Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele: Arcibiskupství pražské, sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 967/2023-392 ze dne 26. 4. 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Co 33/2022-374 ze dne 10. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi [§ 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi] a domáhá se vydání několika pozemků v katastrálním území Petrov u Prahy, které byly původním majetkem římskokatolické církve, ale byly jí v minulosti zabaveny komunistickým režimem. Sporné pozemky jsou nyní ve vlastnictví České republiky a právo hospodařit s nimi má státní podnik Lesy České republiky (vedlejší účastník).
4. Stěžovatel řádně a včas uplatnil restituční nárok v červnu 2013 u Státního pozemkového úřadu, který ovšem některé sporné pozemky nevydal, protože se nacházejí v koridoru plánované veřejně prospěšné stavby dálnice D3. Podle Státního pozemkového úřadu existovala u sporných pozemků zákonná překážka restituce ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Podle citovaného ustanovení věc nelze vydat v případě, že jde o část pozemku, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro niž lze práva k pozemkům vyvlastnit [rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. SP19884/2015-537100, č. j. SPU 308753/2016].
5. Stěžovatel se následně u civilních soudů domáhal vydání několika pozemků a nahrazení příslušného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu.
6. Krajský soud v Praze ("nalézací soud") žalobu stěžovatele v rozsahu dvou zemědělských nemovitostí zamítl [šlo o "první" lesní pozemek o výměře 164 193 m2 (parcelní číslo 392/7) a "druhý" lesní pozemek o výměře 67 847 m2 (parcelní číslo 344/6); viz výrok I rozsudku nalézacího soudu č. j. 38 C 195/2016-326 ze dne 8. 10. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. 38 C 195/2016-335 ze dne 18. 11. 2021)].
7. Nalézací soud žalobě vyhověl v rozsahu šesti zemědělských pozemků, které stěžovateli vydal a v odpovídajícím rozsahu rovněž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu [šlo o "třetí" lesní pozemek (parcelní číslo 344/2); "čtvrtý" lesní pozemek (parcelní číslo 344/4); "pátý" lesní pozemek (parcelní číslo 392/9); a dále o pozemky, které nově vznikly oddělením geometrickým plánem, tj., "šestý" lesní pozemek o výměře 70 044 m2 (parcelní číslo 392/22); "sedmý" lesní pozemek o výměře 35 820 m2 (parcelní číslo 392/23) a "osmý" lesní pozemek o výměře 64 185 m2 (parcelní číslo 344/6); viz výroky II a III téhož rozsudku nalézacího soudu].
8. Nalézací soud dospěl k závěru, že ze Zásad územního rozvoje Středočeského kraje - po jejich 2. aktualizaci ze září 2018 - vyplývá, že pozemky specifikované ve výroku II rozsudku, tj. vydané pozemky, nebyly zasaženy žádnou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury. Naopak pozemky označené ve výroku I rozsudku, tj. nevydané pozemky, jsou v těchto zásadách po jejich 2. aktualizaci ze září 2018 označeny jako pozemky potřebné pro budoucí výstavbu dálnice D3, a proto je vydat nelze (bod 26 rozsudku nalézacího soudu).
9. Proti rozsudku nalézacího soudu brojil vedlejší účastník odvoláním, ve kterém rozporoval posouzení typu a časové verze územně plánovací dokumentace, podle níž se měla hodnotit dotčenost pozemků vydaných stěžovateli. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil výrocích II a III; věcně potvrdil pouze vydání "pátého" lesního pozemku (parcelní číslo 392/9); ve vztahu ke zbývajícím pěti lesním pozemkům žalobu stěžovatele zamítl. Svůj rozsudek odvolací soud odůvodnil následovně:
Vytváření právně závazného urbanistického řešení území, včetně umístění veřejně prospěšných staveb dopravní infrastruktury, obsahuje řadu fází, během kterých jsou postupně upřesňovány územní nároky pro jednotlivé stavební záměry. Tento proces zahrnuje zpracování (celostátní) politiky územního rozvoje, schválení zásad územního rozvoje kraje, schválení územního plánu obce, schválení regulačního plánu a nakonec vydání konkrétního územního rozhodnutí ve správním řízení. Jednotlivé formy územně plánovací dokumentace se přitom podstatně liší co do míry své konkrétnosti - již pro zvolené měřítko grafické části dokumentace.
V souladu s principy výkladu předpisů restitučního zákonodárství je při posouzení rozsahu výluky podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nutné vyjít vždy z té formy dostupné územně plánovací dokumentace, která umístění stavby dopravní infrastruktury zachycuje nejkonkrétněji (nejrestriktivněji). Podle odvolacího soudu proto zásadně platí, že tam, kde je k dispozici územní plán zachycující vedení příslušné stavby dopravní infrastruktury na předmětných pozemcích, není důvod vycházet z obecnějších zásad územního rozvoje daného kraje.
Rozsah restituční výluky je zároveň nutné posuzovat podle stavu platné (účinné) územně plánovací dokumentace k okamžiku restituční výzvy. Jsou-li ovšem v průběhu procesu územního plánování veřejně prospěšné stavby konkrétněji (restriktivněji) vymezeny územní nároky nezbytné pro její výstavbu, je třeba vycházet z účinné územně plánovací dokumentace či pravomocného územního rozhodnutí ke dni rozhodnutí soudu.
Nalézací soud při posuzování, zda jsou předmětné pozemky dotčeny plánovanou stavbou dálnice D3, podle odvolacího soudu pochybil. Vycházel totiž z 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinné od září 2018, nikoliv z 1. změny územního plánu obce Petrov účinné od března 2020; učinil tak s odůvodněním, že územní plán obce z března 2020 neodpovídá 2. aktualizaci zásad územního rozvoje ze září 2018.
Z textové části odůvodnění 1. změny územního plánu obce Petrov z března 2020 vyplývá, že do této změny byly promítnuty požadavky 1. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinné od srpna 2015; tato 1. aktualizace se přitom týkala zpřesnění koridoru dálnice D3. Do územního plánu obce Petrov z března 2020 byl tak koridor dálnice D3 aktualizován a zakreslen do výkresů s tím, že návrh změny č. 1 územního plánu je v souladu s předmětnou nadřazenou územně plánovací dokumentací. Plánovaná stavba dálnice D3 byla tedy promítnuta do 1.
změny územního plánu obce Petrov, který obsahuje přesnější umístění plánované dálnice D3. Výkres veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací v grafické části územního plánu obce byl vyhotoven v poměru 1:5 000, zatímco grafická část 1. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje byla vyhotovena v měřítku 1:100 000. Naopak 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinná od září 2018, z níž nalézací soud vycházel, se netýkala plánované stavby dálnice D3, nýbrž jiných staveb (jak vyplývá ze sdělení Středočeského kraje k důvodu 2.
aktualizace zásad územního rozvoje).
Jelikož z grafické části územního plánu obce Petrov z března 2020 (z výkresu veřejně prospěšných staveb a ze sdělení stavebního úřadu) vyplývá, že všechny nárokované pozemky s výjimkou pozemku parcelního čísla 392/9 jsou dotčeny plánovanou stavbou dálnice D3, lze stěžovateli vydat pouze tento pozemek.
10. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s jeho judikaturou. Otázka, zda je v případě, že územní plán obce vymezuje koridor veřejně prospěšné stavby ve větším rozsahu (šířce) než zásady územního rozvoje kraje, nutné posuzovat rozsah výluky podle zásad územního rozvoje kraje, nemohla založit přípustnost dovolání: stěžovatel jí totiž zpochybňoval skutkové závěry a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Podle Nejvyššího soudu je bezcenná stěžovatelova polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o obsahu územně plánovací dokumentace na jednotlivých stupních a jejích změnách, o jiném vymezení koridoru veřejně prospěšné stavby, potažmo rozsahu, v němž jsou koridorem zasaženy předmětné pozemky.
11. Stěžovatel tvrdí, že mu měly být zbývající pozemky vydány. Odvolací soud posoudil dotčenost předmětných pozemků stavbou dálnice D3 podle nesprávného dokumentu územního plánování a protiústavně svůj postup řádně neodůvodnil.
12. Odvolací soud pochybil, protože neposuzoval dotčenost pozemků stavbou dálnice D3 podle aktualizace 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje ze září 2018. Rovněž se řádně nevypořádal se závěrem nalézacího soudu, podle kterého nešlo posuzovat dotčenost pozemků stavbou podle 1. změny územního plánu obce Petrov z března 2020 z toho důvodu, že tento územní plán je v rozporu s 2. aktualizací zásad územního rozvoje ze září 2018. Je-li územní plán obce v rozporu se zásadami územního rozvoje kraje, nelze podle něj posuzovat výluku z restitučního nároku.
13. Závěr odvolacího soudu, že při posouzení rozsahu výluky je nutné vyjít vždy z té formy dostupné územně plánovací dokumentace, která umístění stavby dopravní infrastruktury zachycuje nejkonkrétněji (nejrestriktivněji), podle stěžovatele nemá oporu v zákoně. Odvolací soud přezkoumatelně neodůvodnil, proč se podle něj 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje ze září 2018 netýkala stavby dálnice D3 a měl zásady posuzovat podle jejich skutečného obsahu. Podle stěžovatele by nadto v případě opakované změny územně plánovací dokumentace měla být "vydatelnost" pozemku posuzována ke dni, ve kterém byla účinná varianta územně plánovací dokumentace, jež je z hlediska vydání pozemku oprávněné osobě nejpříznivější.
14. Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší soud protiústavně rozhodl v téměř identické věci rozdílně - odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1190/2023-353 ze dne 23. 5. 2023.
15. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili. Odvolací soud se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
16. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost, protože s ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by restituční výluka dodatečně odpadla, případně že by existoval rozpor územního plánu obce se zásadami územního rozvoje kraje. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k interpretaci zásad územního rozvoje odvolací soud vyžádal i vyjádření kraje, ze kterého se podává, že předmětné pozemky nebyly z koridoru plánované stavby dopravní infrastruktury vyňaty. Podle Nejvyššího soudu nelze případ stěžovatele srovnávat s později rozhodovanou věcí sp. zn. 28 Cdo 1190/2023, neboť předmětem řízení v později uvedeném případě byly jiné pozemky nárokované jinou účastnicí, ke kterým odvolací soud učinil jiné skutkové závěry. Odvolací soud ve druhém případě pominul vymezení nárokovaných pozemků v 2. aktualizaci zásad územního rozvoje kraje pouze s poukazem na obecný charakter tohoto typu územní plánovací dokumentace; odvolací soud v nyní projednávané věci se naopak obsahem dokumentace zabýval.
17. Podle vedlejšího účastníka ústavní stížnost stěžovatele není důvodná; předně tvrdí, že neobsahuje ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel pouze polemizuje s napadenými rozhodnutími a rozporuje skutkové závěry a hodnocení důkazů. Odvolací soud podle vedlejšího účastníka řádně odůvodnil, proč neaplikoval 2. aktualizaci Zásad územního rozvoje Středočeského kraje ze září 2018 (odkazuje na body 12-14 napadeného rozsudku), posuzoval grafický výkres zásad územního rozvoje i sdělení kraje. Odvolací soud naopak správně aplikoval územní plán obce Petrov z března 2020, který je nejnovějším dokumentem, obsahující nejdetailnější vymezení koridoru stavby dálnice D3. Nalézací soud přednesl svůj názor, že územní plán obce Petrov má být v rozporu se zásadami územního rozvoje, pouze při jednání dne 25. 7. 2021, aniž by to zdůvodnil či jinak rozvedl v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se naopak tvrzeným rozporem zabýval v bodě 14 napadeného rozsudku; odkázal taktéž na odůvodnění opatření obecné povahy, kterým byla změna č. 1 územního plánu obce Petrov zveřejněna, kde je uvedeno, že územní plán obce Petrov je v souladu se zásadami územního rozvoje ve znění 1. i 2. aktualizace. Měřítko jednotlivých územně plánovacích dokumentů odvolací soud použil pouze jako podpůrný argument. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1190/2023 není přiléhavý, neboť šlo o jinou skutkovou situaci. Vedlejší účastník naopak odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 2609/23 ze dne 18. 10. 2023, ve kterém Ústavní soud řešil téměř totožnou věc; odvolací soud tam obdobně jako v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje ze září 2018 se netýkala plánované výstavby dálnice D3.
18. Stěžovatel v replice dále uvedl, že konkrétní skutkové okolnosti ve věci sp. zn. I. US 2609/23 byly od nyní projednávaného případu odlišné: výluka nebyla odvozována z územního plánu obce, který byl účinný v době podání výzvy stěžovatele o vydání předmětných pozemků. Vedlejší účastník v reakci na repliku pouze rozváděl dříve vyřčené argumenty; dále navrhl, aby Ústavní soud stěžovateli uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení před Ústavním soudem.
19. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona, stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
21. Argumentace stěžovatele ve své podstatě brojí proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Všeobecně platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Postupuje-li civilní soud podle ustanovení občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" (resp. přehodnocovat) hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
22. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení, zda hodnocením důkazů obecné soudy zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů obecný soud učinil, případně nese-li jeho postup rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci [nález sp. zn. III. ÚS 1604/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 78/73 SbNU 387)].
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud ústavnímu standardu volného hodnocení důkazů a odůvodnění soudních rozhodnutí v případě stěžovatele dostál. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí především srozumitelně a logicky vysvětlil, že podle 1. změny územního plánu obce Petrov účinné od března 2020 vyplývá, že většina nárokovaných pozemků bude stavbou dálnice D3 skutečně dotčena. Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na výkres veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací v grafické části územního plánu obce (viz bod 15 napadeného rozsudku).
24. Odvolací soud podle Ústavního soudu též řádně odůvodnil, proč nebylo možné vycházet z 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinné od 4. 9. 2018. V bodě 14 napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že 2. aktualizace se netýkala plánované veřejně prospěšné stavby dálnice D3, ale reagovala na rozhodnutí soudu ohledně jiných plánovaných staveb; odkázal přitom na průvodní informace, jež byly ke 2. aktualizaci zásad územního rozvoje uvedeny na internetových stránkách Středočeského kraje (viz č. l. 262). Takový postup podle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či extrémní; právo stěžovatele na soudní ochranu proto porušeno nebylo.
25. Namítá-li konečně stěžovatel, že Nejvyšší soud rozhodl v téměř identické věci rozdílně, lze souhlasit s vyjádřením Nejvyššího soudu, podle kterého srovnání s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1190/2023-353 není přiléhavé: standard odůvodnění je vždy třeba posuzoval v konkrétní věci, a jak bylo vysvětleno výše, odvolací soud se obsahem 2. aktualizaci zásad územního rozvoje kraje v nyní projednávaném případě ústavně konformním způsobem zabýval.
26. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu