Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. N., 2) nezletilého D. Ch., zastoupených Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem, sídlem Fügnerovo nábřeží 2809, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 25/2024-313 ze dne 28. 3. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a R. Ch., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) porušil její práva zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod („Listina“). Stěžovatelka dále namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena rovněž základní práva jejího syna; proto Ústavní soud dospěl k závěru, že matka návrh materiálně podává i v zastoupení za nezletilého stěžovatele.
2. Okresní soud ve Zlíně („opatrovnický soud“) rozsudkem č. j. 0 P 67/2013-188 ze dne 31. 10. 2023 uložil otci (vedlejšímu účastníkovi) povinnost platit nezletilému synovi zvýšené výživné 6 500 Kč měsíčně od srpna 2020, 7 500 Kč měsíčně od září 2022 a 13 000 Kč měsíčně od ledna 2023 (výrok I.); dále uložil otci povinnost zaplatit nedoplatek na výživném 127 500 Kč (výrok II.).
3. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí opatrovnického soudu změnil: otci uložil povinnost platit nezletilému synovi zvýšené výživné 6 000 Kč měsíčně od srpna 2020, 6 700 Kč měsíčně od září 2022, 12 000 Kč měsíčně od února 2023 a 11 000 Kč od ledna 2024; dále uložil otci povinnost zaplatit nedoplatek na výživném 88 500 Kč.
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelé tvrdí, že odvolací soud protiústavně nerespektoval smysl úpravy občanského zákoníku (§ 913 a § 915 odst. 1), nezohlednil-li při stanovení výše výživného celkovou životní úroveň otce. Odvolací soud nevzal v úvahu, že otec vlastní movitý a nemovitý majetek v hodnotě téměř 7 miliónů korun (jde o byt 4+1, další pozemky a tři automobily). Matka, která o syna pečuje, nevlastní žádné nemovitosti a bydlí v nájmu. Naopak otec v předmětném bytě bydlí sám, což převyšuje běžnou potřebu bydlení; otec jedno auto prodal (odvolací soud nezohlednil příjem z prodeje) a pro běžnou potřebu používá pouze další auto, které má k dispozici bezúplatně (zde jde proto o nepeněžní příjem).
Odvolací soud nezohlednil ani úspory otce a jeho další příjmy; v odůvodnění pouze uvedl, že „zohlednil vlastnictví movitých a nemovitých věcí“, avšak fakticky tak neučinil a nezdůvodnil, jak se extrémní nepoměr mezi vlastnictvím rodičů promítá do stanovení výše výživného. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný.
5. Stěžovatelka navrhovala provést důkaz výpisy z bankovních účtů otce, avšak odvolací soud vyžádal pouze zůstatky ke konci kalendářního roku; nezabýval se skutečností, že v době otcem tvrzeného „výpadku příjmů“ z důvodu pandemie Covid-19 své úspory značně navýšil: Na začátku roku 2020 měl úspory 175 326, 60 Kč a na konci stejného roku již 652 696,99 Kč; otec měl dále příjem 134 000 Kč z výkonu samostatné výdělečné činnosti a uplatňuje paušální výdaje. Skutečné výdaje ovšem nemá otec žádné, rovněž obdržel dar od otce 100 000 Kč a kompenzaci od státu 23 000 Kč. V roce 2021 měl otec příjem 450 000 Kč a své úspory navýšil o 192 390,32 Kč.
6. Odvolací soud řádně nevysvětlil, proč pro rok 2020 považoval za přiměřený příjem otce 30 000 – 33 000 Kč měsíčně, ačkoliv otec platil na své výdaje asi 25 000 Kč měsíčně a zároveň ušetřil v průměru téměř 40 000 Kč měsíčně. Příjem otce byl podle stěžovatelky vyšší, nejméně 63 780 Kč měsíčně (v roce 2021 cca 40 000 Kč).
7. Stěžovatelka konečně namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s hodnocením aktuálních příjmů otce, jelikož opomněl darované částky od otce vedlejšího účastníka (dědečka), který mu měsíčně přispívá 8 000 Kč. Stěžovatelka o nezletilého pečuje výlučně sama; odvolací soud však nespravedlivě dovodil, že měla mimo plné osobní péče ještě sanovat zvýšené výdaje nezletilého v době od srpna 2020, což odvolací soud použil jako argument k menšímu zvýšení výživného otci v uvedeném období.
8. Ústavní stížnost je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Stěžovatelka (matka) za nezletilého syna uplatňuje argumentaci a namítá porušení jeho základních práv. Ústavní soud nezletilému stěžovateli nejmenoval opatrovníka, přestože existuje možnost kolize mezi jejich zájmy. Je-li totiž zjevné, že ústavní stížnost, kterou rodič inicioval řízení jménem dítěte, bude odmítnuta z důvodů pro opožděnost, nepříslušnost, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost, není třeba jmenovat nezletilému dítěti opatrovníka; takové jmenování by bylo neefektivní a formalistické (usnesení sp. zn. II. ÚS 1438/20 ze dne 30. 6. 2020, bod 9).
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů – jako orgán ochrany ústavnosti má v rodinně-právních věcech zasahovat pouze v případech extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je „jen“ posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Především nalézací soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
11. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z mezí ústavnosti v právě popsaném smyslu nevybočila. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti neuvádějí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž pouze rozporují výši stanoveného výživného. Odvolací soud podle Ústavního soudu srozumitelně a přezkoumatelným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč výživné zvýšil méně než opatrovnický soud. Odvolací soud především v různých rozhodných obdobích hodnotil příjmy matky (které se částečně zvýšily), rozsah její výchovy vzhledem k věku nezletilého; hodnotil rovněž potenciální příjmy otce i životní potřeby nezletilého (viz bod 27 napadeného rozsudku). Závěry odvolacího soudu nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními; důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů proto dán není.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu