Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. U., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 27/2009-61 ze dne 7. října 2009 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 282/2007-44 ze dne 10. dubna 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel tvrdí, že toto rozhodnutí obecného soudu trpí vadou, protože nutným předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je doručení výzvy ke splnění poplatkové povinnosti do vlastních rukou stěžovatele (žalobce) a současné marné uplynutí lhůty; svůj závěr stěžovatel opírá o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/02 ze dne 11. 6. 2002. Zdůraznil rovněž osobní povahu poplatkové povinnosti, jejímž důsledkem je nekompromisní požadavek doručení přímo samotnému stěžovateli, nikoliv pouze jeho právnímu zástupci.
Dále stěžovatel poukázal na to, že smyslem soudního poplatku nemá být v žádném případě omezení přístupu účastníka k soudu (tj. omezení práva na spravedlivý proces). Uvedl, že soudním poplatkem již omezené právo na přístup k soudu nemůže být dále ještě omezováno stanovením minimálních lhůt k zaplacení soudního poplatku, které účastník nemůže téměř nikdy stihnout. Prohlásil, že lhůta stanovená Městským soudem v Praze v délce 3 dnů od doručení výzvy byla nepřiměřeně krátká, což bylo konstatováno i v judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Zdůraznil, že nelze poukazovat na dodatečnou možnost splnění poplatkové povinnosti, neboť časový interval daný mezidobím od marného uplynutí lhůty do dne doručení usnesení o zastavení řízení "není pokryt právní jistotou". Stěžovatel totiž neví, zda usnesení o zastavení řízení bude doručeno za dva dny nebo za dva měsíce; nejde o zákonnou lhůtu a praxe soudů se liší.
Stěžovatel rovněž namítal, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces i tím, že nereagoval na jeho námitku o veřejnoprávní povaze poplatkové povinnosti, z čehož plyne její osobní povaha.
Konečně, porušení svého základního práva na ochranu vlastnictví spatřoval stěžovatel v tom, že v soudním řízení správním byla projednávána jeho žaloba proti rozhodnutí České obchodní inspekce o uložení pokuty, což je nepochybně i zásahem do jeho práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel proto navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil, že se vypořádal se všemi výhradami stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/02 , na který se stěžovatel odvolával, byl překonán novou právní úpravou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, účinnou od 1. 1. 2003, která zavádí v ustanovení § 9 odst. 7 možnost splnit poplatkovou povinnost i dodatečně po zastavení řízení. Doba k zaplacení soudního poplatku se tak prodloužila, a to nezanedbatelně, jak konstatoval i Ústavní soud ve svém novějším nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07
. Nejvyšší správní soud poukázal i na to, že Ústavní soud v tomto nálezu rovněž aproboval postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby nezaslal stěžovateli, ale pouze právnímu zástupci stěžovatele v souladu s pravidly doručování (§ 42 s. ř. s., § 49 odst. 1 o. s. ř.). Uvedl rovněž, že se dostatečně vyjádřil i k námitce stěžovatele týkající se "osobní povahy dané veřejnoprávním charakterem poplatkové povinnosti". Stěžovatel v replice k vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu uvádí zejména následující.
Pokud jde o první námitku Městského soudu v Praze, a sice že stěžovateli byla současně s výzvou k zaplacení soudního poplatku stanovena i povinnost odstranění vad podání, a tedy "bylo zřejmé, že do doby, než uplyne soudem stanovená jednoměsíční lhůta k odstranění vad podání, soud nebude ve vztahu ke kasační stížnosti činit žádná rozhodnutí", pak takový názor stěžovatel považuje za následné (dodatečné) sofistikované odůvodnění, které mu by neměla být přikládána váha. Pokud by totiž Městský soud v Praze měl v době vyzvání k úhradě soudního poplatku skutečně v úmyslu i zde stanovit jednoměsíční lhůtu, tak mu v tom nic nebránilo, a nemusel stanovit lhůtu tří dnů.
Ze žádného zákonného ustanovení totiž neplyne, že by po dobu plynutí lhůty k odstranění vad podání nemohlo být vydáno usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. I když nelze zpětně vyloučit, že Městský soud v Praze skutečně takovýto úmysl mohl mít, nelze na to brát nyní "dodatečně" zřetel, jestliže takovýto úmysl neprojevil. Tedy, stěžovatel neměl v rozhodné době právní jistotu, že soud bude platbu fakticky vyžadovat ve lhůtě jednoho měsíce, jestliže výslovně stěžovatele vyzval k úhradě do tří dnů.
Řízení totiž může být zastaveno pro nezaplacení poplatku, i když doposud neuplynula lhůta k odstranění vad podání. Jde totiž o naprosto samostatnou procesní podmínku řízení. Pokud jde o další námitku městského soudu, že usnesení o zastavení řízení bylo vydáno dne 10. 4. 2009 a doručeno bylo až dnem 4. 6. 2009, a tedy "zástupce žalobce měl dostatečný časový prostor k tomu, aby úhradu poplatku zajistil", pak tato námitka v podstatě potvrzuje tvrzení stěžovatele, že takovýto časový úsek není "kryt právní jistotou", a proto k němu nemůže být přihlíženo.
Jde totiž o skutečnost, která je závislá výlučně na vůli soudu. Dostatečný časový prostor by měl být poskytnut spíše v samotné výzvě (nikoli pouhé tři dny); pak by se jej Městský soud v Praze mohl dovolávat.
Pokud jde o tvrzení Nejvyššího správního soudu, že námitku stěžovatele o veřejnoprávní nepřevoditelné povaze poplatkové povinnosti, potažmo osobní povaze "vyvrátil odkazem na citované plenární rozhodnutí Ústavního soudu i odkazem na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu", tak je nepochybně pravdou, že ně odkazoval. V žádném z citovaných rozhodnutí se však neřešil argument "veřejnoprávní nepřevoditelné povahy"; uvedená rozhodnutí se tímto aspektem vůbec nezaobírala. Dle názoru stěžovatele takováto povaha poplatkové povinnosti přitom vede i k osobní povaze této povinnosti.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení podal stěžovatel kasační stížnost. V ní uvedl, že výzva k zaplacení soudního poplatku - s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/02 ze dne 11. 6. 2002 - měla být doručena nejen právnímu zástupci, ale i stěžovateli samotnému; dále namítal nepřiměřeně krátkou lhůtu k zaplacení soudního poplatku (3 dny od doručení výzvy). Kasační stížnost stěžovatele byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 27/2009-61 ze dne 7.
října 2009 zamítnuta. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatelem citovaný nález byl překonán novou právní úpravou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, účinnou od 1. 1. 2003, která zavádí v ustanovení § 9 odst. 7 možnost splnit poplatkovou povinnost i dodatečně po zastavení řízení. Oproti předcházející právní úpravě, kdy bylo možno poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se tedy stanovená lhůta fakticky prodloužila ještě o dobu, kterou správnímu soudu trvá vydání usnesení, resp. jeho doručení, což je lhůta nezanedbatelná.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukázal na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007; podle něho je postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby nezaslal stěžovateli, ale pouze právnímu zástupci stěžovatele, v souladu s pravidly pro doručování, jak byla nastavena v ustanovení § 42 s. ř. s. ve spojení s § 49 odst. 1 o. s. ř. Odkázal i na názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku č. j. 2 Afs 187/2004-69 ze dne 3.
2. 2005 dospěl je stejnému závěru. Nejvyšší správní soud se zabýval i námitkou krátké lhůty k zaplacení soudního poplatku. Citovaným nálezem sice Ústavní soud dospěl k závěru, že třídenní lhůta je nepřiměřeně krátká, avšak usoudil, že za situace, kdy usnesení o zastavení řízení bylo vydáno v určitém časovém odstupu ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku, došlo k faktickému prodloužení lhůty stanovené soudem. V daném případě se jednalo o časový prostor daný dnem 18.
2. 2009 (doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku) a dnem 4. 6. 2009 (nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti).
Stěžovatel namítal, že délka lhůty k zaplacení soudního poplatku, která mu byla stanovena v trvání 3 dnů od doručení výzvy, byla nepřiměřeně krátká. Výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 18. 2. 2009, lhůta k zaplacení soudního poplatku tedy uplynula dne 21. 2. 2009. Tu Ústavní soud poukazuje na novější svůj nález, kterým reagoval na novou právní úpravu poplatkové povinnosti. Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 vyplývá následující: "Před přijetím zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, právní úprava správního soudnictví neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a v řízení pokračovat.
Oproti účastníkům řízení občanskoprávního se tak navrhovatelé domáhající soudního přezkumu správních rozhodnutí nacházeli v objektivně horším postavení, neboť mohli dodatečně uhradit poplatek z návrhu nejpozději ve lhůtě stanovené k tomu správním soudem. Za situace, kdy občanskoprávní a správní soudnictví nebylo odděleno v tom smyslu, že by se každé z odvětví řídilo samostatným procesním řádem, považoval Ústavní soud naznačenou disproporci za nepřiměřenou. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci.
Správní soudnictví se formálně oddělilo od soudnictví občanskoprávního, když pravidla řízení byla vtělena do samostatného procesního předpisu. Tato pravidla, včetně vymezení práv účastníků řízení ve správním soudnictví, se od procesu občanskoprávního liší, což je dáno odlišností předmětu řízení. Zatímco v občanskoprávním řízení poskytují soudy ochranu soukromým subjektivním právům, v soudním řízení správním poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. To dává legitimní základ pro odlišná procesní práva účastníků těchto řízení.
Zároveň s vytvořením nového systému správního soudnictví byl upraven i zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Pokud jde o možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně i po zastavení řízení, nová právní úprava zákona o soudních poplatcích to umožňuje, i když nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení o zastavení řízení." Ústavní soud v této souvislosti obecně konstatuje - s odkazem na citovaný nález Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07
- že lhůtu 3 dnů k zaplacení soudního poplatku zajisté nelze - samo o sobě - považovat za dostatečnou. Z uvedeného nálezu však pro souzenou věc jednoznačně vyplývá, že stěžovatel měl možnost i cestou svého právního zástupce splnit poplatkovou povinnost ještě i po lhůtě stanovené soudem v době do doručení rozhodnutí o zastavení řízení (do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení). Je zapotřebí - v reakci na stěžovatelovu námitku, že taková možnost je nejistá, protože účastník řízení neví, kdy soud o zastavení řízení rozhodne - upozornit na skutečnost, že stěžovatel byl vyzván i k doplnění kasační stížnosti podstatně později, což podáním ze dne 18.
3. 2009 (doručeném Městskému soudu v Praze dne 19. 3. 2009) také učinil. Nic mu tedy nebránilo v tom, aby současně s doplněním kasační stížnosti zaplatil i soudní poplatek. Navíc, napadené usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 4. 6. 2009. Z toho vyplývá, že cestou faktickou se lhůta k zaplacení soudního poplatku prodloužila téměř o tři a půl měsíce, což poskytovalo stěžovateli dostatečný prostor k splnění poplatkové povinnosti. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v tomto směru zjevně nedošlo.
Další námitka stěžovatele se týkala toho, že správní soud má prý povinnost doručovat výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen jeho právnímu zástupci, ale i stěžovateli samotnému, což zdůraznil i s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/02 ze dne 11. 6. 2002.
Stěžovatel se však mýlí, domnívá-li se, že se v jeho případě - z ústavněprávního hlediska - jedná o totožnou situaci, jakou řešil Ústavní soud ve zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 118/02 ze dne 11. 6. 2002 (obdobně Ústavní soud rozhodoval i v dřívějších nálezech - např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 234/99 ,
IV. ÚS 238/99 ,
I. ÚS 558/99 ,
II. ÚS 177/2000 ,
II. ÚS 217/2000 ,
II. ÚS 318/2000 ,
IV. ÚS 48/01 ,
IV. ÚS 292/01 a
III. ÚS 715/02 ). Je pravda, že ve všech těchto nálezech se Ústavní soud postavil na stanovisko, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému. Nosným důvodem těchto rozhodnutí však nebyl názor Ústavního soudu, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by tento úkon mohl ve smyslu § 42 s. ř. s. a § 49 odst. 1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně. Jejich nosným důvodem (tedy těchto vyhovujících nálezů) totiž bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší právní úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek.
Vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby mělo zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ). Z pohledu ústavního práva je tedy významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení o správní žalobě, nedávalo totiž obecným soudům právo vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o.
s. ř. Ostatně, Ústavní soud na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v citovaném nálezu IV. ÚS 292/01 ze dne 22. října 2001 konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku." Důvody pro takové rozhodování odpadly v souvislosti s úpravou plnění poplatkové povinnosti, jak bylo rozvedeno v souvislosti s první námitkou stěžovatele, o níž se pojednává výše.
Obdobný závěr, že zaplacení soudního poplatku není úkonem, který musí osobně vykonat účastník řízení, zaujímá konstantně i Nejvyšší správní soud. Ten např. v rozsudku č. j. 6 As 61/2004-45 ze dne 19. 1. 2006 uvedl: "Je-li účastník řízení zastoupen, doručuje se výzva k zaplacení soudního poplatku pouze jeho zástupci (§ 42 odst. 2 s. ř. s.). Zaplacení soudního poplatku totiž není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení." Obdobně judikoval i v rozsudku č. j. 2 Afs 187/2004-69 ze dne 28. 1. 2004: "Povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající.
Zaplacení soudního poplatku ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle § 42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu." Proto Ústavní soud i v tomto směru dospěl k závěru, že postupem obecných soudů k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Ústavní soud dovozuje, že výše uvedená argumentace tohoto usnesení je dostatečnou odpovědí i na podrobnou repliku stěžovatele, takže není třeba její jednotlivé body podrobně rozebírat a znovu vyvracet.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 14. července 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu