Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Marečka, právně zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem Národní 58/32, Praha, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. března 2023 č. j. 14 C 1/2022-105, a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 25 Co 276/2023-210, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel úspěšně žaloval vedlejšího účastníka (Hlavní město Praha) o zaplacení částky ve výši 6 050 502 Kč s příslušenstvím, kterou stěžovatel požadoval z titulu vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání pozemku ve vlastnictví stěžovatele. O této žalobě rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem, v němž rovněž přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 938 308,40 Kč, čímž zčásti nepřiznal stěžovateli pro neúčelnost některé jím uplatněné úkony právního zastoupení.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací potvrdil výrokem I napadeného rozsudku napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku I ve věci samé, jímž bylo vedlejšímu účastníkovi řízení uloženo zaplatit uvedenou částku. Výrokem II změnil městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastník řízení je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení před obvodním soudem ve výši 660 153,60 Kč (oproti obvodním soudem původně stanovené částce ve výši 938 308,40 Kč), když ještě dále vyhodnotil jako neúčelné další úkony stěžovatele, resp. jeho právního zástupce.
Výrokem III uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 158 945,60 Kč.
3. Proti uvedeným výrokům napadených rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obecné soudy dle stěžovatele nesprávně posoudily účelnost úkonů právního zastoupení, které byly nezbytné pro efektivní uplatnění jeho práv v řízení, a v rozporu se zákonem i ústavním pořádkem stěžovatele o náhradu těchto nákladů zkrátily. Obecné soudy měly hodnotit formalistickým způsobem uplatněné náklady stěžovatele, aniž by se zabývaly konkrétním obsahem a významem těchto úkonů pro celé řízení.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
).
7. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Důvodnost ústavní stížnosti tak nelze založit pouze na porušení zákonných pravidel, ale musí být přítomno rovněž pochybení takové intenzity, že založí protiústavnost napadeného rozhodnutí. Takovou mimořádnou okolností bude typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele na řešení dané právní otázky [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.), bod 34, srov. téže nález sp. zn. IV. ÚS 867/25
]. Nebude jí však zpravidla pouhá skutečnost, že se Ústavní soud v minulosti nálezem vyjádřil k obdobné problematice. Je vždy na stěžovateli, aby mimořádné okolnosti odůvodňující zásah Ústavního soudu tvrdil a prokázal.
8. Ve věci stěžovatele k porušení jeho základních práv nedošlo. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby; to je rolí obecných soudů. Ústavní soud je povolán posoudit toliko náležité odůvodnění závěrů obecných soudů, které nesmí vybočovat z ústavních mantinelů a projevovat prvky libovůle nebo svévole. K tomu však v tomto případě nedošlo. Oba obecné soudy se vyjádřily v dostatečné míře k tomu, proč považují některé ze stěžovatelem uplatněných úkonů za neúčelné. Byť lze vytknout obvodnímu soudu jistou míru stručnosti a obecnosti, tento dílčí nedostatek byl zhojen následně v rozhodnutí městského soudu, který své rozhodnutí odůvodnil podrobněji a současně se vypořádal s pochybeními učiněnými obvodním soudem.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu