Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Starostou, advokátem se sídlem Štěpská 380, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně sp. zn. 6 To 135/2023 ze dne 25. 5. 2023 a proti usnesení Policie České republiky, Územní odbor Zlín, Oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPZ-139561-4/TČ-2022-150581 ze dne 16. 12. 2022, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Policie ČR. Policejním usnesením byly zajištěny nemovité věci dle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, neboť má Policie ČR zjištěné skutečnosti nasvědčující tomu, že jsou tyto nemovité věci výnosem z trestné činnosti. Nemovitosti byly dne 30. 11. 2022 darovací smlouvou převedeny na stěžovatele. Dárce, pan S. V., čtyři dny po podpisu darovací smlouvy zemřel. Dárce byl v dané době hospitalizován s těžkou kognitivní poruchou, imobilitou, CMP, MMSE9 a oxygenoterapií. Stěžovatel po podpisu darovací smlouvy podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Potomci pana S. V. následně podali na stěžovatele trestní oznámení a zároveň podali žalobu na neplatnost právního jednání. Řízení o vkladu do katastru nemovitostí bylo následně přerušeno v souladu s § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
2. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele, jelikož se ztotožnil s postupem Policie ČR, která shledala důvodné podezření, že by mohl být ze strany stěžovatele spáchán trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Stěžovatel tímto využil veškeré opravné prostředky a včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se domáhá zrušení obou v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zprvu rekapituluje skutkové okolnosti a dále uvádí tři argumenty, jak mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. V první části ústavní stížnosti stěžovatel namítá způsob a realizaci zajišťovacího institutu, který vedl ke zneužití institutu dočasného zajištění majetku. Dle argumentace stěžovatele měl policejní orgán usnesení vydat až po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele. Ve druhé části stěžovatel namítá, že usnesení postrádá zákonný podklad, jelikož byl zajištěn majetek zemřelé osoby, tj. usnesení nemohlo nabýt právní moci, jelikož nebylo vlastníkovi doručeno. Ve třetí části stěžovatel bez dalšího konstatuje, že svým postupem krajský soud porušil stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ,
,
I. ÚS 155/06 ,
I. ÚS 105/07 ,
,
,
IV. ÚS 1054/12 ,
I. ÚS 797/23 a další).
6. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 42)].
7. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), jak plyne z ustálené judikatury [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Podstatou posuzované věci je tedy otázka, zda orgány veřejné moci neoprávněně zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele.
8. V první části ústavní stížnosti stěžovatel namítá zneužití institutu dočasného zajištění majetku. Ústavní soud však takové zneužití neshledal, ani se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že policejní orgán měl vyčkat s vydáním usnesení o zajištění majetku do doby provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele do katastru a teprve poté majetek zajistit stěžovateli jakožto novému vlastníkovi. Napadené usnesení Policie ČR o zajištění věci bylo vydáno v souladu s právní úpravou a obsahuje veškeré formální náležitosti s řádným odůvodněním. Ústavní soud v takto formulovaném a odůvodněném rozhodnutí policejního orgánu neshledává žádný projev svévole, a nemíní je proto zpochybňovat. Tento závěr činí i s ohledem na ranou fázi, v níž se předmětné řízení nachází, a z toho vyplývající potřebu dalšího dokazování, od něhož se bude odvíjet další postup v řízení.
9. Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení policejního orgánu nemohlo nabýt právní moci, neboť nebylo (a nemohlo být) doručeno vlastníkovi daných nemovitostí, jelikož vlastníkem je zemřelá osoba. Ústavní soud však ani v tomto ohledu nemá námitku stěžovatele za oprávněnou, neboť zaprvé vlastníkem nemovitostí nemůže být zemřelá osoba a zadruhé § 79b odst. 1 trestního řádu nezmiňuje vlastníka zajištěné věci, nýbrž stanoví povinnost doručit rozhodnutí "osobě, jíž byla věc zajištěna".
V projednávané věci je touto osobou právě stěžovatel (a to bez ohledu na to, zda je či není vlastníkem předmětných nemovitostí), jenž proti tomuto usnesení podal stížnost. Krajský soud v napadeném usnesení uvádí, že usnesení policejního orgánu nenabylo právní moci, neboť jej v zákonné lhůtě napadl stěžovatel stížností. K tomu Ústavní soud dodává, že dle § 140 odst. 2 trestního řádu je usnesení vykonatelné, i když dosud nenabylo právní moci, jestliže zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává jí odkladný účinek.
Stěžovatelovo konstatování, že usnesení nemohlo nabýt právní moci, pokud nebylo doručeno zemřelému vlastníkovi, tak nemůže být akceptováno a nemůže na výše uvedených závěrech nic změnit.
10. Ve třetí části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého vlastnického práva chráněného Listinou i Úmluvou. V tomto ohledu Ústavní soud upozorňuje, že otázka vlastnictví předmětné nemovitosti je v této věci sporná a bude posouzena obecnými soudy v již probíhajících řízeních. Pokud obecné soudy dojdou k závěru, že stěžovatel není vlastníkem předmětné nemovitosti, pak do jeho vlastnického práva nebylo ani zasaženo. Pokud naopak vlastníkem je, pak Ústavní soud uzavírá, že zásah spočívající v zajištění majetku splňuje výše uvedená kritéria ústavnosti, neboť má zákonný podklad, byl vydán příslušným orgánem a není projevem svévole. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal neoprávněný zásah do stěžovatelových práv ani ve třetí části ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud dále nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu. Ústavní stížnost byla odmítnuta bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu