českých soudů v Seychelské republice. Následně bylo v napadeném rozhodnutí konstatováno, že dovolatelka netvrdila řádné konkrétní skutečnosti a k nim nenavrhovala konkrétní důkazy, které by uvedené závěry vyvracely. Jakékoliv důkazy ohledně existence či zbavování se majetku na straně primárního dlužníka nebyly provedeny. Z jakého důvodu soud postupoval uvedeným způsobem, tj. vzal za svá tvrzení žalobce, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá.
28. Nabízí se v první řadě možnost, že odvolací soud pokládal žalobcova dílčí tvrzení, která jej následně vedla k závěru o nedobytnosti pohledávky po primárním dlužníkovi, za nesporná. Podle názoru dovolacího soudu ovšem znění § 120 odst. 3 a § 6 o. s. ř. nedává podklad pro závěr, že shoda na tvrzení (a z toho daná možnost netrvat na prokazování tvrzené skutečnosti) vyplývá ze samotné absence popírání daného tvrzení protistranou. Vyžaduje-li se totiž v § 120 odst. 3 o. s. ř. shodné tvrzení účastníků, nelze pod daný pojem zahrnout takové tvrzení jedné strany, k němuž strana druhá zaujala indiferentní postoj. Ustanovení § 6 o. s. ř. s uvedeným není v rozporu, neboť nedává příkaz k zjišťování pouze takových skutečností, které byly za sporné výslovně označeny, ale těch, které spornými skutečně jsou. Uvedené neznamená, že by mlčení (resp. nerozporování) podle konkrétních okolností případu nemohlo svědčit o souhlasu s určitým tvrzením, za stávající úpravy však nelze bez dalšího položit rovnítko mezi nerozporované tvrzení a tvrzení shodné. Rovněž tuzemská právní věda obecně neakceptuje, že by stávající právní úprava dávala podklad pro závěr, podle kterého je shodným tvrzením účastníků i takové tvrzení jedné strany, k němuž se druhá strana nevyjádřila, či jej nepopřela (podrobněji viz např. COUFALÍK, Petr. Shodná tvrzení účastníků řízení. Časopis pro právní vědu a praxi. [Online]. 2015, č. 3. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5290).
29. Ustanovení § 6 o. s. ř. ve své první větě klade na postup soudu požadavky předvídatelnosti a součinnosti s účastníky řízení. Vyloučen by tedy měl být vznik situace, kdy by byl účastník překvapen závěrem soudu o tom, co je mezi stranami pokládáno za shodně tvrzené. K uvedené situaci, v projednávané věci ovšem zjevně došlo, neboť ačkoliv dovolatelka rozporovala tvrzení žalobce o nevymahatelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi, odvolací soud vzal za prokázaná dílčí tvrzení, z nichž následně učinil závěr o nevymahatelnosti pohledávky. K uvedenému došlo v průběhu odvolacího řízení (přičemž soud prvního stupně měl žalobu za předčasnou z důvodu do té doby nenastalé existence škody způsobené státem), bez upozornění, že soud míní přehodnotit závěr soudu prvního stupně s ohledem na dílčí tvrzení, ke kterým se dovolatelka v řízení dosud nevyjadřovala, a po provedení důkazu o vyškrtnutí primárního dlužníka z rejstříku v Seychelské republice (ačkoliv z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že soud k zjištěním z uvedeného důkazu plynoucím nepřihlížel). Postup odvolacího soudu tedy nelze mít za předvídatelný, neboť dovolatelka si nemohla být vědoma, že má popírání tvrzení o nedobytelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi případně substancovat.
30. Dovolací soud považuje rovněž za možné, že odvolací soud svým postupem řešil situaci relativně zřejmé důkazní nouze na straně žalobce. V souvislostech daného případu [v rámci něhož se žalobce mimo jiné v důsledku namítaného nezákonného rozhodnutí ocitl v situaci, kdy mu bylo pravomocně uloženo plnit subjektu, se kterým (zřejmě) před škodnou událostí nebyl v jakémkoliv poměru a o jehož poměrech (zejména schopnosti uhradit dluh) je obtížné čehokoliv zjistit, přičemž v průběhu nynějšího soudního řízení dovolatelka uplatňuje postavení tzv. „posledního dlužníka“] lze považovat za spravedlnosti odporující, pokud by žalobce měl nést nepříznivé následky neprokázání okolnosti, zda je pohledávka po primárním dlužníkovi nedobytná. Daný stav ovšem nelze řešit tak, že soud bez bližšího zdůvodnění a bez příležitosti druhé procesní strany k reakci příjme určitá tvrzení za prokázaná. Při řešení nastíněné situace, tj. nezaviněné důkazní nouze, lze vyjít ze závěrů právní vědy (z aktuální literatury viz např. LAVICKÝ, Petr. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s. 215-230). Účastníkům musí být ovšem ozřejměno, čeho se po nich žádá, a soudem přijaté řešení musí být samozřejmě též srozumitelně vysvětleno v odůvodnění rozhodnutí.
31. Jelikož dovolání bylo shledáno přípustným, dovolací soud přihlížel též k námitce, prostřednictvím které bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že neposoudil otázku zavinění (resp. spoluzavinění) poškozeného na vzniku škody způsobené nikoliv včasným a dostatečným postupem vůči primárnímu dlužníkovi. Odvolací soud se touto obranou dovolatelky, která byla v základu předestřena při jednání u Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2016, jakkoliv nezabýval, ačkoliv její relevance vyvstala s ohledem na změnu posouzení odvolacím soudem. Uvedené opomenutí je třeba považovat za další vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Shrnuto výše uvedené, dovolatelce je nutné přisvědčit v názoru, že odvolací soud nemohl dospět k závěru o nevymahatelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi pouze na základě tvrzení protistrany, a i pokud vzal odvolací soud za své, že pohledávka žalobce za primárním dlužníkem je nevymahatelnou, měl dovolatelce umožnit vést obranu, jíž nebyla (vzhledem k názoru soudu prvního stupně) v dosavadním řízení věnována pozornost. Dovolání je tedy důvodné.
33. Pokud dovolatelka klade otázku, zda subsidiární odpovědnost státu jako posledního dlužníka nastupuje tehdy, pokud primární dlužník tvrdí, že sama nutnost vymáhání pohledávky před soudem jiného státu zakládá nemožnost uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníkovi, nemá dovolací soud za to, že by na vyřešení takto formulované otázky rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, a vzhledem k výše učiněným závěrům, jež samy vedou ke zrušení napadeného rozhodnutí, by bylo též nadbytečné se jí zabývat.
V. Závěr
34. Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému zrušil, podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
35. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. František Ištvánek předseda senátu