Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Mgr. Ivo Šotka, advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2018 č. j. 13 To 47/2018-388 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. ledna 2018 č. j. 1 T 150/2017-372, spojené s návrhem na zrušení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. května 2018, navrhoval podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na princip rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny. Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 37/1992 Sb.").
2. Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 23. ledna 2018 č. j. 1 T 150/2017-372 podle § 104 odst. 3 trestního řádu za použití § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. stěžovateli, jako svědkovi přiznal svědečné - náhradu ušlého výdělku ve výši 1929 Kč (po zákonné srážce) za 8 hodin účasti u hlavního líčení dne 14. prosince 2017.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. února 2018 č. j. 13 To 47/2018-388 jako nedůvodnou zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů. Zejména namítal, že napadené ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. je v rozporu s ústavně garantovaným právem rovnosti a zákazu diskriminace, vyjádřeným v čl. 1, čl. 3 a čl. 37 Listiny. Krajský soud v Praze se podle názoru stěžovatele jeho argumentací vůbec nezabýval a pouze konstatoval, že výpočet ušlého výdělku byl správný. Stěžovatel však ve své stížnosti nezpochybňoval způsob výpočtu podle § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., ale ustanovení dané vyhlášky samotné.
5. Stěžovatel má za to, že pokud v řízení o přiznání náhrady ušlého výdělku se výše přiznává odlišně u osob uvedených v § 29 odst. 2 a odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. bez toho, aniž by pro to byl legitimní důvod, je porušen princip, že účastníci jsou si v řízení rovni. Dané ustanovení vyhlášky jasně zvýhodňuje osoby v pracovním poměru, aniž by pro to zákonodárce měl legitimní důvod.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k otázce rozhodování o náhradě nákladů řízení, kam lze podřadit i rozhodování o svědečném, vyjadřuje poměrně rezervovaně (ačkoliv připouští, že i takové rozhodnutí se může citelně dotknout některého z účastníků řízení), jelikož podle judikatury zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Nelze přitom přehlédnout, že náklady řízení, které nesou strany, jsou ve své podstatě větším zásahem do práv účastníků řízení, než je nárok na svědečné. Pokud se tedy Ústavní soud staví výše popsaným způsobem k otázce nákladů řízení, tím více rezervovaně musí být vykládána problematika svědečného (srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. II. ÚS 4104/16 a ze dne 20. června 2017 sp. zn. I. ÚS 1272/17 ).
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného svědečného. Ústavní soud se otázkou výše svědečného opakovaně zabýval a v usnesení ze dne 7. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS 394/16 jako orbiter dictum k návrhu na zrušení totožného ustanovení mimo jiné uvedl, že: "Poskytnutí svědecké výpovědi je občanská povinnost, nikoliv činnost provozovaná za účelem dosažení zisku. Svědečné je koncipováno jako náhrada ušlého výdělku § 139 odst. 1 o. s. ř. i § 29 napadené vyhlášky. Za to - tedy za čas strávený svědčením - náleží svědkovi svědečné coby pouze náhrada příjmů.
Svědek není odměňován za to, že svědčil. Ústava ani Listina nezaručují právo na svědečné, neexistuje tedy ani ústavní povinnost státu jakkoliv kompenzovat ušlý podnikatelský zisk. Je plně na úvaze zákonodárce, v jaké výši a jakou metodu výpočtu svědečného zvolí. V Listině garantovaná ochrana vlastnického práva míří primárně na zajištění výkonu již existujícího práva, respektive práva nabytého na základě právního titulu či legitimního očekávání majetku. Z povahy věci nelze chránit každou budoucí možnost svědka nabývat majetek".
10. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů v citovaném usnesení odchylovat ani v nyní projednávané věci. Za situace, kdy ve věci rozhodující soudy aplikovaly rozhodné ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. způsobem, který odpovídá judikaturním standardům jeho výkladu, a své rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené ve své stížnosti a polemizuje se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci za strany soudů je možno uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje, že byl právě v souzené věci diskriminován, přičemž tuto skutečnost nelze ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatel čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení se stěžovateli dostalo.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. K návrhu na zrušení ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Ústavní soud konstatuje, že jde o návrh akcesorický, který jako takový následuje osud ústavní stížnosti. Na základě toho Ústavní soud návrh na zrušení napadeného ustanovení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu