Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše V. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 11 Tdo 148/2023-985, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2022 č. j. 7 To 57/2022-892 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. dubna 2022 č. j. 16 T 32/2021-768, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 1), dále zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 2) a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (pod bodem 3). Za to byl podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci zahrnující plastový pytel se sušinou konopí, 1 vzrostlou rostlinu, černou přepravku s 13 kusy konopí, plastovou přepravku s 26 ks rostliny konopí a dva plastové sáčky s obsahem sušiny. Současně mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 99 odst. 4 trestního zákoníku uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit náhradu škody a nemajetkové újmy poškozeným a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození se zbytkem uplatněných nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele byl rozsudek krajského soudu shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu částečně zrušen, a to ve výroku o trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl podle § 140 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání poškozeného Patrika C. (jedná se o pseudonym) bylo podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek krajského soudu nedotčen.
4. Vytýkaného jednání se podle závěrů krajského soudu a vrchního soudu stěžovatel (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že: pod bodem 1) dne 1. června 2021 v odpoledních hodinách po slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou Jitku C. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") tím způsobem, že ji opakovaně bil kabelem od notebooku zejména do oblasti zad, čímž jí způsobil minimálně podlitiny na zádech, a dále v průběhu odpoledne a večera dne 6. 6. 2021 do ranních hodin dne 7. 6. 2021 ji po slovní rozepři fyzicky napadl tak, že ji opakovaně bil kabelem od notebooku po celém těle, minimálně dvakrát ji udeřil pěstí do obličeje, několikrát ji udeřil násadou od koštěte přes záda a nohy, až násadu zlomil, a dále poškozenou násadou od koštěte udeřil do hlavy, když takovým jednáním jí způsobil ze soudně lékařského hlediska poranění lehké (ublížení na zdraví) s dobu léčení kolem dvou až tří týdnů, přičemž současně v průběhu tohoto napadení poškozené vyhrožoval, že zmlátí její matku a nechá jí odebrat syna Patrika, následně v prostoru restaurace v přízemí přinesl prkénko a sekeru a vyzval ji, aby si vybrala, který prst chce useknout.
pod bodem 2) opakovaně, soustavně a po delší dobu, ve většině případů za použití plné síly, jakou je schopen průměrný muž vyvinout, fyzicky napadal poškozenou tím způsobem, že ji bil pěstmi a zasahoval kopy po celém těle, dále ji švihal a bil za použití napájecího kabelu od notebooku a dřevěné násady od koštěte, zejména přes hlavu, obličej, záda, hýždě, horní a dolní končetiny, ramena, a v několika případech ji rval za vlasy a vláčel po bytě, rovněž ji sprchoval ve vaně vařící vodou o teplotě cca 80 °C, čímž jí způsobil soubor ve výroku specifikovaných zranění, která sama o sobě mohla vést ke smrti, když celkem bylo CT vyšetřením, zevní prohlídkou a pitvou na těle poškozené zjištěno celkem 88 úrazových změn, a takto jednal přesto, že musel být minimálně srozuměn s tím, že takovým dlouhodobým a intenzivním fyzickým násilím způsobí poškozené závažná poranění, která ji přímo ohrozí na životě, tedy i následkem spočívajícím v úmrtí poškozené, když v příčinné souvislosti s jeho jednáním došlo u poškozené k srdečnímu selhání při četných podkožních krevních výronech a prokrvácení měkkých tkání, v jehož důsledku poškozená zemřela, pod bodem 3) neoprávněně opakovaně pěstoval rostliny konopí v nezjištěném celkovém počtu rostlin a počtu cyklů, v počtu cca 30 až 40 ks rostlin v jednom cyklu, ze kterých postupným sběrem, stříháním částí rostlin, sušením a dalším zpracováním získával sušinu a pryskyřici konopí setého, tedy vyráběl tzv. marihuanu a hašiš, které zčásti sám konzumoval pro vlastní potřebu a zčásti přechovával pro jiné osoby, kterým marihuanu nabízel, prodával nebo bezúplatně předával, přičemž v bytě, který obýval, přechovával sušinu konopí o hmotnosti 3.390,9 g rostlinného materiálu s koncentrací 4,1 % delta-9-THC, tj. s celkovým obsahem 133,5 g delta-9-THC, a současně 40 ks rostlin konopí o vzrůstu od 8 do 50 cm s celkovou hmotností rostlinného materiálu po dosušení 31,8 g s koncentrací 3,0 % delta-9-THC, tj. celkovým obsahem 0,5 g delta-9-THC, a dále sáček s obsahem slisované rostlinné - pryskyřičné hmoty, tzv.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Po pečlivé analýze spisového materiálu konstatoval, že obecné soudy nižších stupňů se řádně vypořádaly se skutkovými zjištěními, které vzešly z řádně provedených důkazů, a ty poté vyhodnotily tak, jak jim ukládá § 2 odst. 6 trestního řádu. Nedopustily se svévolného hodnocení důkazů. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé není podle Nejvyššího soudu žádný, natož extrémní (či zjevný) nesoulad, proto Nejvyšší soud kategoricky odmítl i související přesvědčení stěžovatele, že postupem krajského a vrchního soudu bylo porušeno procesní pravidlo in dubio pro reo, resp. ústavním pořádkem zaručené právo na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně, totožně jako v dovolání proti rozsudku krajského soudu, namítá vady napadených rozhodnutí spočívající v tzv. opomenutých důkazech, nerespektování principu presumpce neviny a porušení pravidla in dubio pro reo. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces, libovůle v soudním rozhodování a odůvodnění soudních rozhodnutí. K opomenutým důkazům tvrdí, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, a to zejména výpis hovorů z jeho telefonního čísla či fakturaci za elektrickou energii vztahující se k nemovitosti na adrese X, ze které je podle něj zřejmé, že spotřeba elektrické energie dané nemovitosti neodpovídá tvrzením o dlouhodobém pěstování marihuany. Znovu poukazuje rovněž na to, že během veřejného zasedání u vrchního soudu prostřednictvím svého obhájce avizoval, že je připraven činit důkazní návrhy, jakmile mu k tomu bude uděleno slovo, ale takový prostor mu vrchní soud neposkytl a rovnou přistoupil k vyhlášení rozsudku.
7. Ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku krajského soudu stěžovatel uvádí, že obecné soudy jeho vinu dovodily toliko ze spekulací a za situace "tvrzení proti tvrzení". V dané souvislosti poukazuje na to, že výpovědi svědkyň Jitky C. st. a Ivety C. (jedná se o pseudonym) jsou v rozporu s jeho výpovědí, přičemž tím, že obecné soudy se nepodloženě přiklonily k jejich výpovědi, došlo k porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo.
8. K jednání popsanému pod bodem 2) výroku rozsudku krajského soudu stěžovatel uvádí, že příslušným soudům předkládal konkrétní argumenty směřující k tomu, že mu nemohla být k tíži přičítána všechna poranění poškozené. Konkrétně že některé popáleniny na těle poškozené nevznikly v důsledku jeho útoku na poškozenou, tvrzené kopy, kterými měl poškozenou napadat, jsou pouhou spekulací obecných soudů, překrvení mozku poškozené bylo fyziologickou reakcí, nikoli přímým poraněním, a zlomenina čtvrtého a sedmého žebra byla způsobena neodbornou srdeční masáží, nikoli samotným útokem. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který uzavřel, že otázka konkrétních způsobených zranění poškozené je irelevantní s tím, že důležité je zejména to, aby popis skutkového děje odpovídal znakům skutkové podstaty trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. V takovém postupu spatřuje stěžovatel porušení pravidla in dubio pro reo. Dále konstatuje, že k zásadnímu zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo při činění závěrů obecných soudů o tom, zda a v jaké formě jednal zaviněně. Zdůrazňuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy poukazoval na neprokázání toho, že si vůbec mohl uvědomit hrozící následky, které se projevily smrtí poškozené, i na to, že i pro případ, kdy by měl takové obecné povědomí o možných následcích svého jednání, mohl racionálně (i s ohledem na jeho neznalost širších souvislostí) spoléhat na konkrétní objektivní okolnosti, jež by jinak byly způsobilé vést k tomu, že se nedostaví potenciální smrtící následek jeho jednání. Stejně jako v dovolání podotýká, že činil celou řadu telefonických hovorů, kdy se snažil pomoci poškozené, pokoušel se ji resuscitovat a činil kroky k tomu, aby k témuž přiměl i přítomné lékaře rychlé záchranné služby. Podle stěžovatele průběh umírání poškozené nebyl standardní a je možné, že došlo-li by k přivolání lékařské pomoci u osoby zdravé a neintoxikované v tutéž chvíli, jako byla přivolána poškozené, tato by díky poskytnuté pomoci nezemřela. Žádný z obecných soudů se podle jeho mínění nevěnoval jeho námitce, že mělo-li jeho jednání jednoznačný a prokázaný cíl, jež vyžadoval, aby poškozená po jeho napadení zůstala naživu, jen stěží mohl být srozuměn s následkem, který dosažení takového cíle vylučoval.
9. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3) výroku rozsudku krajského soudu stěžovatel namítá, že před obecnými soudy nižších stupňů brojil jednak proti tomu, že nebylo prokázáno ani množství, ani doba, po kterou měl pěstovat rostliny konopí, jednak vůči tomu, že u rostlin konopí zajištěných na místě činu nebylo postaveno najisto, že by mu náležely. Výpovědi svědků týkající se množství pěstovaných rostlin jsou podle něj rozporné, přičemž soudy se k těmto rozporům nevyjádřily. Bez reakce obecných soudů zůstala i jeho námitka, že na místě činu nalezený hašiš patřil výhradně poškozené.
10. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje, že jeho jednání pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku krajského soudu mělo být posouzeno jinak, než jak bylo posouzeno, a za jednání popsané pod bodem 3) výroku rozsudku krajského soudu neměl být odsouzen vůbec. Současně navrhuje, aby Ústavní soud projednal jeho věc přednostně ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
14. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
15. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí Ústavní soud plně odkazuje, se řádně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti. K námitce stěžovatele, že během veřejného zasedání u vrchního soudu učinil prostřednictvím svého obhájce prohlášení, že je připraven navrhnout další důkaz (jehož prostřednictvím chtěl navrhnout změnu formy nepravomocně nařízeného ochranného léčení), jakmile mu k tomu bude soudem udělen prostor, který mu však udělen nebyl, Nejvyšší soud uvedl, že měl-li stěžovatel v úmyslu doplnit dokazování o důkaz, se kterým soud nebyl doposud obeznámen, měl jeho obhájce tuto skutečnost před odvolacím soudem jednoznačně formulovat ve smyslu § 263 odst. 5 trestního řádu jako nový důkazní návrh a nejenom poněkud neurčitě avizovat svoji připravenost k podání takového důkazu, vyzve-li jej k tomu odvolací soud. Nejvyšší soud připustil, že vrchní soud mohl ještě v okamžiku, než se odebral k závěrečné poradě, z vlastní iniciativy vznést dotaz ohledně návrhu na provedení nových důkazů, avšak správně zdůraznil, že neučinil-li tak vrchní soud, nelze jeho postup označit za procesní pochybení v rozporu s § 263 odst. 5 trestního řádu, a to tím spíše za situace, kdy nešlo o důkaz klíčový, který by měl procesní sílu změnit postavení stěžovatele v rámci prokazovaných okolností. Stejně tak nelze nic namítat proti postupu Nejvyššího soudu, když neshledal žádné pochybení v tom, že obecné soudy posoudily jako nadbytečné stěžovatelem navrhované důkazy výpisem hovorů z jeho telefonního čísla či fakturací za elektrickou energii vztahující se k nemovitosti na adrese X, s tím, že neměly možnost zvrátit učiněné skutkové závěry.
17. Jde-li o námitky týkající se jednání popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku krajského soudu, Nejvyšší soud, ve shodě s krajským soudem a vrchním soudem, na základě učiněných skutkových zjištění učinil jednoznačný závěr, že stěžovatel poškozenou Jitku C. ve dvou případech skutečně fyzicky napadl, přičemž minimálně při napadení ze dne 6. 6. 2021 poškozená utrpěla zranění, která byla kvalifikována jako ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Současně Nejvyšší soud kategoricky odmítl, že by v posuzované věci došlo k procesní situaci "tvrzení proti tvrzení", neboť svědectví svědkyň Jitky C. st. a Ivety C. byla posouzena jako věrohodná a souladná s dalšími ve věci provedenými skutkovými zjištěními. Naproti tomu popis skutkového děje stěžovatelem zůstal po ověření jeho výpovědi vnitřně rozporný a celkově nepřesvědčivý.
18. K jednání popsanému pod bodem 2) výroku rozsudku krajského soudu bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel inkriminovaného dne na poškozenou opakovaně útočil s vyvinutím plné síly, jakou byl schopen jako muž vyvinout, a to tak, že poškozenou soustavně, opakovaně a po delší dobu bil přes hlavu, obličej, záda, hýždě, horní i dolní končetiny, ramena, a to nejen pěstmi, ale i za pomocí předmětů, které již dříve využíval k jejímu bití a které zesilovaly intenzitu prožívané bolesti poškozené, za současného vláčení poškozené po bytě za vlasy a jejího opaření vodou o teplotě cca 80° C. Z hlediska rozsahu způsobených zranění prokazatelně zasáhl všechny části těla poškozené, tedy i oblasti citlivé, kde jsou uloženy důležité orgány, jejichž poškození může vést k závažným zdravotním důsledkům, respektive k těžkým zraněním, která mohou vést až ke smrti. Opakované vedení řady takto silných a intenzivních útoků cílených i do nejzranitelnějších míst lidského těla nevyhnutelně muselo poškozené způsobit závažná poranění s vysokou možností jejího bezprostředního ohrožení na životě. Z hlediska razance útoků došlo mimo jiné i k velmi neobvyklému rozhmoždění podkožního tuku obou hýždí, kdy opakovanými údery do těchto míst obviněný poškozené rozdrtil svalstvo na kašovitou hmotu.
19. K námitce stěžovatele, že část zranění, která měla poškozená v důsledku jeho jednání utrpět, nelze přičítat jeho násilí, Nejvyšší soud uvedl, že takový způsob obhajoby je vzhledem k prokázaným skutečnostem, zejména ke smrtelnému následku jeho jednání, irelevantní. Podle názoru Ústavního soudu s tímto závěrem Nejvyššího soudu s ohledem na okolnosti daného případu je třeba souhlasit. Poškozená utrpěla 88 úrazových změn, které ji bez důvodných pochybností způsobil stěžovatel, čímž ji v konečném důsledku způsobil celkový kolaps, který bez okamžité odborné pomoci vedl k odumírání životních funkcí a nevyhnutelné smrti. Vzhledem k počtu a závažnosti předmětných úrazů, jakož i ke způsobenému následku je nepodstatné, zda stěžovatel opařil poškozenou jednou či vícekrát, zda na ni zaútočil jedním či vícero kopy, zda ji zlomeniny žeber způsobil pěstmi či neodborným pokusem o resuscitaci nebo zda otok mozku byl způsoben primárně jím vedenými údery či zda nastal až sekundárně v souvislosti s odumíráním životních funkcí, které vedly k úmrtí poškozené. Nejvyšší soud správně podotkl, že z hlediska aplikované právní kvalifikace je primární prokázání usmrcení poškozené. Naproti tomu výčet zranění, která stěžovatel poškozené způsobil, má v daných souvislostech až sekundární význam, neboť je popisován v rámci událostí, které bezprostředně vedly ke smrti poškozené. V daných souvislostech tedy nejsou k tíži stěžovatele připisována jednotlivá zranění, jak se mylně domnívá, nýbrž jejich následek, tedy usmrcení poškozené.
20. Co se týče otázky zavinění stěžovatele, Nejvyšší soud na základě zjištěných skutkových okolností uzavřel, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu neovlivnily ani subjektivní ani objektivní okolnosti, na které stěžovatel v průběhu řízení (totožně jako v ústavní stížnosti) poukazoval (tj. zejména že činil celou řadu telefonických hovorů, kdy se snažil pomoci poškozené, pokoušel se ji resuscitovat, že průběh umírání poškozené nebyl standardní, že poškozená byla pod vlivem pervitinu a že svým jednáním sledoval "převýchovu" poškozené). Nelze než přisvědčit názoru Nejvyššího soudu, že jde o námitky irelevantní.
21. Ve vztahu k jednání pod bodem 3) výroku rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud správně konstatoval, že toto jednání stěžovatele bylo prokázáno jednak svědeckými výpověďmi, jednak stopami zajištěnými při ohledání místa činu. Stěžovatel prokazatelně konopí s požadovanými účinky pěstoval, stříhal, sušil, zpracovával a následně distribuoval dlouhodobě, přibližně po dobu jedenácti let, stejně jako hašiš s vysokou koncentrací účinné látky delta-9-THC. V bytě obývaném stěžovatelem bylo policií zajištěno celkem 40 kusů rostlin konopí a dokazováním vyšlo najevo, že stěžovatel pěstoval konopí již ve svém předchozím bydlišti. Skutkové námitky stěžovatele zpochybňující jeho dlouhodobé aktivity vztahující se k pěstování, sušení a obchodování s vlastnoručně produkovanou marihuanou ve značném množství byly rozhodujícími soudy na základě provedených důkazů odmítnuty jako nevěrohodné, stejně jako jeho hmotněprávní výhrada, že se údajně "mohl nanejvýše dopustit" přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku.
22. Nejvyšší soud se tak podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
23. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
24. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a z nich vyplývajících skutečností dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
25. Ústavní soud považuje za potřebné dodat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti (§ 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud již (výslovně) nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu