Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele B. M., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Alešem Zdráhalem, advokátem, sídlem Přerovská 486/33, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 14 To 182/2023-188, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 19. dubna 2023 č. j. 2 PP 9/2023-181 byl stěžovatel podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 2. 2017 sp. zn. 61 T 3/2014, a podle § 89 odst. 1 trestního zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání sedmi roků za současného vyslovení dohledu. Podle názoru okresního soudu stěžovatel splnil všechny podmínky podmíněného propuštění. Vykonal víc než polovinu uloženého trestu odnětí svobody a prokázal i dostatečné polepšení, a to svým chováním před nástupem výkonu trestu, úhradou způsobené škody i svým chováním ve výkonu trestu. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatel je vyššího věku (pozn. nar. v roce XXXX), má rodinné zázemí i legální zdroj příjmů, je u něj významně poníženo riziko recidivy a dá se od něj očekávat vedení řádného života na svobodě.
3. Proti usnesení okresního soudu podal příslušný státní zástupce stížnost, na základě které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil a podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. Za naplněnou shledal pouze první podmínku podmíněného propuštění spočívající ve výkonu poměrné části trestu.
Neztotožnil se však s názorem okresního soudu v otázce polepšení stěžovatele a jeho budoucího chování, a to v souvislosti s jeho nedostatečnou aktivitou ve výkonu trestu odnětí svobody a v návaznosti na závažnost trestné činnosti, které se dopustil (svým jednáním způsobil smrt dvěma osobám). Poukázal na to, že stěžovatel do výkonu trestu odnětí svobody nastoupil v srpnu roku 2019 a ve Věznici Příbram je od července roku 2021, v současnosti je zařazen v první prostupné skupině vnitřní diferenciace, chová se řádně, je pracovně zařazen, splatil škodu a nebyl kázeňsky trestán.
Současně však krajský soud konstatoval, že stěžovateli za celou dobu výkonu trestu odnětí svobody byla udělena jen jedna kázeňská odměna, a to navíc za příkladný přístup při rekonstrukci ubytovacího prostoru, kde je sám ubytován. Takové hodnocení je podle krajského soudu vzhledem k délce již vykonaného trestu stěžovatele naprosto podprůměrné a svědčí o tom, že stěžovatel má ještě ve svém výkonu trestu významné rezervy. Zdůraznil, že stěžovatel s ohledem na trestnou činnost, kterou způsobil, musí prokázat polepšení naprosto nadstandardním chováním a cílenou aktivitou na získání relevantního náhledu na trestnou činnost, což se dosud nestalo.
Stěžovatel ve výkonu trestu plní pouze standardní povinnosti běžného odsouzeného, nevykonal žádný specializovaný výchovný program ani se aktivně nezapojil do spolupráce s Probační a mediační službou. Za takových okolností nemůže podle krajského soudu očekávat, že soud uvěří jeho proklamacím o náhledu na trestnou činnost, které se dopustil. Stejně tak krajský soud neshledal za naplněnou třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění spočívající v očekávání vedení řádného života. Zajištěné bydlení a zaměstnání nepovažoval s ohledem na charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, na neprokázané polepšení a na neuspokojivé aktivity stěžovatele k získání náhledu na trestnou činnost, za natolik dostatečné, aby bylo možno očekávat, že stěžovatel řádný život na svobodě skutečně povede.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že má za to, že podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody splnil, že řádně pracoval ve vězeňské kuchyni a jiné činnosti se pro maximální vytížení nemohl věnovat. Znovu opakuje, že zestárl, zmoudřel, svého jednání lituje, že má pevné rodinné zázemí, bydliště i zaměstnání a že v minulosti finančně přispíval na chod ústavu s postiženými dětmi, v čemž hodlá pokračovat. Tvrdí, že na Probační a mediační službu se obrátil a že z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu není zřejmé, co by měl učinit k tomu, aby krajský soud jeho žádosti o podmíněné propuštění vyhověl. V závěru ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20 , na který odkazoval již v řízení před obecnými soudy, s čímž se podle něj krajský soud nevypořádal.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10 ). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů u stěžovatele dosud neshledal za naplněnou druhou, ale ani třetí podmínku podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a proč tedy nebylo možno žádosti stěžovatele vyhovět (sub bod 3). Poukázal přitom zejména na nedostatečnou aktivitu stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, kdy plní pouze standardní povinnosti.
I přes řádné chování stěžovatele ve věznici krajský soud uzavřel, že chování i hodnocení stěžovatele svědčí o tom, že má ještě ve svém výkonu trestu významné rezervy, a že s ohledem na velmi závažnou trestnou činnost spočívající ve zvlášť závažném zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku, kterou způsobil smrt dvou lidí, musí prokázat polepšení naprosto nadstandardním chováním a cílenou aktivitou na získání relevantního náhledu na trestnou činnost, což se dosud nestalo.
9. Stěžovateli přitom nelze přisvědčit v tom jeho mínění, že z rozhodnutí krajského soudu není zřejmé, co by měl učinit k tomu, aby krajský soud jeho žádosti o podmíněné propuštění vyhověl. Krajský soud naopak důsledně konstatoval, že aby bylo možno do budoucna uvažovat o tom, zda došlo k polepšení stěžovatele, bude tento muset svým aktivním přístupem k výkonu trestu jednoznačně vyčnívat nad ostatními odsouzenými a tím usilovat o získání více kázeňských odměn, dále si bude muset uvědomit závažnost a škodlivost svých činů, k čemuž by měl spolupracovat s příslušnými odborníky (zejména s Probační a mediační službou) a následně soudu doložit výsledky takové spolupráce. Doporučil stěžovateli, aby zvýšil svou činnost ve výkonu trestu odnětí svobody, zaměřil svou aktivitu na cílenou práci na svém náhledu na trestnou činnost a doložil komplexní dokumentaci, ze které budou patrné výsledky jeho snažení.
10. Za pravdu nelze dát stěžovateli ani v tom jeho tvrzení, že se obrátil na Probační a mediační službu. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se podává, že stěžovatel dne 13. 4. 2023 sice podal podnět ke spolupráci s Probační a mediační službou, ale následné sdělení Probační a mediační služby stěžovateli ze dne 14. 4. 2023 o tom, že taková spolupráce trvá zhruba tři až šest měsíců a zda má i přesto o spolupráci zájem, zůstala ze strany stěžovatele bez odpovědi.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s jeho odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20
(N 19/104 SbNU 183), k tomu Ústavní soud podotýká, že daný nález na věc stěžovatele nedopadá, neboť se týká případu, kdy obecné soudy shledaly, že stěžovatel kromě podmínky vykonání stanovené délky trestu naplnil i podmínku polepšení, avšak vyloučily naplnění podmínky třetí, tj. očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu. U stěžovatele však krajský soud shledal za naplněnou pouze první podmínku podmíněného propuštění spočívající ve výkonu poměrné části trestu, avšak podmínku polepšení i podmínku budoucího řádného života posoudil jako nenaplněné. To je věcí jeho uvážení, při kterém shledal, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody, i přes kladné hodnocení věznice, neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti, a že s ohledem na charakter a závažnost trestné činnosti, které se stěžovatel dopustil, je potřeba, aby i nadále na něj působil spravedlivě uložený trest.
12. Krajský soud tak v řádném odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusil vyvážit při rozhodnutí o polepšení stěžovatele a stanovení prognózy jeho budoucího života. Jeho úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracuje podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikoval na stěžovatelův konkrétní případ a dospěl k podloženému závěru, že ve stěžovatelově případě je riziko recidivy stále příliš velké.
13. Ústavní soud nemá výhrady k napadenému rozhodnutí krajského soudu, neboť jeho závěry pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu