Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2025 č. j. 39 Co 24/2025-515 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. října 2024 č. j. 0 P 129/2018-476, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) G. B., 2) N. B. a 3) nezletilé T. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je otázka výše výživného na děti. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel je otcem vedlejších účastnic řízení č. 2 a 3. Po rozvodu manželství soud obě děti svěřil do péče matky (vedlejší účastnice č. 1) a otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých dcer. V roce 2023 podal stěžovatel návrh na snížení výživného s tím, že změnil práci, začal podnikat a snížil se mu příjem. Matka nesouhlasila a požadovala naopak zvýšení výživného kvůli zvýšeným potřebám dětí. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") návrh stěžovatele zamítl a zvýšil částku výživného, kterou je povinen platit, na 20 000 Kč měsíčně na vedlejší účastnici č. 2 a 18 000 Kč měsíčně na vedlejší účastnici č. 3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v části podstatné pro řízení o ústavní stížnosti prvostupňové soudní rozhodnutí.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se stanovenou výši výživného a způsobem, jakým k ní obecné soudy došly. Napadená rozhodnutí podle něj porušují vyšetřovací zásadu, jsou vnitřně rozporná a nepřezkoumatelná, přičemž poukazuje na konkrétní nedostatky. Mezi ty řadí nezohlednění zásadního snížení jeho příjmů, rostoucí příjmovou stránku matky či odpadnutí některých nákladů na straně matky. Dále stěžovatel zpochybnil zhodnocení příjmů matky ze strany obecných soudů a poukázal na některé námitky, s nimiž se obecné soudy údajně nevypořádaly.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (usnesení ze dne 18. února 2025
sp. zn. II. ÚS 299/25
, bod 12). K otázce výše výživného Ústavní soud přistupuje obzvláště rezervovaně. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (např. usnesení ze dne 21. února 2024
sp. zn. IV. ÚS 3214/23
). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení ze dne 12. června 2024
sp. zn. I. ÚS 1253/24
a judikatura tam citovaná).
5. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje zejména na úrovni podústavního práva. Stěžovatel především opakuje námitky uplatněné a vypořádané již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily výše zmíněných extrémních vad, které by ospravedlňovaly jeho kasační zásah.
6. Obecné soudy jasně vymezily rámec úvah, na základě kterých dospěly k závěru o výši výživného. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry přitom nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá porušení ústavních práv. Obecné soudy založily svá rozhodnutí zejména na potřebách vedlejších účastnic č. 2 a 3 a na principu, podle něhož má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Obecné soudy poukázaly i na další okolnosti - na značné výdaje stěžovatele po tvrzeném snížení příjmů - a vyjádřily pochybnosti nad jím deklarovaným příjmem. Taktéž zdůraznily, že se stěžovatel od roku 2021 na péči nepodílí a že vše zajišťuje matka. Městský soud pak vysvětlil, že určitou část majetku v řízení nezohledňoval, protože se jedná o dosud nevypořádané společné jmění stěžovatele a vedlejší účastnice č. 1, což nemůže jít k tíži dětí. Ústavní soud takové zhodnocení nepovažuje za protiústavní, natož ve výše uvedené intenzitě naprosté libovůle.
7. Co se týče stěžovatelovy námitky ohledně nevypořádání některých námitek obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení. Nelze jej chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [usnesení ze dne 25. října 1999
sp. zn. IV. ÚS 360/99
(U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Podstatné tedy je, že obecné soudy předložily logický argumentační celek, který dostatečným způsobem podporuje správnost jejich závěrů. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu