Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti SIDA, s.r.o., sídlem Krapkova 3421/28, Prostějov, zastoupené advokátkou JUDr. Ladislavou Palatinovou, sídlem Tovačovského 2784, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3119/2024-284 ze dne 19. listopadu 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti Zásahová služba, s.r.o., sídlem U Pergamenky 1145/12, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo, aby její věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít odmítnutím stěžovatelčina dovolání pro vady, kterými dle stěžovatelky netrpělo. Stěžovatelka dále bez bližšího vysvětlení navrhuje zrušit část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 31/2024-221 ze dne 23. 5. 2024, které napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 74 Cm 1/2022-129 ze dne 21. 9. 2023 uložil stěžovatelce povinnost omluvit se vedlejší účastnici (výrok II) a zaplatit jí přiměřené zadostiučinění ve výši 70 000 Kč (výrok I) z důvodu porušení pravidel hospodářské soutěže. Vrchní soud rozsudkem č. j. 4 Cmo 31/2024-221 prvostupňové rozhodnutí co do výroku II potvrdil a ve zbytku je zrušil. Proti potvrzující části rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Ve vztahu k právním námitkám ohledně aktivní legitimace vedlejší účastnice stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nevymezila, v čem spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jiné v dovolání vznesené právní otázky vrchní soud podle Nejvyššího soudu vyřešil v souladu s rozhodovací praxí, případně šlo o otázky, na jejichž řešení rozhodnutí vrchního soudu nestálo. Nejvyšší soud nezjistil ani existenci extrémního pochybení v procesu dokazování.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její dovolání mělo obligatorní náležitosti a uplatněné námitky byly natolik zásadní, že je nebylo možné ignorovat. Ohledně námitky nedostatku aktivní legitimace stěžovatelka vysvětlila, že to byla vedlejší účastnice, která nepředložila důkazy k prokázání svých tvrzení a celá věc zůstala pouze v rovině tvrzení. Podle stěžovatelky nešlo jen o pouhé konstatování nesprávnosti závěru vrchního soudu, nýbrž o zdůvodnění tohoto konstatování s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatelka navíc odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, a sice usnesení sp. zn. 32 Cdo 2085/2007 ze dne 14. 7. 2008, v rozporu s nímž soudy rozhodly. Podmínky projednání dovolání tak podle stěžovatelky byly splněny a přístup Nejvyššího soudu byl přepjatě formalistický.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předesílá, že se zákonným požadavkem vymezit podmínky přípustnosti dovolání a související rozhodovací praxí Nejvyššího soudu opakovaně zabýval, aniž by je shledal neústavními [viz zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud dovolání vypořádal zčásti (kvazi)meritorně, za vadné je označil v části týkající se právního posouzení aktivní legitimace vedlejší účastnice. Právě s částečným odmítnutím dovolání pro vady stěžovatelka primárně nesouhlasí (ke zbytku jen povšechně konstatuje, že její námitky byly zásadní, čímž na argumentaci Nejvyššího soudu konkrétně a ústavně relevantním způsobem nereaguje).
6. K argumentům stěžovatelky ohledně obsahových náležitostí dovolání pak Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka podle Nejvyššího soudu neidentifikovala, od jaké rozhodovací praxe se měl odvolací soud ohledně právního posouzení aktivní legitimace vedlejší účastnice odchýlit. Tvrzení stěžovatelky, že v dovolání vysvětlila, že vedlejší účastnice nepředložila důkazy k prokázání svých tvrzení, se tedy s důvody, na kterých Nejvyšší sodu napadené rozhodnutí v dané části založil, míjí. Tvrzení stěžovatelky, že namítala extrémní rozpor se skutkovými zjištěními, se s odůvodněním Nejvyššího soudu míjí také; zde je ale navíc potřeba upozornit, že shledané vady dovolání se týkaly právního posouzení aktivní legitimace, ve skutkové rovině danou otázku (a tedy námitku extrémního rozporu) Nejvyšší soud věcně vypořádal (viz bod 25 napadeného usnesení).
7. Zbývá tedy námitka, že stěžovatelka v dovolání odkázala na usnesení sp. zn. 32 Cdo 2085/2007. Z dovolání, jak je v ústavní stížnosti reprodukováno, je ovšem zřejmé, že stěžovatelka tímto rozhodnutím nevymezovala přípustnost dovolání ohledně právního posouzení aktivní legitimace vedlejší účastnice. Stěžovatelka je v rámci argumentace citovala při konstatování obecného a nijak nezpochybňovaného závěru, že není nutné se zabývat určitou skutkovou podstatou nekalosoutěžního jednání, pokud nejsou naplněny obecné nekalousoutěžní znaky (Nejvyšší soud ten stejný výklad v bodu 20 napadeného usnesení sám zastává), k čemuž následně stěžovatelka vztáhla námitky skutkové, resp. důkazní povahy - ve vztahu k nim pak s určitou dávkou tolerance vymezila přípustnost dovolání, přičemž na skutkové námitky Nejvyšší soud, jak už bylo řečeno, reagoval a neodmítl je pro vady.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na zrušení části rozhodnutí vrchního soudu, u něhož absentuje nejen jakákoliv ústavněprávní argumentace, ale i vůbec tvrzení, že jím bylo porušení stěžovatelčino ústavně zaručené právo, pak sdílí tentýž osud (srov. bod 7 nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1621/25
ze dne 29. 10. 2025).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu