Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Miloše Šrámka a Ing. Václava Šrámka, zastoupených JUDr. Ditou Vávrovou, advokátkou, sídlem Nad Celnicí 388, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2025 č. j. 22 Cdo 363/2025-268, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2024 č. j. 26 Co 218/2024-247 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. května 2024 č. j. 11 C 12/2022-212, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení a Hospodářského družstva vlastníků půdy, sídlem Budilova 161/15, Plzeň, a Ing. Františka Šrámka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali nahrazení projevu vůle vedlejších účastníků k uzavření kupní smlouvy s ohledem na porušení zákonného předkupního práva. Obecné soudy jim však nevyhověly a stěžovatelé nyní napadají jejich rozhodnutí s tím, že bylo porušeno jejich vlastnické právo a právo na soudní ochranu.
2. Stěžovatelé spoluvlastnili s prvním vedlejším účastníkem (dále jen "družstvo") a dalšími osobami několik zemědělských pozemků. Družstvo odkoupilo od ostatních spoluvlastníků jejich podíly na pozemcích, přestože na těchto podílech vázlo zákonné předkupní právo mimo jiné i ve prospěch stěžovatelů. Stěžovatelům podíly nebyly řádně nabídnuty ke koupi. Družstvo později směnilo část svých pozemků s druhým vedlejším účastníkem. Vzhledem k tomu se stěžovatelé domáhali koupě podílů na těchto pozemcích, části z nich od družstva, části od druhého vedlejšího účastníka.
3. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatelů zamítl. Ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi dospěl k tomu, že požadované podíly nabyl na základě směnné smlouvy a že na něj závada spočívající v předkupním právu nepřešla. Podíly nabyl v dobré víře, že na nich taková závada nevázne, takže od něj stěžovatelé nemohou požadovat jejich koupi. Co se týče nároku vůči družstvu, podle okresního soudu by sice byl v základu dán, ale v menší míře, než jak ji požadovali stěžovatelé. Stěžovatelé i přes výzvu soudu v tomto duchu žalobu neupravili. Soud, vázán jejich žalobním návrhem, jim proto nemohl vyhovět a přisoudit něco jiného, než co požadovali (odchýlit se od podstatných náležitostí smlouvy, jejíhož uzavření se domáhali).
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho rozsudek potvrdil. Ohledně nároku vůči družstvu odkázal na závěry okresního soudu a jeho výpočet velikosti podílů, které by stěžovatelé mohli požadovat. Souhlasil s tím, že při výpočtu hraje roli i tzv. přirůstání podílů. Pokud někdo ze spoluvlastníků neuplatní předkupní právo, navýší se ostatním spoluvlastníkům jejich hypotetický podíl ke koupi. K tomuto přirůstání však nedochází rovným dílem mezi zbývající spoluvlastníky, ale podle jejich podílů. Jelikož stěžovatelé požadovali více, nemohlo jim být vyhověno. Krajský soud přisvědčil i tomu, že na druhého vedlejšího účastníka nepřešla závada spočívající v předkupním právu stěžovatelů. Odůvodnil to ale i tím, že stěžovatelé uplatnili předkupní právo až po uzavření směnné smlouvy, proto na něj tato závada vůbec nemohla přejít.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém vymezili dvě otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení mělo záviset rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč tomu tak podle něj není, dovolání neshledal přípustným a odmítl je.
6. Stěžovatelé napadají ústavní stížností rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu. Svou ústavní stížnost rozdělují na dvě části. Zaprvé vytýkají obecným soudům (zejména okresnímu a krajskému soudu), že porušily jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zadruhé vytýkají Nejvyššímu soudu, že porušil jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nevykonává dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasahuje do ní pouze tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, což ale není projednávaný případ.
9. Nejprve se Ústavní soud zabýval tím, zda porušil ústavně zaručená práva stěžovatelů Nejvyšší soud při odmítání dovolání.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť podle § 239 občanského soudního řádu je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Výjimku z výše uvedeného představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu [např. usnesení ze dne 2. října 2013 sp. zn. II. ÚS 2745/13 , ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 či ze dne 27. června 2017 sp. zn. II. ÚS 2368/16 ; viz též stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
11. Stěžovatelé svou první dovolací otázkou směřovali k tomu, zda má spoluvlastník, který se podílel na porušení předkupního práva jiného spoluvlastníka, právo na přirůstání podílů od ostatních spoluvlastníků (kteří předkupní právo neuplatnili). Jinými slovy, stěžovatelé se pokoušeli položenou otázkou vyvrátit postup výpočtu "přirůstání" podílů, jak k němu dospěl krajský soud. Podle stěžovatelů družstvo přispělo k porušení předkupního práva, takže k jeho podílu neměl žádný jiný podíl přirůst. Nejvyšší soud ale stěžovatelům vysvětlil, že z rozhodnutí odvolacího soudu neplyne nic o tom, že by družstvo porušilo předkupní právo (nebo k tomu jakkoliv přispělo). Předkupní právo navíc může porušit jen prodávající, což družstvo nebylo. Ústavní soud na tomto odůvodnění, a tedy i na odmítnutí dovolání v této otázce, nic ústavně nesouladného nespatřuje.
12. V rámci druhé otázky stěžovatelé napadali posouzení dobré víry druhého vedlejšího účastníka. Podle Nejvyššího soudu ale závěr o nedůvodnosti žaloby ve vztahu ke druhému vedlejšímu účastníkovi nebyl primárně založen na posouzení jeho dobré víry. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že na druhého vedlejšího účastníka nemohla přejít závada spočívající v předkupním právu, protože v době uzavření směnné smlouvy ještě ani nebylo předkupní právo stěžovateli uplatněno. Přestože lze dát stěžovatelům za pravdu v tom, že se krajský soud k otázce dobré víry druhého vedlejšího účastníka obsáhle vyjádřil, k zamítnutí žaloby postačuje i sám závěr o neexistenci závady v době uzavření směnné smlouvy. Ten stěžovatelé v dovolání nenapadli, proto lze i vypořádávání této otázky Nejvyšším soudem považovat za ústavně konformní.
13. Co se týče námitky směřující proti tomu, jak krajský a okresní soud posoudil otázku přirůstání podílů po neuplatnění předkupního práva ostatními spoluvlastníky, Ústavní soud ji také neshledal opodstatněnou. Přestože stěžovatelé v této části ústavní stížnosti namítají porušení práva na ochranu vlastnictví a principu rovnosti vlastnického práva, je zřejmé, že nesouhlasí pouze s výkladem a aplikací podústavního práva (úpravy přirůstání podílů) ze strany obecných soudů. Navíc podobně jako v dovolání staví svá tvrzení na tom, že družstvo "přispělo" k porušení předkupního práva, což je však v rozporu se závěry obecných soudů (a stěžovatelé tyto závěry kromě obecných námitek ani nijak nevyvrací).
14. Ústavní soud nemá důvod zasahovat do aplikace podústavního práva obecnými soudy, obzvlášť pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nepředkládají Ústavnímu soudu téměř žádnou argumentaci, která by nasvědčovala excesu např. v podobě nezohlednění některého ústavně zaručeného práva nebo libovůle při rozhodování [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. Odůvodnění napadených rozhodnutí naopak působí rozumně a přesvědčivě a Ústavní soud na ně může zcela odkázat (viz zejména bod 41 rozsudku okresního soudu a body 22 až 24 rozsudku krajského soudu). Vlastnické právo stěžovatelů (respektive jejich případný nárok na nabytí podílů) obecné soudy také braly dostatečně v potaz, pouze stěžovatelům nepřisvědčily v tom, že by jim takový nárok příslušel.
15. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu