Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. V., zastoupené Mgr. Janem Vaňkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28/559, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jak stěžovatelka uvádí, vyúčtování odměny provedla dle advokátního tarifu zakotveného ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., avšak městský soud jí odměnu a náhradu nákladů nepřiznal z důvodu uvedeného v § 51a ve spojení s § 151 odst. 1 trestního řádu, neboť poškozeným nebylo soudem přiznáno osvobození náhrady nákladů poškozeného spojených s přibráním zmocněnce. I vrchní soud pak uvedl, že stěžovatelka si musela být, zejména jako advokátka, vědoma, že v uvedené věci nebylo postupováno podle § 51a trestního řádu a nebyla tedy ustanoveným zmocněncem. Stěžovatelka však poukazuje na jednání předsedkyně senátu městského soudu JUDr. Marie Markové, která dávala informace v tom směru, že odměnu a náhradu hotových výdajů bude společným zmocněncům hradit stát. Zdůrazňuje také, že byla vybrána zmocněncem podle § 44 odst. 2 trestního řádu, přičemž v demokratické společnosti platí, že pokud někomu stát určí, že má pro stát něco konat, tak mu to i sám zaplatí.
Stěžovatelka je proto přesvědčena, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na legitimní očekávání nabytí majetku garantované čl. 1 Dodatkového protokolu příloze č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo v čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám, a v čl. 10 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, a v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny zaručujícímu právo vlastnit majetek, který je možno vyvlastnit nebo nuceně omezit pouze ve veřejném zájmu a to na základě zákona a za náhradu, a právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud rozhodl v plénu podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci obdobných ústavních stížností jiných společných zmocněnců v dané trestní věci, totiž K. P.
sp. zn. I. ÚS 2883/10
, M. Ch.
sp. zn. II. ÚS 1738/12
a P. V.
sp. zn. IV. ÚS 1768/12
, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Jak již Ústavní soud vyjádřil v citovaných rozhodnutích, nelze mít námitek proti závěrů obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst. 2 trestního řádu a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle § 51a trestního řádu. Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Tedy pokud jde určení společného zmocněnce dle § 44 odst. 2 je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady takového zmocněnce stát nehradí. V nyní posuzovaném případě šlo o zastupování společným zmocněncem podle § 44 odst. 2 trestního řádu, a nikoli o případ ustanoveného zmocněnce ve smyslu § 51a trestního řádu, a obecné soudy tak podle náhledu Ústavního soudu odměnu a náhradu hotových výdajů ústavní stížností napadenými rozhodnutími nepřiznaly správně.
Pokud jde o postup předsedkyně senátu, ten lze sice skutečně místy považovat za zavádějící, nicméně v každém případě z její strany nedošlo k vydání formalizovaného rozhodnutí ve smyslu zákona, které jediné by, zejména u osoby právně znalých, mohlo plnohodnotně vzbudit legitimní očekávání stran zadání úkolu a příslibu zaplacení odměny za něj. Lze proto souhlasit s obecnými soudy v tom, že si společní zmocněnci museli být vědomi požadavků, jež klade zákon na řádný výkon pravomoci soudu. Je tedy věcí stěžovatelky (jako advokáta - zmocněnce), aby vzniklé náklady vyúčtovala poškozeným, které zastupovala.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Pokud jde o požadavek stěžovatelky, aby o věci rozhodovalo plénum Ústavního soudu dle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, nutno konstatovat, že toto ustanovení umožňuje, aby si plénum Ústavního soudu pro určité případy atrahovalo rozhodování o ústavních stížnostech, nicméně rozhodně nezakotvuje mechanismus, dle kterého by se tak mělo dít pouze proto, že o to ten který stěžovatel požádá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu