Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Vogl & Partners s.r.o., advokátní kancelář, Pařížská 68/9, Praha 1, zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem Pod Bruskou 136/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3224/2023-199 ze dne 28. 3. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 9/2023-166 ze dne 18. 4. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 93/2020-98 ze dne 15. 9. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Ponte Carlo Capital, s.r.o., se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, Giuseppe Manca, Pierguido Piazzini Albani a Jiřího Vybírala, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Před obecnými soudy se stěžovatelka po vedlejších účastnících domáhala zaplacení 2 912 042 Kč s příslušenstvím jakožto mimosmluvní odměny advokáta. Obecné soudy jí však vyhověly jen co do částky 1 874 299,72 Kč. Stěžovatelce totiž nepřisvědčily v jejím právním názoru, že revize smluv lze podřadit pod účtovatelné úkony právní služby dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Obecné soudy argumentují, že stěžovatelkou uváděné úkony nejsou stanoveny ve výčtu v § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu a zároveň nelze pro revize smluv užít ani ustanovení o analogii v § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Stěžovatelka v řízení naopak argumentovala, že jí provedené revize smluv se ponejvíce blíží soupisu listiny o právním jednání podle § 11 odst. 1 písm. m) advokátního tarifu, alternativně k jednání s protistranou dle písm. i) či sepsání právního rozboru věci dle písm. h), což soudy s odkazem na provedené dokazování odmítly.
2. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky s poukazem na § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve spojení s § 237 o. s. ř., jelikož stěžovatelka v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka právní otázku, kterou měla za Nejvyšším soudem dosud neřešenou, založila na vlastní skutkové verzi průběhu kontraktačního procesu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy podle stěžovatelky totiž neprovedly hlubší právní analýzu a nedostatečně odůvodnily právní názor odchylný od názoru stěžovatelky.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
6. Ústavní soud se nejprve zabýval jako možnou ústavně relevantní vadou řízení potenciálně nesprávným odmítnutím dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Ten dovolání odmítl s ne zcela jasným odůvodněním. Meritorně (byť velmi stručně) se totiž vyjádřil k právní otázce namítané stěžovatelkou, ačkoliv současně dovolání odmítl z důvodu, že stěžovatelka žádnou právní otázku k řešení nepředložila.
7. Ústavní soud již v minulosti rozhodl, že kvazimeritorní či meritorní přezkum Nejvyšším soudem vedoucí k odmítnutí dovolání není protiústavní Má-li dle názoru dovolatele Nejvyšší soud vyřešit věc jinak, Nejvyšší soud nepochybí, pokud odmítne pro nepřípustnost dovolání ve věci, v níž se meritorně ztotožňuje s řešením odvolacího soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 , bod 29; či usnesení sp. zn. II. ÚS 1319/19 , bod 10). Odlišná je však situace, pokud dovolatel svým řádně podaným dovoláním namítá, že Nejvyšší soud doposud právní otázku neřešil. Pakliže Nejvyšší soud takové dovolání odmítne, musí v rozhodnutí odůvodnit, proč dovolatel nesplnil předpoklad přípustnosti, tedy kdy již Nejvyšší soud takovou otázku vyřešil a jak. Neučinil-li by tak v rámci meritorního přezkumu, porušil by právo dovolatele na přístup k soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 25 až 36 a 42 až 46; či nález sp. zn. I. ÚS 1585/23 , body 13-23).
8. V případě stěžovatelky Nejvyšší soud takto nepostupoval, neboť v dovolání založila vymezenou právní otázku na jiné skutkové verzi, než ke které došly na základě proběhnuvšího dokazování nižší soudy. Stěžovatelka v dovolání uvedla, že revize spočívaly v "de facto vyjednávání s protistranou", ačkoliv podle skutkových zjištění obecných soudů (které stěžovatelka dle svých slov nezpochybňuje) šlo jenom o formální úpravu textů. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že stěžovatelčino dovolání skutečně lze vykládat jako žádost o posouzení právní otázky založené na odlišném skutkovém základě, než který objasnily obecné soudy. Nejvyšší soud tak neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, když její dovolání odmítl.
9. Podstatou samotné ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s výkladem § 11 advokátního tarifu. Stěžovatelka nesouhlasí s obecnými soudy, že revize právních dokumentů nelze podřadit pod některý z právních úkonů vymezených ve výčtu v § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu a že nepřipadá ani v úvahu užití analogie zakotvené v § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Stěžovatelka tedy nesouhlasí s výkladem a použitím podústavního práva.
10. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti přistoupí k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Je to právě soustava obecných soudů, která má podle Ústavy primárně vykládat podústavní právo. Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich sféry rozhodování zasahovat, pakliže jejich rozhodnutím anebo v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k porušení základních práv a svobod jednotlivce. V tomto případě Ústavní soud porušení neshledal.
11. Argument porušení základního práva stěžovatelky na získávání prostředků pro své životní potřeby prací, a v logické souslednosti tak i práva na majetek (resp. legitimního očekávání), není v této věci opodstatněný. V případech týkajících se odměn advokátů již Ústavní soud vydal mnoho rozhodnutí, v nichž zdůrazňuje základní princip, že ne všechny úkony právní služby jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle § 11 advokátního tarifu. K takovému závěru Ústavní soud došel například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1099/09 či v usneseních sp. zn. III. ÚS 791/07 a
III. ÚS 1123/19
. To platí tím spíše v těch civilních věcech, kde advokát vstupuje do smluvního vztahu s klientem z vlastní vůle a je právě na dohodě mezi advokátem a klientem, jaké úkony budou provedeny a jak bude odměna řešena. Advokátovi totiž nic nebrání sjednat si s klientem smluvní odměnu, třeba i za formální revize smluv. Jestliže tak stěžovatelka vystupovala v postavení advokáta, tedy osoby odborně způsobilé v oblasti práva, měla si být vědoma možných rizik účtování úkonů právní služby pouze podle advokátního tarifu. Ústavní soud proto žádný zásah do základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 26 odst. 3 Listiny neshledává.
12.
Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou z hlediska ústavního pořádku dostačující a v souladu s judikaturou Ústavního soudu v obdobných věcech. Ústavní soud dlouhodobě prosazuje, že jde-li o výklad předpisů obecného práva, lze jej hodnotit za protiústavní - mimo jiné - pokud je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů obecně přijímaného výkladu daných institutů, tedy představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ). Obecné soudy se však v napadených rozhodnutích s argumentací stěžovatelky vypořádávají, odůvodňují (ne)užití analogie na základě skutkových okolností případu a v neposlední řadě odkazují na názor odborné literatury, s nímž se ztotožňují. Napadená rozhodnutí tak nevykazují znaky libovůle či svévole. Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že napadená rozhodnutí obecné soudy nedostatečně zdůvodnily a upřely jí tak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu