Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2025 č. j. KSBR 40 INS 1891/2016, 29 NSČR 23/2025-B-170, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2023 č. j. KSBR 40 INS 1891/2016, 2 VSOL 37/2023-B-108, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2022 č. j. KSBR 40 INS 1891/2016-B-95, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Brně rozhodl v insolvenčním řízení stěžovatele (dlužníka) tak, že má námitky věřitele č. 1 proti schválení oddlužení za oprávněné (výrok I). Výrokem II neschválil oddlužení stěžovatele a výrokem III prohlásil na jeho majetek konkurs. Schválení oddlužení brání jednak dluh stěžovatele z podnikání [§ 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona v tehdy účinném znění]. Především však krajský soud shledal (přinejmenším) důvodný předpoklad, že stěžovatel svým návrhem na oddlužení sledoval nepoctivý záměr, a to ze šesti podrobně popsaných důvodů (bod 22 a násl. usnesení).
2. Proti výroku II a III usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci však napadené rozhodnutí potvrdil; ztotožnil se jak se závěrem ohledně existence dluhu z podnikání (bod 25 usnesení), tak s hodnocením nepoctivého záměru stěžovatele (bod 31 usnesení). Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnuje závěry obecných soudů a následně stručně uvádí, proč s nimi nadále nesouhlasí. Insolvenční soud měl řízení zastavit podle § 405 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, neboť majetek stěžovatele byl v čase podání insolvenčního návrhu zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. Současně krajský soud chybně zjistil majetkovou sféru stěžovatele, resp. bral v potaz pouze ty hodnoty, které byly pro stěžovatele méně výhodné. Stěžovatel se ohrazuje proti některým závěrům krajského soudu, které mu byly přičteny k tíži při hodnocení nepoctivosti jeho záměru.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní stížnost je prostá jakékoli ústavněprávní argumentace. Stěžovatel opakuje námitky ohledně hodnocení nepoctivosti záměru, kterými se již podrobně zabývaly obecné soudy. Na závěr ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze doplnil, že má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Pokud se ani sám stěžovatel vůbec nepokouší o jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentaci, pak není úkolem Ústavního soudu nad rámec jeho povinnosti dané zákonem (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) znovu vypořádávat námitky stěžovatele ohledně věcné podstaty sporu, tedy ohledně poctivosti sledovaného záměru při podání návrhu na oddlužení. Postačí shrnout, že závěrům obecných soudů není z pohledu ústavního práva co vytknout.
6. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu