Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Marka, zastoupeného JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3366/2022-356 ze dne 21. prosince 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 36/2021-308 ze dne 21. března 2022 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 14 C 303/2019-127 ze dne 17. prosince 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Inventec (Czech), s. r. o., sídlem Evropská 863, Modřice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy jimi porušily jeho základní práva zaručená v čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Stěžovateli byly doručeny dne 15. července 2019 v krátkém časovém rozestupu dvě listiny - kratší a delší verze - označené jako výpověď, podle nichž vedlejší účastnice (zaměstnavatel) rozvázala se stěžovatelem pracovní poměr podle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. července 2020.
3. Stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědí pro nedostatečné vymezení výpovědního důvodu, jelikož obě výpovědi nesplnily hmotněprávní předpoklad platnosti podle § 52 písm. f) za středníkem zákoníku práce (písemná výzva k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků) a některé důvody spadaly pod § 52 písm. g) zákoníku práce, u nichž chybělo zavinění stěžovatele a předchozí upozornění. Pro výpovědní důvod podle § 52 písm. f) před středníkem zákoníku práce neprokázala vedlejší účastnice úplnou absenci naplnění těchto požadavků.
4. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele na určení, že rozvázání pracovního poměru ze strany vedlejší účastnice oběma výpověďmi datovanými téhož dne 15. července 2019 je neplatné (výrok I). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a doplacení soudního poplatku (výrok III). Okresní soud posoudil obě výpovědi zvlášť jako dvě samostatná právní jednání. Zhodnotil obsah výpovědí z hlediska naplnění několika výpovědních důvodů, podřadil je pod § 52 písm. f) před středníkem zákoníku práce (nesplnění požadavků pro řádný výkon práce) a uzavřel, že obě výpovědi jsou dostatečně určité a konkrétní s nemožností záměny za jiný výpovědní důvod. Vyšel z výpovědí svědků a jednatele vedlejší účastnice prokazujících intenzitu jednání stěžovatele a vzal za prokázané, že stěžovatel nesplňoval požadavky na pozici centrálního nákupčího spočívající ve schopnosti spolupráce, komunikace, aktivity a loajality vůči zaměstnavateli. Zákonné podmínky pro výpověď z důvodů podle § 52 písm. f) za středníkem a § 52 písm. g) zákoníku práce splněné neshledal.
5. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I). Ve výroku II o náhradě nákladů řízení rozsudek okresního soudu změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Výrok III rozsudku obvodního soudu odvoláním napaden nebyl. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu k podřazení skutkové podstaty výpovědi pod § 52 písm. f) před středníkem zákoníku práce. Důvod výpovědi vyplýval i ze zápisu z jednání se stěžovatelem, na nějž obě výpovědi odkazovaly. Vzal za prokázané, že schopnost stěžovatele komunikovat, vyjednávat a spolupracovat s ostatními nedosahovala požadované a stěžovatelem deklarované úrovně odpovídající jeho dlouholetým zkušenostem v oboru. Stěžovatel dlouhodobě nejednal jak s vedením, tak s ostatními zaměstnanci v souladu s etickým kodexem, spolupracovníky odrazoval od vzájemné spolupráce, volil konfrontační přístup, znevažoval práci kolegů a postrádal sebereflexi, a to bez zavinění zaměstnavatele. Krajský soud tak uzavřel, že stěžovatel požadavky na výkon práce centrálního nákupčího dlouhodobě nesplňoval, a to v intenzitě opravňující k postupu podle § 52 písm. f) před středníkem zákoníku práce. Ve shodě s okresním soudem neměl za splněné zákonem stanovené podmínky pro výpověď podle § 52 písm. f) za středníkem zákoníku práce.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti nákladovým výrokům II a III rozsudku krajského soudu odmítl, jinak dovolání zamítl (výrok I). Rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, s nimiž stěžovatel nesouhlasil, proto skutková zjištění nepředstavovala porušení práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zpochybnění naplnění výpovědních důvodů, protože vedlejší účastnice pochybila v organizaci práce a nedoručila výzvu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, považoval za pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením bez náležitého vymezení otázky přípustnosti. Dovolání shledal přípustným pro řešení otázky, kdy lze skutkové vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podřadit pod § 52 písm. f) zákoníku práce. Konstatoval, že důvody podle § 52 písm. f) a g) zákoníku práce jsou samostatnými důvody pro rozvázání pracovního poměru a vyžadují splnění odlišných předpokladů (zaviněné porušování pracovních povinností, objektivní nesplňování požadavků, nehledě na plnění a dodržování pracovních povinností), jejichž naplnění se však může překrývat a hranice mezi nimi bude mnohdy obtížně rozpoznatelná. Zaměstnavatel tak má možnost dát výpověď z obou důvodů, a je jeho volbou, zda vymezí důvod, odpovídající jedné skutkové podstatě některého z důvodů, nebo z obou, jejichž skutková podstata bude naplněna. Považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda skutkovým vymezením ve výpovědích uplatnila vedlejší účastnice i jiné výpovědní důvody, byl-li naplněn výpovědní důvod nesplnění požadavků pro řádný výkon práce zaměstnance bez zavinění zaměstnavatele a pracovní poměr proto skončil, a odkázal na svou rozhodovací praxi.
7. Argumentaci stěžovatele z ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že druhá listina, označená jako výpověď, pouze konkretizovala - obsahově a časově souvztažnou - první listinu, šlo proto o jediné právní jednání, nikoli o dvě samostatná právní jednání. Je přesvědčen, že po něm nelze požadovat, aby listiny považoval za samostatné důvody pro rozvázání pracovního poměru. Obecným soudům vytýká, že se touto otázkou nezabývaly, a odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3492/17 ze dne 9. ledna 2018. Dále namítá, že soudy nepřihlédly k důkazu (audionahrávce), z něhož jasně plynou výpovědní důvody - neuspokojivé pracovní výsledky podle § 52 písm. f) za středníkem zákoníku práce, vyložily tak výpovědní důvod - nesplňování požadavků pro řádný výkon práce bez zavinění zaměstnavatele podle § 52 písm. f) před středníkem zákoníku práce v rozporu s vůlí vedlejší účastnice, s provedenými důkazy a se zásadou zvláštní ochrany postavení zaměstnance. Vyjmenovává skutečnosti (prodloužení pracovního poměru, zvýšení mzdy, odměny) odporující závěru o potřebné míře intenzity a dlouhodobosti údajného nesplňování požadavků pro řádný výkon práce, s nimiž se obecné soudy řádně nevypořádaly. Porušily tak jeho právo na ochranu před svévolnou výpovědí.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný (s výjimkou části, kterou stěžovatel napadá výrok II rozsudku okresního soudu, neboť Ústavní soud není příslušný rušit to, co bylo změněno či nahrazeno). Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona (s výjimkou té části, kterou stěžovatel napadá výrok III rozsudku okresního soudu, neboť proti němu nepodal odvolání). Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost (nad rozsah, kde jsou dány již výše uvedené důvody pro odmítnutí) a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Ústavní soud v rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377), sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95)].
11. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Stěžovatel nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci [posouzením důvodů pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. f) před středníkem zákoníku práce]. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Podstatnou část argumentace stěžovatel vznesl již před obecnými soudy. Obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud (body 15 až 32), se jeho námitkami velmi podrobně a důkladně zabývaly a Ústavní soud nemá závěrům obecných soudů z ústavního hlediska co vytknout. Závěr obecných soudů, že výpovědní důvod spočíval v nesplňování požadavků pro řádný výkon práce centrálního nákupčího, je závěrem, který podle Ústavního soudu není s provedenými důkazy v extrémním rozporu, nýbrž je podpořen dostatečným dokazováním jak okresního soudu (body 3 až 18), tak krajského soudu (body 17 až 22).
13. Stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 3492/17 na situaci stěžovatele nedopadá právě pro důsledky, které právní jednání vedlejší účastnice má, a rozdíly od situace řešené odkazovaným nálezem. V něm právní jednání zaměstnavatele byla doručena v jiný den, mohla mít vliv na posuzování lhůty pro podání žaloby na neplatnost a byla neurčitá (výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru). V posuzované věci zůstala stěžovateli zachována stejná lhůta pro podání žaloby, konec pracovního poměru byl jasně vymezen a navíc obě listiny vymezovaly stejný důvod rozvázání pracovního poměru. Posuzoval-li okresní soud listiny, jak uvedl, z procesní opatrnosti jako samostatná právní jednání a každá jednotlivě obstála (body 20 a 26), byly-li by vykládány jako jedno právní jednání z hlediska vymezení důvodu výpovědi, obstojí také.
14. Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavním soudem odmítnuta, a to v části směřující proti výroku II rozsudku okresního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, v části směřující proti výroku III rozsudku okresního soudu jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
15. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Nadto, odklad vykonatelnosti výroku o zamítnutí určení neplatnosti výpovědí by ani z povahy samé nezpůsobil stěžovatelem zamýšlené důsledky a pro odklad vykonatelnosti nákladových výroků stěžovatel žádné důvody ani neuváděl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu