Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jiřiny Melkové (dříve Kočkové), zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2025 č. j. 24 Cdo 664/2025-153, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024 č. j. 24 Co 243/2024-129 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 7. 2024 č. j. 10 C 276/2023-101, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše jmenovaných soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného zásahu do jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listiny). Obecné soudy tím dle stěžovatelky nenaplnily svou úlohu stanovenou v čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud v Mělníku (nalézací soud) zamítl žalobu stěžovatelky, která se domáhala určení, že je dědičkou ze závěti po zemřelé Marii Kohoutové. Vyšel z toho, že návštěva zůstavitelky za účelem sepsání závěti nemohla proběhnout, protože není evidována v knize návštěv a zaměstnanci domova seniorů takovou návštěvu vyloučili. Výpovědi svědkyň uvedených v závěti označil nalézací soud za nevěrohodné a uzavřel, že stěžovatelkou předložená listina není platným pořízením zůstavitelky pro případ smrti a stěžovatelce z ní nevyplývá dědické právo.
3. Krajský soud v Praze (odvolací soud) po vyslechnutí zaměstnanců domova seniorů připustil, že se do budovy dalo dostat bez povšimnutí, popřípadě se mohlo zapomenout učinit zápis do knihy návštěv. To se však jevilo jako velmi málo pravděpodobné. Odvolací soud se znovu zabýval věrohodností výpovědí svědkyň závěti z pozůstalostního řízení. Při porovnání s výpověďmi v pozůstalostním řízení a před nalézacím i odvolacím soudem je označil odvolací soud za nekonzistentní. V rozhodných skutečnostech si odporovaly a nebylo je tak možné považovat za věrohodné a pravdivé. Ohledně platnosti závěti tedy setrval u závěru nalézacího soudu. Prvostupňové rozhodnutí proto potvrdil.
4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle něj odvolací soud své rozhodnutí vybudoval na dvou na sobě nezávislých důvodech (na nevěrohodnosti výpovědí svědkyň a na tom, že svědkyně si neověřily identitu zůstavitelky, kterou neznaly), z nichž každý sám o sobě vedl k zamítnutí odvolání. Aby bylo dovolání přípustné, musela by stěžovatelka zpochybnit přípustným způsobem oba zmíněné důvody, což se nestalo. Podstatou dovolání byl nesouhlas se skutkovými zjištěními a se způsobem hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky podle Nejvyššího soudu nemohou založit přípustnost dovolání.
5. V ústavní stížnosti se stěžovatelka vrátila k napadeným soudním rozhodnutím. Nalézacímu i odvolacímu soudu vytkla, že nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů a že skutkový stav, ke kterému dospěly, nebyl výsledkem nestranného dokazování. Namítla také absenci náležitého poučení účastníků řízení ze strany obou soudů. Shledaly totiž vyhotovení znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu závěti nadbytečným a stěžovatelce se tak nedostalo poučení dle § 118a občanského soudního řádu.
6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podala ji oprávněná stěžovatelka, která je řádně zastoupena advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měla k dispozici.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ve své judikatuře Ústavní soud nahlíží na vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavního práva a jeho aplikaci na jednotlivý případ jako na věc obecných soudů. Se stěžovatelkou se Ústavní soud shodne v tom, že důvodem k jeho zásahu bude až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování. Ústavní soud by zakročil, pokud by hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry byly zatíženy faktickým omylem či vnitřním rozporem, případně pokud by je obecné soudy založily na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2273/14 , popř. nález sp. zn. III. ÚS 2480/20 ). Takové vady v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
9. Je namístě odlišit případ stěžovatelky od nálezu sp. zn. IV. ÚS 2273/14 , na který také sama odkazuje. V odkazované věci krajský soud dovodil závěr, jenž nevyplýval z žádného skutkového zjištění. To založilo extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry. Naopak ve stěžovatelčině případu obecné soudy své závěry opřely o provedené dokazování a Ústavní soud v rozsudcích tvrzený extrémní rozpor nespatřuje.
10. Stěžovatelka vyjadřuje především nesouhlas se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů. Z rozhodnutí nalézacího soudu však vyplývá, že provedl podrobné dokazování. Vyslechl kromě svědkyň uvedených v závěti hned několik dalších svědků - mezi nimi i vrátnou domova seniorů (viz bod 16 jeho rozsudku) a dlouholeté přátele zůstavitelky, kteří s ní byli pravidelně v telefonickém kontaktu (viz bod 13 jeho rozsudku). Odvolací soud provedl výslech dvou stěžejních svědkyň detailně znovu a až na základě toho potvrdil rozsudek nalézacího soudu.
Nepřejímal pouze názor nalézacího soudu, jak tvrdí stěžovatelka. Oba soudy tedy své závěry řádně podložily a v odůvodnění napadených rozhodnutí své úvahy o skutkových zjištěních pečlivě popsaly. Nalézací soud vyšel z toho, že tvrzení stěžovatelky o návštěvě zůstavitelky v domově seniorů byla vyvrácena, a opřel se o rozpory výpovědí svědkyň uvedených v závěti (viz bod 25 jeho rozsudku). Odvolací soud pak popsal pochybnosti, jež by nemohly být odstraněny písmoznaleckým posudkem (identita pořizující osoby, čas pořízení, zda se svědkyně do místa pořízení skutečně dostavily, jakým způsobem vůli zůstavitelka projevila apod.) a jež vedly k potvrzení prvostupňového rozhodnutí (viz bod 42 jeho rozsudku).
11. K absenci poučení stěžovatelky odvolacím soudem dle § 118a občanského soudního řádu uvádí stěžovatelka nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 , od nějž se měl Nejvyšší soud odchýlit. Dle tohoto nálezu slouží zmíněné ustanovení k tomu, aby soud mohl získat úplná skutková tvrzení. Povinnost vyzvat účastníka má předseda příslušného senátu, jestliže tento účastník nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Z rozsudků obecných soudů v nynější věci je ale patrné, že měly dostačující podklad pro vydání rozhodnutí.
Stěžovatelka navrhla důkaz písmoznaleckým posudkem, ten byl však nadbytečným (viz výše). Také Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, proč by ani případný znalecký závěr, že spornou závěť vlastní rukou podepsala zůstavitelka, nic nezměnil na závěru odvolacího soudu (viz str. 3 napadeného usnesení). Jak navíc dodal, žaloba nebyla zamítnuta, protože by stěžovatelka nesplnila povinnost tvrzení nebo neunesla důkazní břemeno, nýbrž na základě řádně objasněného skutkového stavu. Nebyl zde tedy důvod pro postup podle § 118a občanského soudního řádu.
K tomu Nejvyšší soud odkázal i na jiné své relevantní rozsudky. Ani napadené usnesení Nejvyššího soudu tak nevzbuzuje ústavně relevantní pochybnosti.
12. Stěžovatelka konečně vytýká obecným soudům i to, jak hodnotily její vztah se zůstavitelkou. Výše bylo popsáno, jaké důvody byly pro rozsudky obecných soudů rozhodné. Na posouzení vztahu mezi stěžovatelkou a zůstavitelkou napadená rozhodnutí soudy nepostavily.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu