Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Terezou Šprinclovou, advokátkou se sídlem Družstevní 684/1, Třešť, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024 č. j. 21 Cdo 871/2024-416, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2023 č. j. 49 Co 108/2020-384 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 č. j. 21 Cdo 745/2022-326, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zásah spatřoval zejména v tom, že při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru u vedlejší účastnice soudy opomněly hodnotit její účelovost. Ústavní soud zčásti ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost, ve zbytku se se stěžovatelem neztotožnil a jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se před obecnými soudy domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost [tedy dle § 52 písm. c) zákoníku práce], kterou mu vedlejší účastnice dala dopisem ze dne 20. 2. 2014. Důvodem neplatnosti měla dle stěžovatele být absence příčinné souvislosti mezi organizační změnou vedlejší účastnice a jeho nadbytečností. Výpověď stěžovatel totiž obdržel krátce poté, co nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013 č. j. 49 Co 236/2012-396 určující, že vedlejší účastnicí dříve daná výpověď stěžovateli je neplatná. Jelikož podle stěžovatele vedlejší účastnice zrušila pracovní místo, aniž by odpadla potřeba výkonu práce, příčinnou souvislost nelze dovodit. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 13. 11. 2014 č. j. 3 C 79/2014-67 žalobu stěžovatele zamítl. Okresní soud měl za prokázané, že vedlejší účastnice provedla organizační změnu spočívající ve snížení počtu zaměstnanců na oddělení stěžovatele, v jejímž důsledku se stěžovatel stal nadbytečným. S námitkou stěžovatele týkající se nadále trvající potřeby práce se neztotožnil. Důvodem vydání rozhodnutí o organizační změně totiž nemusí být pouze nadbytečnost práce jako takové, ale například dosažení větší efektivity práce, což byl právě případ dané výpovědi.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 49 Co 98/2015-204 první rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dle krajského soudu nebylo možné učinit závěr o příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečnosti stěžovatele bez ověření, zdali se činnost vykonávaná stěžovatelem stala pro vedlejší účastnici skutečně nadbytečnou.
4. Okresní soud po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 č. j. 3 C 79/2014-265 žalobu stěžovatele zamítl. Na základě nově provedeného dokazování došel k závěru, že v okamžiku výpovědi skutečně počet zaměstnanců neodpovídal potřebě vedlejší účastnice, pro kterou se stala činnost stěžovatele kvůli přesunu výroby nadbytečnou.
5. Krajský soud po odvolání stěžovatele změnil druhý rozsudek okresního soudu tak, že rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 49 Co 108/2020-297 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli je neplatná. Nadbytečnost dle krajského soudu vyplynula v důsledku rozdělení práce mezi ostatní zaměstnance po předchozí (neplatné) výpovědi, zrušení oddělení, kde stěžovatel pracoval, a přesunu výroby do zahraničí. Navíc pokud během řízení o neplatnosti předchozí výpovědi stěžovatel práci u vedlejší účastnice nevykonával, nemohla potřeba práce stěžovatele zaniknout, protože během této doby fakticky neexistovala. Skutečnou příčinou nadbytečnosti stěžovatele tak dle krajského soudu nebyla organizační změna. Z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nadbytečností a organizační změnou shledal krajský soud výpověď neplatnou.
6. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen "zrušující rozsudek Nejvyššího soudu") po dovolání vedlejší účastnice zrušil druhý rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud se dle Nejvyššího soudu odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe ohledně závěru o absenci příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností stěžovatele. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu umožňuje ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavateli regulovat počet a strukturu svých zaměstnanců. Soud do takových rozhodnutí zaměstnavatele nezasahuje, pokud existuje příčinná souvislost mezi nadbytečnosti zaměstnance a organizačním opatřením zaměstnavatele. Stěžejní je, že po určení neplatnosti předchozí výpovědi se zvýšil počet zaměstnanců na pracovní pozici stěžovatele na takovou úroveň, která neodpovídala potřebám vedlejší účastnice. Pro závěr o příčinné souvislosti tedy není dle Nejvyššího soudu významné, zdali stěžovatel před rozhodnutím o organizační změně skutečně na pozici pracoval. Rozhodující je, že vedlejší účastnice měla dle zákoníku práce povinnost stěžovateli přidělovat práci, avšak jeho práce nebyla potřebná.
7. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen "napadený rozsudek krajského soudu") s odkazem na závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu potvrdil (v pořadí druhý) zamítavý rozsudek okresního soudu. Nadto krajský soud reagoval na námitku stěžovatele, že organizační změna vedlejší účastnice reálně nemohla vést k větší efektivitě práce. K tomu krajský soud dodal, že přezkum naplnění účelu organizační změny soudu nepřísluší. K posouzení platnosti výpovědi je klíčové naplnění předpokladu dle § 52 písm. c) zákoníku práce, tedy prokázání účelu výpovědi, nikoliv jeho následné faktické naplnění.
8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl v záhlaví označeným usnesením (dále jen "napadené usnesení Nejvyššího soudu"). Napadený rozsudek krajského soudu vychází ze závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud neshledal důvody pro odklon od právního názoru, který je v něm vyjádřen a který je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a proto dovolání odmítl.
9. Jádro argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti spočívá v tom, že obecné soudy nezhodnotily, jestli nebylo jednání vedlejší účastnice účelové. Skutečným důvodem výpovědi podle stěžovatele nebyl záměr zvýšit efektivitu práce, ale skutečnost, že se dříve před soudy úspěšně domáhal neplatnosti výpovědi ze strany vedlejší účastnice. Stěžovatel se v celém rozsahu ztotožňuje se závěry druhého rozsudku krajského soudu ze srpna 2021 (rekapitulovaného v bodě 5 shora). Judikaturu aplikovanou obecnými soudy nelze vztáhnout na případ stěžovatele, jelikož se skutkově odlišuje právě kvůli účelovosti jednání vedlejší účastnice.
Vedlejší účastnice měla navíc dle stěžovatele možnost umístit ho na jiné oddělení, kde je zaměstnanců na jeho pozici nedostatek. Obecné soudy v napadených rozhodnutích posvětily praxi zaměstnavatelů, kteří účelově přesunou zaměstnance na oddělení, kde jeho činnost zjevně není třeba, a následně zaměstnance propustí z důvodu nadbytečnosti. Taková interpretace výpovědních důvodů obecnými soudy se dle stěžovatele příčí principu ochrany zaměstnance. V tomto postupu obecných soudů, jakož i v strohém odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu.
10. Stěžovatel ústavní stížnost podal mimo jiné proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu z května 2022. Proti tomuto rozhodnutí však jeho ústavní stížnost není přípustná. Ze znění ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyplývá, že ústavní stížnost lze podat pouze proti konečným rozhodnutím, která jsou způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele přímo (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3414/23 ). Ochrana základních práv je podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") úkolem celé soudní soustavy.
Případný zásah Ústavního soudu přichází až ve chvíli, kdy žádný jiný prostředek nápravy není k dispozici. Ústavní soud tedy zásadně nepřezkoumává kasační rozhodnutí soudů vyšších instancí, kterými věc nebyla skončena (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS 35/13 , bod 2, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1859/21 ). Až rozhodnutí soudů, která následují po kasačním rozhodnutí, mohou totiž výsledek řízení změnit, jsou konečná a bezprostředně ovlivňují právní sféru účastníků.
11. V duchu výše uvedeného jsou konečnými rozhodnutími napadený rozsudek krajského soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu, nikoliv však zrušující rozsudek Nejvyššího soudu. Proti němu je ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu a napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná.
12. V tomto rozsahu také považoval Ústavní soud ústavní stížnost za včasnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici.
13. V tomto rozsahu je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud je podle čl. 87 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho pro řízení o ústavní stížnosti mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů hlediskem podústavního práva, nýbrž hlediskem ústavně zaručených základních práv a svobod. V případě stěžovatele se jedná především o právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož ochrany se domáhá. Jeho obsahem je především právo na dodržení zákonem stanoveného postupu při řízení před soudem (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1796/11 a
III. ÚS 3045/17 ) a právo na řádné odůvodnění rozhodnutí (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 119/14 či
I. ÚS 1356/16 ). Ústavní soud tedy v zásadě nemůže zasahovat do zjišťování a hodnocení skutkového stavu obecných soudů (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 755/24 ).
15. Výjimku tvoří skupina případů, kdy jsou právní závěry obecných soudů ohledně podústavního práva v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními (nálezy sp. zn. IV. ÚS 2273/14 ,
III. ÚS 3713/15 či
III. ÚS 3492/17 ). V minulosti Ústavní soud v kontextu výpovědi z pracovního poměru zrušil rozhodnutí obecných soudů například z důvodu striktně formálního výkladu právního jednání (nález sp. zn. III. ÚS 3492/17 ) či právního předpisu stanovujícího předpoklady pro výkon práce (nález sp. zn. II. ÚS 3350/15 ). Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením shledal Ústavní soud též v případě, kdy obecné soudy zamítly žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru navzdory jasnému skutkovému závěru o účelovosti výpovědi (nález sp. zn. III. ÚS 3713/15 ).
16. Ani jeden z uvedených případů se však netýká stěžovatele. Napadená rozhodnutí vychází z právního názoru zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní ustálenou judikaturu k problematice výpovědi pro nadbytečnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje účelovost jednání vedlejší účastnice v tom, že s ní vedl dlouholetý soudní spor o neplatnost předchozí výpovědi a že další výpověď následovala krátce po nabytí právní moci rozsudku určujícího neplatnost předchozí výpovědi. Jak též vyplývá ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu (bod 21) či krajského soudu (bod 18), tyto skutečnosti však samy o sobě nevypovídají nic o účelovosti jednání vedlejší účastnice.
Tuto úvahu Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud přiléhavou a neshledal jeho právní závěr extrémně rozporný se skutkovými zjištěními. Jelikož napadený rozsudek krajského soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu zmíněné úvahy následují, Ústavní soud shledává tato rozhodnutí jako dostatečně odůvodněná a nikoliv excesivní.
17. Na případ stěžovatele dopadá též princip ochrany zaměstnance, jenž je významným principem pracovního práva (nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 , bod 216) s ústavní povahou (nález sp. zn. II. ÚS 3399/14 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 672/22 ). Na druhou stranu však tento princip neplatí neomezeně. Neomezené chápání principu ochrany zaměstnance by mohlo totiž v konečném důsledku zasáhnout do svobody podnikat či svobodu zaměstnání jiných osob (srov. přiměřeně nálezy sp. zn. Pl. ÚS 11/08 , bod 28, či
Pl. ÚS 10/12 , bod 65).
18. Princip ochrany zaměstnance se v případě výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce projevuje právě tím, že zaměstnavatel je povinen tvrdit a prokázat existenci organizační změny, v jejímž důsledku se stal zaměstnanec nadbytečným. Zaměstnavatel musí existenci příčinné souvislosti dokázat právě proto, aby bylo zamezeno svévolnému postupu zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru. Pokud příčinnou souvislost prokáže, je na zaměstnanci, aby prokázal, že výpověď sleduje jiný cíl, než je snížení počtu zaměstnanců (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/2003).
19. Stěžovatelova interpretace tohoto výpovědního důvodu by v důsledku znamenala, že by obecné soudy nahrazovaly úvahy ohledně počtu a složení zaměstnanců, které však náleží zaměstnavateli (srov. bod 20 zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu). Tím, že se obecné soudy přesvědčivě zabývaly existencí příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností stěžovatele, tak požadavky principu ochrany zaměstnance naplnily. Navzdory tvrzení stěžovatele svým rozhodováním tedy ani neposvětily svévolné propouštění zaměstnanců zaměstnavatelem.
20. Ústavní soud shrnuje, že neshledal, že by obecné soudy ve stěžovatelově věci svým výkladem porušily stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Článek 36 odst. 2 Listiny na případ stěžovatele pak ani nedopadá, jelikož garantuje ochranu proti rozhodnutím orgánů veřejné správy, a nevztahuje se tak na dotčené civilní řízení.
21. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu