USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Arcibiskupství pražského, identifikační číslo osoby 004 45 100, se sídlem v Praze 1 – Hradčany, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti Lesů České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání zemědělské nemovitosti a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 195/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 5 Co 33/2022-374, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit Lesům České republiky, s.p., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2021, č. j. 38 C 195/2016-326 (ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2021, č. j. 38 C 195/2016-335), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání pozemků parc. č. 392/7 a parc. č. 344/6 v katastrálním území Petrov u Prahy a v tom rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 24. 6. 2016, č. j. SPU 308753/2016, sp. zn. SP19884/2015-537100 (výrok I.), zatímco návrhu na vydání pozemků parc. č. 344/2, parc. č. 344/4, parc. č. 392/9 v katastrálním území Petrov u Prahy, a dále pak pozemků parc. č. 392/22, parc. č. 392/23, parc. č. 344/6 v katastrálním území Petrov u Prahy, jenž vznikly oddělením geometrickým plánem vyhotoveným GRID a.s. pod č. 1137-73/2021, vyhověl (výrok II.) s tím, že v právě uvedeném rozsahu se nahrazuje označené rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
2. K odvolání Lesů České republiky, s.p., coby účastníka řízení, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 5 Co 33/2022-374, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. v části o vydání pozemku parc. č. 392/9 v katastrálním území Petrov u Prahy a nahrazení tam označeného rozhodnutí pozemkového úřadu; ve zbylém rozsahu výroků II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na vydání pozemků parc. č. 344/2 a parc. č. 344/4 v katastrálním území Petrov u Prahy, jakož i pozemků parc. č. 392/22, parc. č. 392/23, a parc. č. 344/6 v katastrálním území Petrov u Prahy, oddělených připojeným geometrickým plánem, spolu s požadavkem na nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu v uvedeném rozsahu (vše výrokem I. rozsudku), a dále rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
3. Soudy bylo rozhodováno o žalobě oprávněné osoby dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, na vydání (nahrazení rozhodnutí správního orgánu) označených pozemků jako zemědělských nemovitostí (§ 9 cit. zákona). Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že vydání pozemků parc. č. 344/2, parc. č. 344/4 v k. ú. Petrov u Prahy, a pozemků – nově vymezených geometrickým plánem č. 1137-73/2021 – parc. č. 392/22, parc. č. 392/23 a parc. č. 344/6 v k. ú. Petrov u Prahy (dále jen „předmětné pozemky“) brání překážka podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož jsou (a to i oddělené pozemky v podobě nově označených parcel) dotčeny plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury – stavbou dálnice D3, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále také jako „dovolatel“) v rozsahu výroku pod bodem I., v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (tak, že byla zamítnuta žaloba na vydání předmětných pozemků), a ve výrocích II. a III. (o nákladech řízení). Přípustnost dovolání je dovolatelem spatřována v tom, že odvolací soud se napadeným rozsudkem odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázek dle mínění dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených. Za nesprávný dovolatel považuje odvolacím soudem učiněný závěr o aplikaci výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Namítá, že po výzvě oprávněné osoby k vydání předmětných pozemků odvolacím soudem dovozovaný důvod odpadl v důsledku změny zásad územního rozvoje kraje a předmětné pozemky tak již nejsou dotčeny koridorem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – dálnice D3. K uvedené okolnosti odvolací soud navzdory zásadě ex favore restitutionis nepřihlédl a oproti ní při zkoumání uvedené překážky naturální restituce vycházel z územního plánu obce Petrov, jímž je zmíněný koridor pro stavbu dálnice D3 vymezen v rozsahu širším, než odpovídá Zásadám územního rozvoje Středočeského kraje (tak, že jsou jím dotčeny i předmětné pozemky), které považuje dovolatel v uvedeném směru za určující. Odvolacímu soudu vytýká i to, že jeho skutková zjištění ohledně šířky územně plánovací dokumentací vymezeného koridoru pro stavbu dálnice D3, včetně odkazovaných zásad územního rozvoje kraje, nemají oporu v provedeném dokazování.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; v textu i jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; územně plánovací dokumentací se přitom podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 183/2006 Sb., rozumí 1. územní rozvojový plán; 2. zásady územního rozvoje; 3. územní plán; 4. regulační plán. Soudní praxí byl pak formulován a odůvodněn i ten závěr, že (z hlediska naplnění výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.) nepostačí vymezení plánované stavby, coby stavby veřejně prospěšné, v územním plánu obce, odporuje-li tento schváleným zásadám územního rozvoje kraje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2992/2019, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2359/2020, a ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3003/2020).
10. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
11. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. – logicky – nebrání pak naturální restituci (jen) těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém svém rozsahu.
12. Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován a odůvodněn i ten závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné, tj. je třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, uveřejněný pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pozdější změny územně plánovací dokumentace mohou být výjimečně zohledněny (v souladu se zásadou ex favore restutionis) v případech majících za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2218/2021).
13. Vyšel-li v posuzované věci odvolací soud ze zjištění, že (již) v době doručení výzvy povinné osobě k vydání věci (21. 6. 2013) byly předmětné pozemky dotčeny (ve svém celém rozsahu) plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury – stavbou dálnice D3, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, a že ani později nenastaly v územně plánovací dokumentaci změny ve vymezení koridoru pro výstavbu této veřejně prospěšné stavby, jež by měly za následek odpadnutí daného výlukového důvodu [při zjištění, že změnou č. 1. územního plánu obce Petrov byly toliko reflektovány požadavky 1. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje ve směru zpřesnění koridoru dálnice D3 vedené řešeným územím, jenž je tak v souladu s touto jemu nadřazenou územně plánovací dokumentací, oproti níž – i s ohledem na rozdílná měřítka grafické části – jen vymezuje daný koridor daleko přesněji, zatímco soudem prvního stupně uvažovaná 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, účinná od 4. 9. 2018, se plánované veřejně prospěšné stavby dálnice D3 netýká], nikterak se tím od shora nastíněné judikatury dovolacího soudu, týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., na níž není důvodu cokoliv měnit, neodchýlil.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu není pak v rozporu ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu a v ní bezpočtukrát akcentovaným interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (obsaženým i v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Ačkoliv zákon č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě pro zákonnou překážku působící ve prospěch veřejného zájmu) bezprostředně nestanoví povinnost k náhradnímu plnění, dostává se církvím i za takto nevydaný majetek finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. § 15 zákona), jež – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní právě i funkci restituční. Odvolacím soudem přijatá interpretace aplikovaného výlukového ustanovení přitom respektuje i účel (smysl) této právní úpravy, obsažený i v důvodové zprávě předkladatele tohoto právního předpisu, zdůrazňující veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury vyjádřený ve schválené územní plánovací dokumentaci.
15. Na dovolatelem současně formulovaných otázkách [jaký je rozhodný okamžik pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace a stavu nárokovaných pozemků z hlediska naplnění výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy až po doručení výzvy k vydání pozemku povinné osobě dojde k odpadnutí skutečností zakládajících výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., resp. vyvstanou-li tyto skutečnosti teprve až po doručení výzvy povinné osobě či nově poté, kdy dříve odpadly – čl.
III., písm. A/ a C/ dovolání; zda v případě, že územní plán obce vymezuje koridor veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury ve větším rozsahu (šířce) než zásady územního rozvoje kraje, je rozsah výluky podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nutno posuzovat podle zásad územního rozvoje kraje – čl. III., písm. B/ dovolání], ovšem napadené rozhodnutí ani nezávisí a i proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jakkoli totiž dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně – poměřováno jím uplatněnými námitkami – svými výtkami zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1.
1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Sama skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
16. Bezcenná v dovolacím řízení je tak i další v dovolání obsažená polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (o obsahu územně plánovací dokumentace na jednotlivých stupních a jejích změnách, o jiném vymezení koridoru veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, potažmo rozsahu, v němž jsou koridorem zasaženy předmětné pozemky), které dle mínění dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování (je-li dovolací přezkum omezen toliko na kognici právní; § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
17. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nejsou naplněny, jestliže relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek.
18. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky II. a III.), ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, a náklady účastníka (Lesy České republiky, s.p.) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu