Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Sun Ship 01, k.s., se sídlem Velehradská 593, Staré Město, Sun Ship 03, k.s., se sídlem Velehradská 593, Staré Město, a Sun Ship 05, k.s., se sídlem Velehradská 593, Staré Město, zastoupených Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 28/2023-48 ze dne 25. 5. 2023 č. j. 8 Afs 24/2023-55 ze dne 30. 5. 2023 a č. j. 7 Afs 27/2023-56 ze dne 16. 6. 2023, s nimiž jsou spojeny návrhy na zrušení § 60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se navrhovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhovatelky spolu s ústavní stížností ze stejných důvodů navrhují zrušení § 60 odst. 3 soudního řádu správního podle § 74 zákona o Ústavním soudu.
2. Stěžovatelky a jejich sesterské společnosti vedly jako žalobkyně několik soudních řízení proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "správní orgán"). Krajský soud v Brně ve třech případech napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu. Správní orgán však proti rozsudkům krajského soudu podal kasační stížnosti.
3. Následně však správní orgán - v průběhu řízení o kasačních stížnostech - přehodnotil své právní závěry a začal podnikat kroky vedoucí k ukončení řízení proti stěžovatelkám a jejich sesterským společnostem. Ve věcech sp. zn. 7 Afs 27/2023, 7 Afs 28/2023 a 8 Afs 24/2023 tedy vzal kasační stížnost zpět. Učinil tak ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 212/2022-49, který řešil stejnou právní otázku (v jeho neprospěch).
4. Nejvyšší správní soud následně napadenými usneseními rozhodl o zastavení řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti připouštějí, že podle § 120 ve spojení s § 60 odst. 3 s. ř. s. platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno. Stanoveny jsou toliko dvě výjimky: vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele. Podle stěžovatelek však zákonodárce při konstrukci těchto výjimek nemyslel na situace, kdy je rozhodováno o nákladech řízení o kasační stížnosti, zejména když je řízení o kasační stížnosti podané správním orgánem zastaveno pro chování správního orgánu (odlišného od uspokojení navrhovatele v přezkumném řízení podle § 62 s. ř. s.).
6. Stěžovatelky tvrdí, že nastíněná úprava nákladů řízení v soudním řádu správním buď a) není komplexní a obsahuje nezamýšlenou mezeru, kterou je třeba překlenout s odkazem na princip zavinění za zastavení řízení upravený v § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (v souladu s § 64 s. ř. s.), nebo b) je komplexní, a je tak ve svých důsledcích protiústavní. Stěžovatelky proto usilují o zrušení napadených usnesení ve výroku o nákladech řízení. Usnesení jsou buď založena na ústavně nekonformním výkladu citovaných ustanovení, anebo je ústavně konformně vyložit nelze a uplatněné ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. musí být pro protiústavnost zrušeno.
7. Stěžovatelky namítají, že § 60 odst. 3 s. ř. s., popř. jeho výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem, bezprecedentně omezuje jejich právo na přístup k soudu. Úspěšný žalobce nikdy nezíská náhradu nákladů, které musel vynaložit v souvislosti se svou obranou před Nejvyšším správním soudem, pokud správní orgán vezme zpět svou kasační stížnost. Tím je otevřena cesta pro zneužívání práva správními orgány. Stěžovatelky uvádějí, že musí-li být kasační stěžovatel zastoupen advokátem, je třeba na zastoupení jiného účastníka advokátem hledět jako na legitimní způsob hájení práv a naplnění zásady rovnosti zbraní. Postup Nejvyššího správního soudu podle stěžovatelek v důsledku způsobil snížení čisté hodnoty jejich jmění, a porušil tím tak jejich právo nerušeně vlastnit majetek a pokojně jej užívat. Stěžovatelky dále uvádějí, že byly diskriminovány, když v řízeních před krajským soudem jejich sesterské společnosti získaly náhradu nákladů řízení (pro uspokojení navrhovatele), zatímco ony v řízeních před Nejvyšším správním soudem náhradu nákladů řízení s odkazem na § 60 s. ř. s. nezískaly, aniž by pro to byl rozumný důvod.
8. Nejvyšší správní soud se ve svém vyjádření ohrazuje proti závěrům stěžovatelek. Není pravdou, že soudní řád správní připouští z popsaného základního pravidla pouze dvě výjimky. Stěžovatelky zcela pominuly pravidlo separace nákladů upravené v § 60 odst. 6 s. ř. s., které se neřídí principem procesního úspěchu ve věci, nýbrž právě eventuálním zaviněním marných nákladů. Toto pravidlo prolamuje obecné pravidlo vyplývající z § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. v situacích, které jsou do určité míry mimořádné, tedy kdy by aplikace obecného pravidla vedla ke zjevné nespravedlnosti. Stěžovatelkou předestřené hypotetické scénáře svévolného či šikanózního postupu správního orgánu mohou právě takovou situaci založit. Soud dále uvádí, že právní zástupce stěžovatelek je v této věci zastupoval již v řízení před krajským soudem a jeho vyjádření ke kasačním stížnostem shodně odkázala na předchozí argumentaci a ve zbytku toliko reprodukovala závěry Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Afs 212/2022. Soud proto uzavřel, že pro aplikaci § 60 odst. 6 s. ř. s. nebyly v této věci dány předpoklady a že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelek nedošlo.
9. Stěžovatelky v replice trvají na tom, že při rozhodování o nákladech řízení je třeba s odkazem na § 120 a § 64 s. ř. s. aplikovat § 146 odst. 2 o. s. ř. Tedy uložit správnímu orgánu povinnost uhradit účastníkům řízení o kasační stížnosti náhradu nákladů řízení, které jim vznikly zastavením pro procesní zavinění správního orgánu. Opačný postup podle nich nelze ničím ospravedlnit. Alternativně trvají na zrušení § 60 s. ř. s. Uvádějí, že § 60 odst. 6 s. ř. s. na situaci nemůže nic změnit, protože jeho aplikace je do jisté míry mimořádná a závisí na uvážení soudu. Dále upozorňují, že Nejvyšší správní soud se ve své argumentaci nevěnoval nedůvodnému rozporu ve způsobu zacházení s jejich sesterskými společnostmi v obdobném postavení. Ohrazují se přitom proti náznakům, že jejich jednání je motivováno "hamižností" a upozorňují, že ani potenciálně přiznaná tarifní částka vůbec nemá potenciál pokrýt jejich náklady spojené s obranou proti kasačním stížnostem správního orgánu.
10. Procesní podmínky řízení o ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a nejsou dány ani důvody její nepřípustnosti.
11. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do jejich rozhodovací činnosti vstupuje pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jiné vady, které nesouvisejí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.
13. Ústavní soud nespatřuje na postupu Nejvyššího správního soudu nic protiústavního. Jak soud uvedl ve svém vyjádření, korektivem principu úspěchu ve věci podle § 60 odst. 3 s. ř. s. může být mimořádná aplikace principu zavinění podle § 60 odst. 6 s. ř. s. Tvrzení stěžovatelek o mezeře v soudním řádu správním ve věci nákladů řízení tudíž není opodstatněné. Ustanovení § 60 odst. 6 s. ř. s. je určeno právě k tomu, aby v případě hypotetických situací, které stěžovatelky předestřely, mohl soud přiznat náhradu nákladů zastaveného kasačního řízení žalobci. Nejvyšší správní soud k tomu přistoupil např. ve věcech sp. zn. 6 Ads 67/2008 nebo sp. zn. 3 As 190/2014.
14. Jak Nejvyšší správní soud dále uvedl, právní zástupce stěžovatelek je zastupoval již v řízení před krajským soudem a ve vyjádření ke kasačním stížnostem shodně odkazoval na argumentaci v daňovém řízení, řízení před krajským soudem a ve zbytku toliko reprodukoval závěry Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Afs 212/2022. Postup správního orgánu přitom zjevně nebyl svévolný ani šikanózní. Správní orgán totiž zpětvzetím reagoval na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný až po podání kasační stížnosti, v němž se soud zabýval právní otázkou klíčovou pro toto řízení. Jelikož rozhodl v neprospěch správního orgánu, správní orgán změnil svůj právní názor a kasační stížnost vzal zpět.
15. Nastalá situace z uvedených důvodů nevyvolává ústavněprávní pochybnosti. Ustanovení § 60 odst. 6 s. ř. s. ponechává na Nejvyšším správním soudu, zda při zvážení všech okolností přistoupí k mimořádné separaci nákladů. Ve světle uvedených okolností tak soud neučinil. Úkolem Ústavního soudu přitom není přezkoumávat uvážení obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud není jejich revizní instancí, natož ve věcech náhrady nákladů řízení. Do jejich úvah by zasáhl toliko v případech zjevné svévole nebo zneužití pravomoci ze strany soudu či správního orgánu. O ty se však v tomto případě bezesporu nejedná. Ve věci navíc nejde o to, že by rozhodnutí soudu ve svém důsledku bránilo stěžovatelkám domoci se právní ochrany či pomoci.
16. Nastíněnou právní úpravu, která ponechává soudu prostor pro uvážení, přitom nelze označit za protiústavní. Z čl. 1, čl. 11 ani čl. 36 Listiny neplyne zákonodárci povinnost přijmout úpravu, která by v uvedených situacích přiznávala žalobci náhradu nákladů řízení proti správnímu orgánu automaticky.
17. V této věci nelze hovořit ani o diskriminaci. Odlišné zacházení se sesterskými společnostmi stěžovatelek vychází z jejich odlišného procesního postavení a tomu odpovídající odlišné právní úpravy. Není současně založeno na žádném z tzv. podezřelých důvodů.
18. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek. Proto jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu