Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2075/2022-336 ze dne 26. 4. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 44,45/2022-278 ze dne 24. 2. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 260/2018-215 ze dne 3. 8. 2021, ve znění usnesení č. j. 43 C 260/2018-242 ze dne 8. 11. 2021, spojené s návrhem na zrušení § 1654 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a dále a)
I. K., b) A. K. a c) L. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ve znění v záhlaví uvedeného usnesení zamítl žaloby stěžovatele na určení, že závěť ze dne 27. 7. 2017 sepsaná notářským zápisem NZ 634/2017 notářkou JUDr. Ivanou Demutovou je neplatná, a dále na určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli S. K. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek nalézacího soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. S ústavní stížností stěžovatel současně spojuje návrh na zrušení § 1654 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
4. Podstatu stěžovatelovy argumentace lze shrnout následovně: Podle stěžovatele je pravděpodobné, že v důsledku nemoci, pro kterou byl zůstavitel v době sepisu závěti hospitalizován, se nacházel v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu nároku dospěly obecné soudy k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti závěti na straně stěžovatele, s čímž obsáhle polemizuje. Jeho naléhavý právní zájem vyplývá z toho, že současná právní úprava nepominutelného dědice (mimo jiné § 1654 odst. 1 občanského zákoníku) vyřazuje stěžovatele z možnosti, aby se stal vlastníkem či spoluvlastníkem věcí, které by mohl nabýt jako dědic.
Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že nalézací soud odmítl vyslechnout autora zdravotnické dokumentace, ze které vycházel soudem ustanovený znalec ve znaleckém posudku o psychickém stavu zůstavitele; taktéž nebyli vyslechnuti svědci závěti ani notářka, která předmětnou závěť sepsala. Stěžovatel také upozorňuje na rozpor ve výpovědi svědků závěti i na její obsah (formulace v ní obsažené). Odvolací soud pochybil, nepovažoval-li svědky závěti za osoby z této pozice diskvalifikované vzhledem k jejich poměrům k zůstaviteli.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se vyjádřil (podle stěžovatele nesprávně) pouze k posouzení prvního žalobního nároku; není přitom pravda, že podstatou námitek byl nesouhlas s hodnocením důkazů, ale také odkaz na judikaturu Ústavního soudu, podle které je odmítnutí provedení důkazu nezbytné podrobně odůvodnit.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
7. Namítá-li stěžovatel, že má naléhavý právní zájem na určení, že předmětná závěť je neplatná a že soudy pochybily, jestliže jeho žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítly, pomíjí, že platnost závěti obecné soudy posuzovaly jako předběžnou otázku při určení, zda je stěžovatel zákonným dědicem po zůstaviteli, na což také upozornily odvolací i Nejvyšší soud v napadených rozhodnutí. Otázka povinného dílu ani jeho vypořádání se v této souvislosti ani neřešila. Stěžovateli tak nebyl závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na újmu, a proto je jeho argumentace v tomto směru neopodstatněná.
8. Neopodstatněná je rovněž polemika stěžovatele ohledně posouzení platnosti předmětné závěti. V této části totiž stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry nalézacího a odvolacího soudu, které Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Nalézací soud i odvolací soud řádně odůvodnily svůj závěr o duševní způsobilosti zůstavitele (kterou nezpochybnil znalecký posudek, žádný z vyslechnutých příbuzných zůstavitele ani sám stěžovatel) a platnosti předmětné závěti; dostatečně přitom vypořádaly i související námitky a argumenty stěžovatele (mimo jiné týkající se obsahu závěti) a za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
9. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit ani nesouhlas se závěrem obecných soudů učiněným v rovině podústavního práva, že v případě svědků závěti (rodinné přítelkyně zůstavitele a kolegy jeho manželky) nejde o osoby diskvalifikované z pozice svědka ve smyslu § 1539 odst. 2 a § 1540 odst. 1 občanského zákoníku, což ve svých rozhodnutích ústavně konformním způsobem odůvodnily (viz bod 53 rozsudku nalézacího soudu a body 16 až 18 rozsudku odvolacího soudu).
10. Ústavní soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020 (N 197/102 SbNU 247)]. Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu totiž vyplývá (viz zejm. jeho body 31 a 32), z jakého důvodu nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy, tj. opětovné výpovědi svědků pořízení závěti (kteří byli vyslechnuti již notářkou), notářky či autora zdravotní dokumentace.
11. Ústavně-relevantní deficit Ústavní soud neshledal ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Použije-li Nejvyšší soud § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů - tak tomu bylo i v nyní posuzované věci
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 1654 odst. 1 občanského zákoníku má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu