Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Thomase Raymonda Griffina, zastoupeného Mgr. Michalem Dobiášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Nd 151/2022-55 ze dne 22. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel je státním občanem Spojených států amerických. V roce 1975 v Praze uzavřel manželství s paní Marií Griffinovou (dále jen "zůstavitelka"), která byla občankou tehdejší Československé socialistické republiky. Stěžovatel se krátce po uzavření sňatku vrátil zpět do Spojených států, zatímco zůstavitelka zůstala v P.
3. Dne 20. 11. 2018 zůstavitelka zemřela. Jelikož po sobě nezanechala pořízení pro případ smrti, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením č. j. 22 D 2/2019-205 ze dne 9. 2. 2021 určil, že veškerý majetek zůstavitelky nabývá stěžovatel jako manžel; obvyklou cenu majetku stanovil na téměř 46 milionů korun českých.
4. Dne 5. 8. 2021 podala vedlejší účastnice (zastupující stát) k obvodnímu soudu žalobu, kterou se domáhala určení, že je dědičkou zůstavitelky, neboť z podnětu třetí osoby zjistila, že manželství stěžovatele a zůstavitelky bylo rozvedeno dne 13. 11. 1979 příslušným soudem v USA.
5. Dne 26. 10. 2021 Nejvyšší soud k návrhu vedlejší účastnice americké rozhodnutí o rozvodu manželství uznal na území České republiky rozsudkem č. j. 20 Ncu 135/2021-39. Proti citovanému rozsudku brojil stěžovatel ústavní stížností z důvodu, že s ním Nejvyšší soud v řízení o uznání nejednal jako s účastníkem řízení; zároveň tvrdil, že rozvod manželství nebylo možné uznat, neboť předmětné americké rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právem zůstavitelky na spravedlivý proces (zůstavitelka se rozvodového řízení v USA neúčastnila a nebyl jí ani doručen návrh na zahájení řízení). Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 3440/21 ze dne 11. 1. 2022.
6. Dne 7. 3. 2022 stěžovatel následně podal u Nejvyššího soudu žalobu pro zmatečnost proti výše citovanému rozsudku o uznání amerického rozhodnutí. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 4. 2022 žalobu pro zmatečnost zamítl, protože podle § 398 zákona o zvláštních řízeních soudních není přípustná.
7. Obvodní soud následně rozsudkem č. j. 18 C 51/2021-122 ze dne 27. 7. 2022 žalobě vedlejší účastnice ze dne 5. 8. 2021 vyhověl a určil, že vedlejší účastnice je jedinou dědičkou zůstavitelky. Podle obvodního soudu bylo prokázáno, že stěžovatel je nepravým dědicem, a pozůstalost tudíž měla připadnout do vlastnictví státu z titulu odúmrti.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že on a jeho manželka o existenci amerického rozhodnutí o jejich rozvodu "neměli ponětí". Stěžovatel v žalobě pro zmatečnost namítal, že s ním měl Nejvyšší soud v průběhu řízení o uznání jednat jako s účastníkem řízení. Původní americké rozhodnutí o rozvodu bylo zatíženo několika procesními vadami, a proto podle stěžovatele nebyla splněna podmínka uznání podle § 51 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMPS"). Nejvyšší soud se s argumenty stěžovatele žádným způsobem nevypořádal.
9. K odkazu Nejvyššího soudu na § 398 zákona o zvláštních řízeních soudních stěžovatel uvádí, že řízení o uznání cizího rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství a řízení o rozvodu manželství jsou rozdílné typy řízení. Dovodil-li Nejvyšší soud, že žaloba pro zmatečnost proti rozsudku o uznání rozvodu není přípustná ze stejného důvodu, jako není přípustná proti vnitrostátnímu rozhodnutí o rozvodu manželství - z důvodu zachování právní jistoty - porovnává obě úpravy pouze polovičatě. Mají-li mít obě rozhodnutí tytéž právní účinky stran nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost, měli být zároveň oba manželé účastníky řízení ve smyslu § 385 zákona o zvláštních řízeních soudních.
10. Stěžovatel (který se později v USA znovu oženil) dále namítá, že odůvodnění hrozby "dvojího manželství" v případě povolení žaloby pro zmatečnost není v jeho případě přiléhavé, neboť zůstavitelka nežije. Stěžovatelovo právo účastnit se řízení o jeho osobním statusu mělo převážit nad zájmem na právní jistotu, který institut nepřípustnosti zmatečnostní žaloby sleduje. Výklad § 51 ZMPS přijatý Nejvyšším soudem, podle kterého je účastníkem řízení o uznání cizozemského rozhodnutí o rozvodu jen navrhovatel, nikoliv nutně oba manželé, není ústavně konformní. Případná účast Nejvyššího státního zastupitelství, které může do řízení vstoupit, je formální.
11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
12. Nejvyšší soud uvedl, že podle něho napadeným usnesením nebyla porušena ústavNě zaručená práva stěžovatele a v zásadě zopakoval odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice bez odůvodnění navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
13. Ústavní soud nezaslal vyjádření stěžovateli k případné replice, neboť neobsahovala žádné nové argumenty, proti kterým by námitky stěžovatele obsažené v jeho ústavní stížnosti již nesměřovaly (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2011 ve věci 3A.CZ s. r. o. proti České republice, č. stížnosti 21835/06).
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele.
16. Předně je třeba uvést, že stěžovatel v žalobě pro zmatečnost uplatnil v podstatě totožné námitky jako v předchozí ústavní stížnosti, kterou brojil proti rozsudku Nejvyššího soudu o uznání amerického rozhodnutí. V tomto ohledu Ústavní soud plně odkazuje na své závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. I. ÚS 3440/21 , zvláště pak na skutečnost, že ohledně překážek uznání cizozemského rozhodnutí stěžovatel poukazuje na porušení procesních práv své bývalé manželky, nikoliv práv vlastních. Z předmětného amerického rozhodnutí zjevně vyplývá, že to byl stěžovatel, kdo u amerického soudu navrhl rozvod manželství; zároveň bylo postaveno najisto, že ještě před úmrtím zůstavitelky uzavřel nové manželství. Ústavnímu soudu se proto i nadále jeví jako rozhodné, že rozhodnutí vydané americkým soudem poskytovalo stěžovateli právní jistotu po několik desetiletí a že stěžovatel nenamítá důvody, pro které by tomu mělo být jinak na území České republiky.
17. V nyní posuzované fázi celého případu stěžovatel u Ústavního soudu rozporuje závěr Nejvyššího soudu, podle kterého není žaloba pro zmatečnost proti rozsudku, jímž bylo uznáno cizí rozhodnutí o rozvodu manželství na území České republiky, přípustná podle § 398 zákona o zvláštních řízeních soudních. Ústavní konformitu tohoto závěru Ústavní soud dovodil již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3847/16 ze dne 19. 6. 2018, na jehož odůvodnění plně odkazuje (viz zejména body 25-28).
18. Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení na posledně citované usnesení Ústavního soudu rovněž odkázal. Nepřípustnost žaloby pro zmatečnost zároveň srozumitelně a logicky odůvodnil zájmem na zachování a neměnnosti vztahů založených soudním rozhodnutím ve statusových věcech manželských. Namítá-li nyní stěžovatel, že v jeho případě zájem na zachování právní jistoty dán není, jelikož zůstavitelka již nežije, činí tak očividně účelově s cílem nabýt dědictví. Zájem na zachování jistoty ve statusových věcech však netrvá pouze po dobu, po kterou je to pro účastníky řízení výhodné. Jak je uvedeno výše, stěžovatel z právní jistoty nastolené americkým rozhodnutím sám těžil, uzavřel-li ještě za života manželky manželství nové; v tomto smyslu tedy z ústavního hlediska nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu nic vytknout.
19. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud shodnost účinků obou typů rozhodnutí posuzuje "polovičatě", neboť by v takovém případě měli být ve smyslu § 385 zákona o zvláštních řízeních soudních účastníky řízení o uznání cizozemského rozhodnutí o rozvodu oba manželé, brojí proti výkladu definice účastenství podle § 51 ZMPS. Otázka, zda měl Nejvyšší soud se stěžovatelem jednat jako s účastníkem řízení o uznání, se však týká samotné důvodnosti žaloby pro zmatečnost, nikoliv její přípustnosti. K potenciální problematičnosti institutu účastenství v řízení o uznání cizozemských rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství lze konečně pouze odkázat na obiter dictum vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3847/16
(body 34-40).
20. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu