USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně: J. G., zastoupená JUDr. Andreou Bystrou, advokátkou se sídlem
Ondříčkova 1244/15, Praha 3, proti žalovaným: 1) F. P., zastoupený JUDr.
Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Na Florenci 1025/1, Praha 1, a 2) B.
P., zastoupený JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem se sídlem Konviktská 297/12,
Praha 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C
126/2012, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 6. 4. 2016, č. j. 25 Co 405/2015-1221,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 5 C 126/2012-694,
ve spojení s usnesením ze dne 23. 2. 2015, č. j. 5 C 126/2012-715, uložil
žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 123.118,84 eur s
příslušenstvím (na náhradě bolestného 20.406,40 eur, za ztížení společenského
uplatnění 89.568 eur, skutečné škody 54,4 eur, ztráty na výdělku 275,24 eur a
nákladů léčení 1.657,11 eur), co do dalších 11.157,69 eur (219,90 eur na
bolestném, 3.738,44 eur na nákladech léčení, 635 eur na skutečné škodě a
6.564,35 eur na ztrátě na výdělku) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 11. 2010 se
žalobkyně jako spolucestující v dvoumístném ultralehkém letounu stala účastnicí
letecké nehody, kterou zavinil žalovaný 1), když v nevyhovujících
meteorologických podmínkách odstartoval s letounem ze sportovního leteckého
zařízení v M., ačkoliv neměl leteckou kvalifikaci a platný pilotní průkaz.
Trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 5. 2011, č. j. 2 T
90/2011-206, byl za toto jednání uznán vinným přečinem těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti. Žalobkyně při nehodě utrpěla mnohočetná těžká zranění s
trvalými následky, podstoupila řadu bolestivých lékařských zákroků, náročné
léčení a rehabilitaci, téměř 3 roky byla v pracovní neschopnosti. Před nehodou
žila velmi aktivním způsobem života, sportovala, plánovala založit rodinu a
měla finančně velmi dobře ohodnocené zaměstnání. Poškození zdraví utrpěla ve 34
letech, trpí bolestivým syndromem levé nohy, omezenou hybností, má problémy při
chůzi a v dalších oblastech života, po nehodě nemohla dlouho vykonávat své
zaměstnání, které následně musela změnit a musela se vzdát i svých
volnočasových aktivit. Soud po provedeném řízení dovodil obecnou odpovědnost
žalovaného 1) podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a objektivní odpovědnost
žalovaného 2) jakožto provozovatele letounu podle § 427 odst. 2 obč. zák, když
škoda byla způsobena zvláštní povahou tohoto provozu a žalovaný 2) neučinil
dostatečná opatření proti zneužití provozovaného dopravního prostředku (§ 430
odst. 1 věta druhá obč. zák.). Spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody soud
neshledal.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č.
j. 25 Co 405/2015-1221, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu v částce 8.313,67 eur zamítl, ve
zbytku jej v tomto výroku potvrdil a žalovaným uložil zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho
závěrem o odpovědnosti žalovaného 1) za škodu na zdraví žalobkyně podle § 420
odst. 1 obč. zák. a o odpovědnosti žalovaného 2) podle § 427 odst. 1 a 2 obč.
zák. jakožto provozovatele letounu. Žalovaný 2) byl v době nehody zapsán v
leteckém rejstříku jako provozovatel letounu a měl i právní a faktickou možnost
dispozice s ním, sám ho užíval k létání a výuce a také za tímto účelem se stal
jeho provozovatelem. V době vystavení registračního lístku nebyl vyžadován
souhlas provozovatele s jeho zápisem, tuto žádost podal žalovaný 1) jakožto
vlastník letounu a bylo prokázáno, že žalovaný 2) s tímto svým zápisem
souhlasil. Dnem 13. 5. 2010 mu sice skončila platnost pilotního průkazu, to
však neznamená, že by přestal být provozovatelem letounu, a jestliže ztratil
fakticky možnost ovlivnit jeho užívání, měl učinit taková opatření, aby letoun
nemohl být ani jeho vlastníkem použit. O použití letounu bez vědomí nebo proti
vůli provozovatele (§ 430 odst. 1 obč. zák.) se v dané věci nejedná a ke změně
osoby provozovatele v registračním lístku nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že
žalobkyně nenese na příčině vzniku škody žádný podíl, uplatněné nároky jsou po
právu, důvodem částečného zamítnutí žaloby byla změna kurzu eura oproti době
uplatnění nároku, což soud prvního stupně nezohlednil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti
výrokům o náhradě nákladů řízení podal žalovaný 2) obsáhlé dovolání, v němž
navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítá, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně odpovědnosti
provozovatele, za něhož v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu publikovaným
pod R 55/1971 mylně určil osobu dovolatele. Vzhledem ke skutečné a faktické
dispozici s letounem v době nehody, to byli žalovaný 1), žalobkyně a její
snoubenec, kdo nezákonně užívali letoun jako tzv. nepraví provozovatelé. Uvádí,
že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2053/2005, na nějž poukázaly soudy
obou stupňů, by měl být posouzen jinak a neřeší ani otázku, zda dovolatel byl v
době nehody provozovatelem letounu. Se závěrem soudů obou stupňů, že byl
provozovatelem, nesouhlasí a namítá, že v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího
soudu R 22/1979, R 3/1984, R 80/1970 a 25 Cdo 861/2004 je závěr soudu, že ve
smyslu § 430 odst. 1 obč. zák. nedošlo k jeho vyvinění, když o letu nebyl
informován, fakticky letounem nedisponoval, neměl platný pilotní lístek a jeho
zápis do registru byl proveden bez jeho vědomí. Popisuje dosavadní průběh
řízení, komentuje jednotlivé důkazy ve snaze zpochybnit jejich průkaznost
zejména ohledně zjištění osoby provozovatele a namítá, že nebylo provedeno
další dokazování. Nezákonné uskutečnění vyhlídkového letu bylo soudem chybně
označeno za řádnou provozní činnost a v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu
Pl. ÚS 12/06 a Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003 soud nedostatečně
zkoumal zavinění žalobkyně a jejího snoubence. Podle dovolatele odpovědnost za
provoz předmětného letounu měla být posouzena podle § 420a obč. zák., neboť
nešlo o letadlo, ale sportovní létající zařízení. Odvolacímu soudu vytýká, že
se nezabýval odškodněním vyplaceným za nehodu žalobkyni její pojišťovnou v N.,
nezkoumal podmínky pro snížení náhrady škody podle § 450 obč. zák. a
nezdůvodnil, proč ke snížení náhrady nepřistoupil, čímž se odchýlil od
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod R 34/1969. V rozporu s
rozhodnutími Ústavního soudu II. ÚS 228/04, I. ÚS 800/06 a Nejvyššího soudu R
31/1992, nepostupoval při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 150 o. s.
ř., ačkoliv dovolatel neposkytl jakýkoliv důvod k podání žaloby ani neobdržel
předžalobní výzvu. Dále namítá řadu dalších procesních pochybení odvolacího
soudu, který neopakoval důkazy, nepoučil ho podle § 118a o. s. ř., bez
odůvodnění zamítl pořízení audiovizuálního záznamu z jednání, otázku osoby
provozovatele nepředal příslušnému Městskému soudu v Praze, nepřipustil vstup
nového účastníka do řízení apod. a bylo tak postupem soudu porušeno právo
dovolatele na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9.
2017) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v
zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem dle § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není dle
§ 237 o. s. ř. přípustné.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Především je třeba uvést, že námitky dovolatele směřují vesměs proti zjištěnému
skutkovému stavu. Dovolatel sice jako otázku právní označuje posouzení jeho
pasivní legitimace, avšak svou argumentaci zakládá na zpochybňování skutkových
závěrů, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení vycházely.
Zpochybňováním zjištěného skutkového stavu, na němž spočívá napadené
rozhodnutí, se dovolatel v podstatě domáhá přezkumu rozsudku odvolacího soudu,
jehož nesprávnost odvozuje od vlastního posouzení skutkových okolností. Avšak
námitky skutkové nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají ani
přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolateli nelze přisvědčit, že právní posouzení pasivní legitimace (§ 427 obč.
zák.) v napadeném rozhodnutí znamená odklon od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu ve smyslu § 237, § 241a odst. 3 o. s. ř. Právní názor
odvolacího soudu se naopak opírá i o závěry ohledně provozovatele dopravního
prostředku uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu publikovaném pod R 55/1971 a
je s nimi v souladu. Bez ohledu na skončení platnosti leteckého oprávnění, v
době nehody byl žalovaný 2) zapsán v leteckém rejstříku a měl právní i
faktickou možnost dispozice s letounem. Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v
souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp.
zn. 25 Cdo 2053/2005 a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015, a není
důvod, aby právní otázka určení provozovatele letounu byla posouzena jinak.
Společnou odpovědností žalovaných za škodu z hlediska ustanovení § 430 odst. 1
věty druhé obč. zák. se odvolací soud podrobně zabýval a jeho závěr o
odpovědnosti žalovaného 2) společně se žalovaným 1), vychází z konstantní
judikatury dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.
2006, sp. zn. 26 Cdo 2157/2004). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel
paušálně odkazuje (tj. stanoviska Nejvyššího soudu publikovaná pod R 22/1979, R
3/1984 a R 80/1970), nejsou s rozhodnutím odvolacího soudu v rozporu a rozsudek
ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 861/2004, spočívá na odlišném skutkovém
základu věci.
Otázku spoluzavinění žalobkyně na vlastní škodě (§ 441 obč. zák.) odvolací soud
řešil s ohledem na zjištěnou příčinu letecké havárie a zevrubně se s ní
vypořádal. Obecně formulovaná výtka v dovolání, že odvolací soud „nepřipustil“
vinu žalobkyně ani jejího snoubence, stejně jako další četné námitky dovolatele
ohledně hodnocení a neprovedení některých důkazů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
nedostatků v odůvodnění rozsudku včetně neuvedení důvodů proč soud nepřistoupil
ke snížení náhrady škody podle § 450 obč. zák. apod., nemohou založit
přípustnost dovolání. K námitkám, které představují procesní vady, lze totiž v
dovolacím řízení přihlédnout ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze, je-li
dovolání přípustné, což není tento případ. Ostatně námitkou proti procesnímu
postupu soudu, který neprovedl navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud v řadě svých
rozhodnutí zabýval a opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny
důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navržených důkazů záleží na
hodnocení soudu (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda
a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek
ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp.
zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011).
K výkladu ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých
rozhodnutí (např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a usnesení
ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23
Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12.
2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014) a vyložil, že aplikace § 150 o. s. ř. je
výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování
o náhradě nákladů sporného řízení, a též v jednotlivých případech vyložil, jaké
okolnosti se rozumí důvody hodnými zvláštního zřetele. Úvahu soudu ohledně §
150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by
byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou sice významné i okolnosti, které vedly k soudnímu
uplatnění nároku, avšak s námitkou žalovaného 2), že mu nebyla zaslána
předžalobní výzva, i s důvodem, který vedl k podání žaloby proti němu, se
odvolací soud zcela jednoznačně vypořádal.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné
právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný 2) nemá s ohledem
na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Poučení:Poučení: proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu